Zadání soutěže

Zdravím,

 

kolem sebe slyším samé rady o tom, jak si mám začít psát deník. No, jenže já to neumím a hlavně se mi do toho strašně nechce! Takže mi můj deník zkusíte napsat vy!

Co po vás chci: Napište mi můj záznam(y) do deníku, tedy jako bych ho psala já. Nabízím vám 2 jednotky za každý palec textu. Chci od vás minimálně 3 palce. Maximum odměny je 30 jednotek.

Vypracování

Vážená paní profesorko Blackwood,

zasílám vypracování soutěže.

 

Milý deníčku,

mám Ti vůbec psát „Milý deníčku“? Opravdu se to tak píše? No, dobře, takže, milý deníčku... Co jen jsem Ti chtěla napsat? Ach, ano, už vím. Dnes jsem se právě zamýšlela nad tím, že bych si chtěla začít psát deník. Výborný nápad, no ne? Dokonce by mi to snad mohlo pomoci s večerním utříděním myšlenek. Jenže s tím vším mám takový maličkatý problém. Já vůbec nevím, jak na to!

Já vím, zní to neuvěřitelně, zrovna já, taková literátka, navíc ještě knihovnice, neumím psát deník! Vždyť to přece nemůže být tak zlé, ne? Ale je! A je to ještě horší, protože já studentům ráda vypisuji různé psací soutěže a sama nejsem schopná si napsat deník.

A kdyby byl problém jen v tom, tak bych snad nějaký ten sešit otevřela (nebo že bych si raději hned pořídila nějaký speciální deník?) a snad i něco sepsala a časem se snad i zlepšila, jenže mě se tak nechce. Však to určitě taky znáš, jako knihovnice se musím starat o školní knihovnu, teď tam navíc všichni chtějí pro ty nové knihy kvůli magické nerovnováze, k tomu je musím chránit pomalu vlastním tělem před agresivními mazlíčky a aby toho nebylo málo, tak já ještě musím opravovat semináře a soutěže! A když už mám ty své sladké semináře, tak musím taky zkoušet další recepty, ať to hradní obyvatelstvo zas tak rychle nehubne.

A když už náhodou mám čas, tak vůbec, ale vůbec, nemám náladu na to, abych psala nějaký deník, když si raději mohu otevřít tu knihu a hezky relaxovat. Nebo se kochat prázdným adminem. Nebo ještě lépe, povídat si s ostatními ve Velké síni nebo U Tří košťat.

A jak by se takový problém dal vyřešit? Inu, asi jsem to zrovna přehnala se čtením, ale v hlavě se mi zrodil takový nápad...

Už je to dávno, co jsem vypisovala psací soutěž na body, a když se tak dívám na bodovací hodiny, tak koleje ty body docela nahání. Teda hlavně havraspárští, ale to není v tomhle případě vůbec na škodu. Já totiž přišla na naprosto dokonalé řešení toho mého malého (nechlupatého) problému. Já si zotročím studenty! A ne, že jim to vyžvaníš! Oni totiž jistě touží po bodech, já zas chci mít deník. Už to chápeš? Takže už mám v troubě kapkejks i krojsanty a jakmile se dopečou, tak jdu za supervizorem soutěží s mým dokonalým návrhem.

A proč tomu tak věřím? Vždyť ty supervizory soutěží znáš, omalovánku umí každý, hledat obrázky v obrázku bych musela taky a skládat puzzle se mi taky nechce. Ale taková psací soutěž? V podobě deníkových zápisů? Ten z toho bude ještě nadšenější než já, jen před něj položím ty kapkejks a krojsanty.

A jak si to přesně představuji? No, já požádám podplaceného inspektora výuky o vypsání soutěže, on ji ještě s prsty od cukru schválí, a studenti mi začnou psát deník. A ne jen tak. Žádné krátké zápisy neberu, vždyť jsem přeci literátka! Žádné takové, hezky to bude mít aspoň 3 palce. Ale počkat, tuhle chybu neudělám... Kolik toho vlastně chci číst? Román určitě ne, to už by mi rovnou mohli sepsat životopis, a to já nechci, já chci ten deník. Stránka, že by stačila? Ale co kdyby si vybrali nějaký zajímavý den? A že já jich zažívám! To by jistě kolikrát nevystačilo ani na stran deset, natož na jednu samotinkou chudinku. Jen si nejsem jistá, jestli bych to pak do konce života neopravovala, to by taky zábava nebyla. Tak jak to udělám? Co třeba patnáct palců? Ale jak jim to tam napíšu?

