Zadání domácího úkolu

Alespoň na sedm palců napište příběh o člověku, který má některou z fobií či úzkostných poruch, o kterých jsme letos mluvili. Chci, abyste vystihli pocity, myšlenky a chování toho člověka.

Vypracování

Veselé Velikonoce

 

Každé britské dítě moc dobře ví, že Velikonoce se pojí s hledáním vajíček. Krásně barevná vajíčka samozřejmě schovává velikonoční zajíček, který jejich malováním tráví čas mezi Velikonocemi. Realita je pak taková, že vajíčka poschovávají v zahradě nebo parku rodiče, kteří tam pak děti zavedou a ty mezi sebou mohou soupeřit, kdo najde nejvíc velikonočních vajíček.

Kouzelníci se tímto zvykem jednou rozhodli inspirovat, ale udělat to trochu zajímavější. S kouzly se dá udělat zajímavější skoro všechno. Vajíčka byla poschovávaná po celém hradu, jakých je dodnes v Británii spousta a mnohé z nich jsou v soukromém vlastnictví. Kouzelníci pak museli odložit hůlky, aby nikdo nebyl v pokušení podvádět s kouzlem Accio, a vylosovat si jedno z přenášedel. Všechna přemisťovala na nějaké náhodně vybrané místo v hradu, takže nikdo předem netušil, kde se objeví a všichni tak měli při hledání barevných vajíček jinou startovní pozici. Náhoda tak hraje na ruku férovosti.

Ještě jednu věc se proto mudlovskému zvyku kouzelníci rozhodli změnit. Vajíčka se vydali hledat dospělí, protože proč by si měly všechnu zábavu užít vždycky jenom děti? Dospělí se přece také rádi baví.

A tak před veselé soutěžící předstoupil kouzelník s kyticí barevných papírových květin. Jedna každá byla přenášedlo, všechna přenášela na místa na hradě před nimi, ale nikdo netušil, kam ho který květ odnese. Velikonoce mohly začít!

Kouzelníci si vybrali květiny a se smíchem se nechali přenést někam na hrad. Žádné taktizování, nikdo netušil, kde jsou ostatní, které komnaty už jsou prohledané a které ne, prostě jen neškodná zábava.

Po vyměřeném čase se v hradní zvonici rozezněl zvon, aby bylo všem dáno znamení, že se mají vrátit na nádvoří, kde se spočítá, kolik kdo objevil barevných vajíček. Hrad nebyl zase až tak rozlehlý, takže se hledači se svými košíčky brzy začali objevovat. Většina se smála, pár z nich se vztekalo, že zvon se ozval moc brzy a přenášedlo je odneslo na tu nejnemožnější pozici, ale bylo až příliš zjevné, že nikdo z nich své stížnosti nemyslel vážně.

„Jste všichni? Můžeme začít s počítáním?“ zeptal se kouzelník, který všechno připravil, takže celou dobu čekal venku na nádvoří. Přece jen by těžko mohl předstírat, že netuší, kam vajíčka poschovával.

„Ještě chybí Shirley a James!“ odpověděl kdosi z přítomných.

„Shirley už jde,“ ozvalo se záhy, když se zpoza rohu vynořila kudrnatá čarodějka.

„Pardón! Mně nedošlo, že když půjdu tamtěmi dveřmi, budu muset obejít celé východní křídlo, abych se sem dostala,“ omlouvala se Shirley už z dálky.

Nikdo jí nic nezazlíval, zbýval přece ještě James. Kouzelníci se ještě pár minut rozhlíželi, zda ho nezahlédnou za některým z oken, nebo vycházet z hradu. Ale po Jamesovi nikde ani stopy a všechny pomaličku přecházel smích. Nikdo samozřejmě nechtěl hned myslet na nejhorší, ale všechny napadlo, že se jejich kamarádovi mohlo stát něco nepříjemného, když se neukázal.

Nechali tedy košíky s vajíčky na nádvoří, kde jeden z nich zůstal hlídat pro případ, že se James opravdu jen někde zapomněl a dorazí sám. Zbytek si vzal zpátky své hůlky a vydali se ztracence hledat. Brzy se hradem rozléhalo volání „Jamesi!“, jak se ho jeho přátelé snažili najít. Ať už si vytáhl kterékoliv přenášedlo, nedalo se odhadnout, kam se mohl zatoulat od místa, kam ho zaneslo.

