Zadání domácího úkolu

Ráda bych, abyste fantazii použili jako ústřední motiv vaší povídky ... a kdyby to někomu velmi nesedělo, tak tedy i okrajově, ale ... Délka jako vždy, ale nezabijte mne.

Vypracování

Dobrý den, paní profesorko.

 

 Jeden příběh začínal tím, že na počátku byla tma... 

I náš příběh tak začíná.

 

Na počátku nebyl čas, ani hmota, ani jména.

Byla jen Představa - tichá, neuchopitelná, pulzující jako tep, tep někoho, kdo ještě nespí, ale už sní.

 

Z té Představy se zrodily první tvary, nejprve váhavé, jako by si ani nebyly jisté, zda vůbec mají právo existovat.

A přesto vydržely, protože každá myšlenka, která se zrodí dostatečně silně, touží po tvaru a tělu.

Když se svět konečně zrodil, nebyl stvořen bohy. Stvořila ho jiná síla. Fantazie, síla, která se řídí třemi zákony, staršími než svět sám.

 

První zákon:

Co je představeno s čistým úmyslem, může nabýt tvaru.

Ne okamžitě, ne dokonale - ale může.

Svět může být a žít, pokud se k němu promlouvá jazykem obrazů.

 

Druhý zákon:

Každý tvar stojí svého tvůrce část jeho vnitřního prostoru.

To aby pamatoval, že fantazie není zdarma a vše má svou cenu.

Kdo tvoří, musí mít v sobě místo. Někteří zaplatí únavou, jiní vzpomínkou, další kouskem sebe, který už nikdy nenajdou. Ale vždy jsou tací, kteří jsou ochotni tu cenu zaplatit.

 

Třetí zákon:

Co je vytvořeno, žije, dokud je pamatováno.

Zapomenuté věci se tu nerozpadají, jen se vracejí do Představy, kde čekají, až je někdo znovu vysloví.

 

A tak vznikl svět, který není pevně daný, ale tvárný. 

Svět, kde krajiny dýchají podle toho, kdo si je vysnil. Kde města stojí jen díky tomu, že je někdo další, každý den znovu představí. 

Lidé tu nejsou jen obyvatelé, ale spolutvůrci.

 

Někteří se naučili Fantasii ovládat jako své řemeslo. Jiní se jí báli. A pár vyvolených - nebo prokletých - zjistilo, že jejich představivost je silnější, než by svět mohl unést.

 

***

 

Dlouhé po té, co se svět usadil do svých prvních tvarů, se objevili lidé.

Bez vládců a mocných pánů, jen ti, kdo dokázali naslouchat Představě.

Zpočátku si to vůbec neuvědomovali, slyšel jen tichý šepot, možná ve snech, které se míhali nad povrchem reality jako světlušky.

Ale svět si jich všiml. 

A oni si všimli jeho.

 

Někteří jedinci zjistili, že když zavřou oči a nechají svou mysl sklouznout do hlubin, kde se rodí obrazy, svět jim odpoví.

Ne hlasem, ne tichem, ale změnou.

A tak se jednou tráva ohnula podle jejich přání.

Kámen změkl, když si někdo přestavil jak praská.

Voda se dala vést jako nic, pokud ji někdo dokázal vidět v jediném, neporušeném tahu.

A tak vznikli první Tvůrci - ne podle jména, ale podle skutků, které dokázali.

Byli to jen lidé, jako ostatní, ale na rozdíl od nich pochopili, že Fantazie není únik, ale nástroj, a že svět  není dokončený, jen vyčkává.

Každý z nich tvořil jiným způsobem.

Jeden kreslil obrazy do vzduchu a svět je poslušně napodoboval, jiný zpíval a jeho melodie vytvářela tvary. Další jen tiše seděl a nechával své myšlenky růst jako kořeny stromů.

Ale s každým dalším výtvorem se v nich něco změnilo. Něco se vyčerpalo, něco jiného se posunulo, další se úplně ztratilo.

 

Říká se, že to vše začalo v noci, kdy měsíc nebyl ani celý, ani prázdný, jen tenká srpek, který vypadal jak nedokončená myšlenka.

Jedním z prvních tvůrců byl Aramon. Byl mladý, ale nepatřil mezi ty nejsilnější, ani nejodvážnější, ale měl dar, který ostatní neměli: Dokázal si přestavit věci s takovou přesností, že se svět pod jeho dotykem ani nezachvěl. Byl to tichý, pečlivý člověk a právě proto se to stalo jemu.

Tehdy pracoval na mostě přes řeku Lir.

Most měl být jednoduchý, jen oblouk z kamene, který by spojil dvě malá městečka. Aramon seděl na břehu, ruce položené na kolenou a v mysli si kreslil tvar oblouku, kámen po kameni, spáru po spáře.

A svět mu odpovídal.

Kameny se zvedaly z vody jako poslušní vojáci a skládaly se do tvarů, který jim nabízel.

Ale pak se stalo něco, co se nikdy stát nemělo.

Aramon si přestavil víc.

Ani to nechtěl.

Byl unavený a jeho mysl se na maličký okamžik zatoulala.

Místo obyčejného mostu se mu v hlavě mihla představa něčeho krásnějšího, velkolepějšího - mostu, který se vine jako světlo, který zpívá, když po něm někdo přejde a který se mění podle ročního období.

A Fantazie to slyšela.

Kameny se zastavily.

Pak vzduch zhoustl, jako by se svět nadechl příliš hluboce.

Most se začal tvořit sám, ne podle Aramonovy vůle, ale podle jeho touhy, té nehlídané, nevyřčené, nebezpečné.

Kámen se začal měnit v průsvitnou hmotu, která připomínala sklo i vodu.

Oblouk se zvedal výš a už vůbec nebyl jako ten v půdní myšlence.

Voda pod ním začala vlnit a zpívat, jako by se snažila napodobit tvar, který vznikal nad ní.

A Aramon cítil, jak se z něj něco vytrhává - ne únava, ne síla, ale vzpomínka.

Nejdřív malá.

Pak větší.

Most rostl a Aramon zapomínal.

Zapomněl jméno své matky.

Zapomněl barvu očí ženy, kterou miloval.

Zapomněl proč staví most.

A když byl most hotový, nádherný a živý, Aramon stál na břehu řeku a nevěděl, kdo je.

 

A tak lidé pochopili druhý zákon: že Fantazie je mocná, ale také nebezpečně hladová, že je to nejen varování, ale také hranice.

A že když Fantazie ucítí touhu, která není pod kontrolou, dokáže vzít víc, než člověk může dát.

Proto vznikly první dohody, pravidla a rituály, ne proto, aby Fantazii omezily, ale aby ji udržely v rovnováze.

A přesto, i tehdy, v těch nejstarších dobách, se našli tací, kteří chtěli tvořit víc, než dokázali unést.

A svět si jejich přání zapamatoval.

A právě z jejich příběhů se zrodila legenda, která se bude znovu otevírat  v tom, co přijde dál.

 

***

 

 

 

S přáním krásného dne

 

Zyair Jamie Sagrada