Přece tam rovnou nenapíšu, že víc jak patnáct palců prostě nečtu, takový hulvát nejsem. Tak jak na ně? No, jasně! Přes ty body! Takže hezky místo nějakého omezování délky, jim prostě seškrtám odměnu. A to bude mít supervizor ještě větší radost, že to nebude nekonečný příval bodů. Plná odměna je šedesát jednotek, tak jim dáme hezky napůl. Takže 30 jednotek za 15 palců... To zní docela dobře, no ne?

Navíc to stejně nejvíc naposílají havraspárští, ti mají být moudří, tak snad ovládají nějak i ten pravopis a gramatiku, tak to nebudu muset ani moc opravovat. To by mohla být větší polovina vypracování. A ten zbytek budu prostě muset pořádně pročíst a opravit, ale aspoň se dozvím, co zajímavého jsem vlastně za ten život prožila a jak by ty deníkové záznamy mohly vypadat.

Navíc, když to nebudu dělat já, ale takhle hezky si zotročím studenty, tak mě pak nebude tolik mrzet, kdyby mě ty deníkové záznamy vlastně nenadchly a nechtěla bych si dál takhle psát deník.

Navíc, i kdyby to tak dopadlo, tak se jistě pobavím nad tím, co ti studenti nevymyslí. Určitě se najde někdo, kdo ze mne udělá svačinu pro Ferdinanda, aby z nás pak udělal nejlepší přátele, někdo jiný to zas pojme jako horor, další jako komedii... Už se těším, až to vypíšu a hezky si u toho počtu. Tak snad to ti studenty nebudou mít samou chybu, jinak si na ně pořídím červený inkoust!

A ptáš se, jak mě ta myšlenka toho, že si konečně začnu psát deník, vůbec napadla? Tu jsem viděla jednu kamarádku, jak si píše deník, další mi zas říkala, že co si píše deník, tak se jí tak krásně spí... A mě prostě ten spánek chybí, když pořád vězím v té knihovně a kontroluji stav všech těch knih. U toho totiž musí člověk hezky pozorně zkontrolovat každou stránku, každé jedno písmenko... Prostě si ji musí přečíst, není jiného zbytí. Ale už bych také ráda šla spát dříve než v onu třetí hodinu ranní, kdy konečně dočítám poslední stránky knihy, protože jsem si již v osm večer řekla, že si přečtu ještě jednu kapitolu... Ale ty určitě víš, že já myslela tu poslední kapitolu v knize, že ano?

Pak se konečně člověk dostane do postele a místo toho, aby spal tak stále jen přemýšlí o té knize, kterou zrovna dočetl a nemůže vůbec usnout. A co kdyby to psaní deníku náhodou fungovalo? Prostě to musím zkusit, a tak svěřuji svůj spánek do rukou studentům... Tak snad mě nikdo z těch studentů v tom deníku nezabije.

A já si jdu udělat kávu a kontrolovat další knihu, jestli se tam někam nedostal knihomol, nebo jestli nemá nějakou vadu tisku, či by snad potřebovala knižní lázně. To je totiž důležité, aby pak ty starší knihy hezky omládly a byly ve stejně bezvadném stavu jako když byly ještě úplně nové. Ale nějaké z nich tedy obdivuji, protože jsou starší než já a stále vypadají jako za mlada. Ne že bych teda já byla stará! To ani omylem! Já jsem mladá a krásná a taková už navždy zůstanu, protože někde v těch knihách je jistě recept na to, jak vyrobit Kámen mudrců. Přece si to ten Nicholas Flamel musel někam napsat, ne? No, já jdu hledat a pro dnešek se loučím...

 

S pozdravem

Theresa Meyers