 

***

 

Když pominul nepříjemný pocit, který s sebou použití přenášedla vždycky přinášelo, James si uvědomil, že je ve velmi malé místnosti. Otočil se kolem do kola a dobrá nálada z něj vyprchala jako mávnutím kouzelného proutku. Byl to jen maličký kamrlík, nikde žádné okno. Nebylo zde ale nic uloženo, nikde žádné police, krabice ani stojany, nic, co by mu napovědělo, kde se ocitl. Holé stěny ani nebyly omítnuté, obklopovaly ho staré kamenné kvádry, jak je tu před stovkami let stavitelé hradu umístili. Zvolna se do něj začala dávat zima, protože tu bylo chladněji než venku na prosluněném nádvoří.

Nedokončil ani otočku kolem dokola a už se mu zdálo, že se stěny kolem něj pohybují. Nebyl to ale otočný pohyb, jako by se ocitl v centru kolotoče, stěny se přibližovaly. Tedy alespoň Jamesovi to tak připadalo. Srdce se mu rozbušilo, dech se mu zrychlil a na těle mu vyrazil studený pot. Ani si neuvědomil, že mu z prstů vyklouzla papírová květina, která ho sem přenesla. James si vjel rukama do vlasů a zavřel oči doufaje, že až je otevře, bude někde jinde. Ale nic takového se nestalo. Zacouval do rohu tohoto kamrlíku, pomalu se svezl až na zem, kde se stočil do klubíčka a zoufale se rozplakal. Oči držel zavřené, aby neviděl, jak se k němu stěny pomalu ale jistě přibližují, aby ho rozdrtily.

Byl natolik ochromený náhlým strachem, že ho ani nenapadlo zkusit dveře, zda půjdou otevřít, ani se pomocí přenášedla nevrátil zpět na nádvoří. Obojí by bylo snadné a rychlé, přenášedlo samozřejmě nevedlo do zamčené místnosti a šlo se jím vrátit zpátky. Měla to přece být velikonoční hra, autor žádné podrazy nezamýšlel. Ale James na něco takového nedokázal ani pomyslet. Ne nadarmo se říká, že strach zabíjí myšlení.

Mohlo trvat hodiny, stejně jako pár minut minut, než se ozvalo volání jeho jména. Jamesovi to připadalo, jako by čas přestal existovat a každý úder srdce byl současně věčností. Volání bylo nejprve vzdálené jako něco, co si jeho zmučená mysl jen vysnila. Pomalu se přibližovalo, jak se ho přátelé vydali hledat i do sklepení, až začal rozeznávat jednotlivé hlasy a vzpomínal si, komu patří. Nic si nepřál víc, než na ně zakřičet, aby ho vysvobodili z jeho vězení, ale jen se znovu rozplakal, protože ze sebe nedokázal vydat ani hlásku.

Byl si totiž až příliš jistý, že ty hlasy jsou jenom iluze, která v něm má vzbudit falešné naděje. Kdyby začal skutečně doufat v záchranu, mohl by trpět ještě víc, až by mu byla naděje vzata. Nebo bylo cílem toho klamu přimět ho, aby otevřel oči a spatřil, že stěny jsou teď už na pouhé centimetry od něj. James si byl naprosto jistá, že kdyby spatři to, jeho mysl by se zhroutila jako domeček z karet a už by ji nikdo nikdy nevrátil do původního stavu. Tichý pláč je pořád lepší než úplná ztráta zdravého rozumu.

Jamesovi přátelé ho ale hledali důkladně, takže otevřeli každé dveře, které míjeli a ani jediné nenechali bez kontroly. Jamese proto objevili a pomohli mu z kamrlíku ven. Byl živý, zdravý, jen řádně otřesený. Sotva se ale ocitl z komůrky venku, jako kouzlem mu tělo zase začalo normálně fungovat a James mohl zase mluvit i přemýšlet. Venku na nádvoří, pod volným nebem, se ze svého zážitku rychle oklepal. Jelikož jeho přátelé byli opravdoví přátelé, nikdo si z něj neutahoval.

Příští rok se rozhodli si hledání velikonočních vajíček zopakovat. James byl ujištěn, že žádné přenášedlo už nikoho neodnese do stísněného prostoru, ale ani tak se do hledání nezapojil. Nabídl se ale, že se ujme schovávání vajíček uvnitř hradu a následného počítání vajec, takže autor hry mohl na místo Jamese směle soutěžit s ostatními.

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár