Zadání domácího úkolu

Vytvořte povídku, kterou zasadíte do zcela nového fantazijního světa. Rozsah jako vždy.

Vypracování

Krásný den,

posílám povídku, která mě napadla v rámci nového fantazijního světa. 

Snad se Vám bude líbit. :)

 

Arnika Roztodivná

 

Skočmonauti

Někdy, když usínáte, určitě si představujete nebe plné mraků. Mraky, které vás nesou vlahou nocí, jsou měkké, vše je klidné. Postupně vás ukolébají ke spánku.

Nebo si představujete, jak po mracích skáčete. Jeden obrovský mrak za druhým. Létáte rychle z jednoho na druhý a vaše skoky nejsou svázané gravitací jako dole, na Zemi.

A to je přesně můj svět - Mezisféra.

Jsme součástí planety Země, ale vlastně ani ne. Nikdo o nás neví, ale kdybychom nebyli, nebyli by ani oni. 

Pracujeme pilně na tom, aby mraky měly správnou velikost a konzistenci. Aby pršely tu a zase tady. 

Ti dole se o nás ale nikdy nesmí dozvědět. Jejich zvědavost objevit všechno z našeho světa by se postupně změnila v chamtivost a pokud by narušili náš řád, zničí celou planetu. 

 

Když se z planety Země podíváte nahoru, uvidíte buď azurové nebe, pár mráčků a nebo nebe plné mraků.

Když se ale nahoru podívám já, vidím jen okraj atmosféry. Za ní už nic není, jen tma. 

 

 ~ ~ ~ ☁ ~ ~ ~ ☁ ~ ~ ~ ☁ ~ ~ ~ ☁ ~ ~ ~ ☁ ~ ~ ~ ☁ ~ ~ ~

 

,,Tak budeš makat, nebo ne?" drkne do mě Solar a nabubřele hodí jeden odchlípnutý kus mraku do pytle. 

Dnešní pracovní náplň podřadných Skočmonautů, jako jsme my - sbírání odpadlých kusů mraků, aby se z nich později udělaly mraky nové. 

Znám i zábavnější věci, které bych mohla dělat.

Začnu sbírat kousky mraků, které vidím kolem sebe a cpu je do pytle. 

Najednou se Solar otočíme za hlukem, který uslyšíme pár desítek metrů od nás. 

Zahledím se do dáli a spatřím partičku dětí, které se tam pošťuchují. 

V tom zahlédnu záblesk. To nevypadá dobře.

Solar se na mě podívá a já přikývnu. Nandáme si skočmonautí brýle a zapneme vzduchometače na zádech. 

Vyletíme do vzduchu a za chvíli jsme u skupiny rošťáků. 

,,Hej! Co to tady máte?" vyštěkne na ně Solar. 

Než ale kdokoliv z nich stačí odpovědět, všimnu si, že vzadu se schovává známý obličej.

,,Velore!" křiknu na mladšího bratra. Ten nadskočí, ale nechce se na mě podívat. 

Chvilku se s nimi mlčky pozorujeme a přemýšlíme, co dál. 

Poznávám nějaké Velorovy kamarády - Thalor, Nevan, Morzen. Jsou tam s nimi ale i starší kluci. Ten typ, se kterým by se neměl kamarádit. Jako třeba Emryn.

,,No tak holky, nechte nás si užít trošku zábavy." řekne posměšně Emryn. 

Koutkem oka se podívám po Solar, která je z nás dvou výbušnější. Připravím se ji případně chytit, aby po Emrynovi neskočila. 

Ona ale jen řekne: ,,A co tady máte tak zábavného?" 

Emryn se usměje a poodstoupí. Odhalí tak kupu kovu, který leží na zemi. 

Starý vzduchometač. Snaží se ho rozchodit. 

Solar vyvalí oči a pak se zamračí. 

,,Tak tohle vám určitě neprojde. S Luellou ten vzduchometač odneseme zpátky a vy si najdete jinou zábavu." řekne zlostně. 

