Zadání domácího úkolu

Napište povídku, v níž hlavní roli bude hrát prázdná stránka. 5 - 10 palců.

Vypracování

Ta, která čeká

 

Byla bílá. Až nepříjemně bílá. Taková ta, která se nedá ignorovat, protože září i ve tmě. Ležela tam a tvářila se nenápadně, ale jen do chvíle, než otevřela pusu.

„Ahoooj!“ vyhrkla. „Tak už jsi tady? Já jsem tak nadšená!“

Bytost, která se právě probouzela do svého prvního vědomého okamžiku, sebou trhla. Nevěděla, kdo je, kde je, ani proč je. Ale věděla, že nechce být rušená. A už vůbec ne něčím tak dotěrným. „Kdo… kdo jsi?“ zamumlala.

„Já? Já jsem prázdná stránka!“ odpověděla s nadšením, které bylo v tomto tichu skoro neslušné. „A jsem připravená! Úplně připravená!

Bytost zamrkala. „A můžeš být o něco potichu?“

„Potichu?“ zopakovala stránka, jako by to bylo sprosté slovo. „Ale proč? Teď to začne! Teď se to rozjede! Mám tolik místa! Tolik prostoru! Tolik…“

„Prosím,“ přerušila ji bytost, „mám pocit, že existuju teprve tři vteřiny. Dej mi chvíli.“

Stránka se na okamžik zarazila. Pak se naklonila k ní. „Dobře. Chvíli. Ale jen malou chvíli. Protože já jsem fakt natěšená.“

Bytost se pokusila nadechnout. Nebylo to úplně elegantní, spíš jako když se někdo poprvé snaží použít plíce podle návodu. Stránka to sledovala s výrazem trenéra, který povzbuzuje nováčka na běžeckém pásu.

„Výborně!“ zajásala. „To byl nádech! První krok! Už to skoro začalo!“

„Co skoro začalo?“ zeptala se bytost podezíravě.

„No přece tvůj příběh!“ odpověděla stránka. „Já jsem tu od toho, aby se na mě psalo! Abych se plnila! Abych žila!“

Bytost si povzdechla. „A co když nechci nic psát?“

Stránka se zasmála. „Ale ty nebudeš psát. To se bude psát samo. Ty budeš jen… existovat. A já to všechno zachytím! Každý krok, každý pád, každé rozhodnutí, každé trapné ticho, každou radost, každou…“

„Dobře, dobře,“ zarazila ji bytost. „A co když to pokazím?“

„To nejde,“ řekla stránka s naprostou jistotou. „Já jsem prázdná. Já unesu všechno. I to, co se nepovede. I to, co budeš chtít později přepsat. I to, co budeš chtít vytrhnout a spálit. Ale neuděláš to, že ne?“

Bytost pokrčila rameny. „Nevím. Ještě nevím vůbec nic.“

„To je v pořádku!“ vyhrkla stránka. „Já taky ne! Ale to je na tom to krásné! Jsme tým! Ty a já! Já a ty!“

Bytost se od ní odvrátila. „Jsi… tak trochu všude.“

„Já vím,“ řekla stránka hrdě. „To je moje povaha.“

Chvíli bylo ticho. Stránka se snažila být trpělivá, což jí šlo asi tak dobře jako hyperaktivnímu štěněti. Občas lehce zašustila, občas se nepatrně posunula, občas si odkašlala.

„Tak co?“ zeptala se po chvíli. „Už?“

„Ne,“ odpověděla bytost.

„A teď?“

„Ne.“

„A teď?“

„Prosím tě,“ zavrčela bytost, „dej mi pět minut!“

Stránka si povzdechla. „Dobře. Ale jen pět. A budu to počítat.“

Bytost se pokusila znovu nadechnout. Tentokrát to šlo o něco lépe. V tu chvíli se na stránce objevila tenká, sotva viditelná čárka.

„Jééé!“ vyjekla stránka. „První stopa! Vidíš to? Vidíš to? Už to začalo!“

Bytost se na ni podívala. „To jsem udělala já?“

„Ano!“ řekla stránka pyšně. „To byl tvůj nádech. Každý nádech je začátek. Každý krok je tah. Každý okamžik je inkoust.“

Bytost se posadila. „A co bude dál?“

„Cokoli!“ odpověděla stránka. „Já jsem prázdná. Ty jsi nová. A svět je obrovský. Budeme ho psát spolu.“

Bytost se nadechla znovu. S každým nádechem se na stránce objevovaly další jemné tahy. Stránka se tetelila blahem, jako by ji někdo lechtal.

„Tak dobře,“ řekla bytost tiše. „Můžeme začít.“

„Já jsem připravená už od věčnosti,“ odpověděla stránka.

Najednou se svět kolem nich začal zaostřovat, když se ozval první zvuk, první světlo, první dotek. Bytost se právě narodila.

Prázdná stránka byla její první den. Konečně se dočkala. Nadšená a hyperaktivní. Neustále připravená zapisovat úplně všechno, i kdyby se bytost snažila sebevíc předstírat, že nic z toho nechce.