Zadání domácího úkolu

Napište povídku, v níž hlavní roli bude hrát prázdná stránka. 5 - 10 palců.

Vypracování

Dobrý den,
posílám povídku.

 

V místnosti bylo ticho, jen hodiny na zdi tikaly v pravidelném rytmu a zvenku do místnosti pronikal tlumený ruch z ulice. Za stolem seděla starší žena. Šedin ve vlasech měla už tolik, že je neskrývala, vrásky jí lemovaly tvář a hnědé oči jako by ztrácely přirozenou jiskru. Před sebou měla jakýsi deník, ale stránky před ní byly bílé. Seděla bez hnutí notnou chvíli - někdy zvedla pero, které držela v levé ruce, ale potom ho zase položila na stůl, jako by se nemohla rozmyslet, co a zda-li vůbec něco chce zapsat. Po chvíli začala listovat stránkami deníku.

 

Byl tlustý jako kniha, v pevných kožených deskách, na kterých člověk mohl poznat, že jde o velmi starou záležitost. Desky byly ošoupané, jak deník často někdo nosil s sebou v tašce a na určitých místech bylo vidět, jak ho daná osoba držela, kde ho otvírala a jak se ho dotýkala. Už jen z jeho desek bylo poznat, že měl pro ženu velký význam.

 

A pak ho otevřela. Písmo na prvních stránkách bylo neuspořádané, jako by myšlenky samy vyskakovaly na stránky. Občas se mezi slovy objevila rozverná malůvka nebo obrázek či fotografie nalepená z časopisu pro mladistvé. Na dalších stránkách byly vstupenky z různých akcí, koncertů, divadelních představení, jízdenky z dálkových autobusů, několik letenek a mnoho dalších upomínek na zážitky, které majitelka deníku prožila. 

 

Listovala dál. Vstupenky nahradily pohlednice, sem tam nějaké turistické razítko. Písmo bylo uspořádanější a už to nebyly pouhé myšlenky, ale delší vzkazy, recepty různých dezertů, poznámky k oblíbeným přečteným knihám nebo malé obrázky vytržené ze skicáku. 

 

Přemýšlela. V tomhle deníku byla zaznamenaná většina jejího života. Její první cesty do jiných měst, první lásky a rozchody, první dopisy, které psala sama sobě. Začala s touhle tradicí, když jí bylo zhruba tolik, co je teď jejímu vnukovi. Začalo to jedním záznamem a nyní jich byly v sešítku desítky, možná stovky. Na některé věci už zapomněla, ale listování deníkem jí nepřinášelo příjemný pocit nostalgie jako dřív.

 

Uvědomila si, že deník má mnoho nepopsaných stránek. Stránek, které ona sama už nejspíš nedopíše. Chtěla by napsat tu jednu poslední, ale nevěděla jak. Všechno už zažila, všechno, co chtěla vidět, viděla a všechno to bylo mezi těmito deskami.

 

Vstala od stolu a pomalým tempem došla k oknu. Venku byl jarní slunečný den, pod oknem si hráli děti. Viděla mezi nimi i svého vnuka - a v tu chvíli věděla, co chce napsat na prázdnou stranu.

 

Místo pera vytáhla z šuplíku pod stolem akvarelové barvy a štětce. Na prázdnou dvoustranu začala jemnými tahy malovat všemi barvami. Když skončila, stránka byla pokryta přírodními motivy - drobnými lístečky, květinami a kapkami vody, které se blyštily na slunci i přesto, že byly pouhým obrazem na listu papíru. Na celém díle se ale nejvíc vyjímala malá barevná sýkorka, která hleděla k obloze za odlétajícím hejnem. Vedle sýkorky bylo napsáno: "Nastane čas, kdy se hejno rozdělí - někteří ptáci odletí hledat jiný, lepší život, jiní se ve větru ztratí a doletí do věčných krajin. Vždycky ale někdo zůstane a bude jejich píseň předávat dál. Teď jsi to ty, kdo bude zpívat a vyprávět příběhy - své, ale i celého hejna."

 

"S láskou, babička"