,,To si pro něj budeš muset dojít, pytlíkářko." odsekne jí Emryn a zase k vzduchometači zahadí cestu. 

Solar zatne ruce v pěst, ale pak je zase povolí. Dojde jí, že tady teď není jiné východisko. 

,,Luello, ty je tu pohlídej, já jdu pro někoho, kdo těm dětem ukáže, jak se mají chovat." rázně vykročí pryč a pak odletí za hukotu vzduchometače. 

Zůstala jsem tam s nimi sama a úplně komfortně se necítím. 

Když v tom - ,,Velore, ne!" stihnu ještě vykřiknout. 

Velor si za smíchu ostatních natáhl vzduchometač na záda a vyletěl do vzduchu.

Čekala jsem, jestli si nebude chtít rychlé létání jen  vyzkoušet, ale on pořád mířil výš a výš.

Vyrazila jsem za ním a nechala ty pobudy dole.

Křičela jsem na něj, ať se okamžitě vrátí, že je to nebezpečné, ale on dělal, že mě neslyší. Chtěl se přede všemi ukázat. 

Letěli jsme tak rychle, že už jsem slyšela jen hučení proudícího vzduchu.

Pak jsem si s hrůzou uvědomila, že míří rovně. K hranici atmosféry. A za ní už je jen temnota. 

 

^{↑ Obrázek vygenerován umělou magií, na základě mého popisu Skočmonautky Luelly :)  ↑}

Zrychlila jsem, už mě nic jiného nezajímalo. Chtěla jsem ho chytnout alespoň za nohu. 

Hranice modře zářila čím dál tím víc a já už jsem si představovala, jak vyletíme a navždy se ztratíme v temnotě.

Kvůli takovýmu hlupákovi, jako je Emryn. 

Už zbývalo jen pár metrů, když v tom Velor zpomalil. Nosem se skoro dotkl hranice. 

Úlevou jsem málem omdlela. 

Když jsem se uklidnila, všimla jsem si, že na něco zírá. 

Přiletěla jsem blíž. 

Díval se přímo do hranice, která se tak nějak zvláštně vlnila.

Došlo mi, že jsem ji takhle z blízka ještě nikdy neviděla. Všichni nás od hranice vždy odrazovali. 

Že je nebezpečná, je to konec všeho, kam saháme. Že zemřeme dřív, než se k ní dostaneme. Proto mají vzduchometače jen dospělí.

My jsme ale tady. Pár centimetrů od ní. 

Ucítím vánek. Vychází to z ní. 

,,Co to...." zvednu ruku a prstem do hranice šťouchnu. 

Zavlní se, ale nic se nestane. Nejzvláštnější ale je, že se nic nestane mně.

Dotknu se jí celou dlaní. Mám pocit, jako kdybych rukou máchala v krásně teplé vodě, která se dá trhat. Tak ji roztrhám. 

Máchám dlaní sem a tam, dokud se nezačne tvořit čím dál tím větší otvor. 

Když už je asi půl metru velký, s Velorem do něj nahlédneme.

Zírám nad sebe a kolem sebe a nerozumím. Žádná temnota tam není. Jen další...patra mraků.

Jako kdyby mezi Mezisférou a těmito mraky byla mezera, ale ty jiné mraky pokračovaly dál.

V tu chvíli mně to napadne.

,,Jiné světy." řeknu potichu.

,,Co?" vyhrkne Velor, očividně nechápající, co vidí. 

,,Nic, letíme dolů." řeknu rázně.

Velor přikývne a chytne mě za ruku. Už to není takový hrdina. 

Než se vydáme na cestu dolů, ještě řeknu: ,,Počkej. Nemůžeme o tomhle mluvit, jasné? Až se budou ptát, řekni, že jsi mi uletěl, ale výš už tě ten vzduchometač nepustil a museli jsme se vrátit. Rozumíš?" 

,,J-jo." odpoví souhlasně a já mu věřím, že rozumí.