Zadání domácího úkolu

Tak mi milí studenti, jste zvědaví, co jsem si na vás vymyslela?
Ale nemusíte se bát, budete jen psát ;)

Vaším úkolem bude stvořit zcela novou legendu. Nechci po vás, abyste se kdekoli inspirovali, natož opisovali... Jakékoli takové zjištění budu velmi přísně trestat.
Avšak vím, že jste šikovní a tak to jistě zvládnete bez cizí pomoci..
V legendě by se měl vyskytovat Artuš a alespoň ještě jedna další postava, o které jsme se učili... zbytek si můžete kompletně vymyslet, dodržujte však zasazení v době, nechci žádné střílečky, ale pěkný příběh, který by se skvostně vyjímal mezi ostatními Artušovskými legendami, které budeme příští rok probírat...
Minimální délka jest 10 palců... kdo bude mít příběh kratší, stihne ho snížení známky a má nelibost. ;)

Vypracování

Byl krásný jarní den, kolem lítali motýlci a vzduch čeřil jarní vánek. Kolem se povalovala spousta oblázků, jakoby se ty kusy kamenů odlomily od nejbližší skály. Artuš seděl na útesu a díval se do průzračně modrého moře. Chtěl si dát od všeho pokoj a být na chvílí sám. Chtěl popřemýšlet o věcech, o nichž se ve městě přemýšlet nedalo. Jeho starosti jakoby vypluly z jeho hlavy a moře je odneslo. Měl hlavu pročištěnou. V odrazu moře však spatřil nějakou vysokou přicházející postavu. Povzdechl si. Věděl, že ho Merlin v klidu nenechá. Jen stěží ho neposlal pryč.
„Tak co?“ otázal se Merlin a shovívavě si sedl vedle Artuše.
„Co by?“ odpověděl nenuceně Artuš.
„Nechovej se jako hlupák, jak dopadla ta mise?“ zeptal se znovu Merlin.
„Jaká mise?“ Artuše to nepřestávalo bavit. Merlin si povzdechl.
„Včera sjsi byl přece ve válce. To už si nepamatuješ?“

Artuš už se chystal říct ne, ale rozhodl se, že už přestane.
„Aha, tohle…“ zamumlal neurčitě.
„Jak to tedy dopadlo?“ vyzvídal Merlin.
„Vyhráli jsme, ale vyhraný boj neznamená vyhranou válku.“ Odtušil Artuš.
„To samozřejmě vím. Proto jsme přemýšlel o další strategii.“ Merlin se zamyslel.
„Jaká strategie?“
„Už dnes půjdeme do dalšího boje. Víc prozradit nemůžu.“ Artuš si povzdechl. Merlin byl takový. Něco nakousne a pak nic neprozradí.


Nicméně později už oba čekali před Artušovým sídlem na Lancelota. Ten si dal pěkně načas.
„Omlouvám se, musel jsem něco zařídit.“ Lancelot se konečně objevil.
„No konečně.“ Dovolil si Artuš utrousit.
Společně se tedy vydali dobývat Loreselne – to bylo přímořské městečko, kde žilo sice mále obyvatel, ale bylo tam hodně úrodné půdy, takže tam mohly plodiny snadněji růsti. Také zde bylo poměrně lepší klima, žádné horko. Artuš, Merlin i Lancelot kráčeli po kamenné stezce, která se vypínala od hlubokého lesa až k hradbám města Loreselne. Byla to dlouhá cesta, ale všichni tři to zvládli. Merlin byl už unavený, tak se přeměnil na letícího orla. Byl tedy ve městě mnohem dříve než Lancelot a Artuš, ti dorazili asi o deset minut později.

Nikdo nepromluvil, Artuš v ruce držel meč, připraven kdykoli zaútočit nebo se bránit. Lancelot měl v kapse malou dýku a Merlin, už opět člověk, svíral svoji hůl. Byla magická, měla určitou moc a dokázala mnohé věci. Merlinova hůl se mohla proměnit v cokoliv – stejně jako Merlin. Kdyby chtěl, proměnila by se v meč a to k ní stačilo vyslat pouhopouhou myšlenku.

Chvíli kráčeli, než došli ke kamenné bráně. Merlin zavřel oči a jeho hůl začala ozařovat silná záře-. Po chvíli svíral v ruce velký masivní klíč, kterým bránu neslyšně odemknul. Nechtěli přece zbytečně používat hluk.

Merlin měl strategii – chtěl získat území bez boje. Artuš a Lancelot mu nevěřili, něco takového pro ně nebylo možné a věřit tomu nehodlali. Merlin však chtěl dosáhnout cíle. Nakonec se Artuš i Lancelot podvolili a dovolili mu získat území diplomacií, i když této taktice moc nevěřili. Merlin bránu otevřel a s nevídanou silou se ozval také vítr. Artuš, Lancelot i Merlin vešli do města, ale všude bylo ticho.

Merlin mířil přímo k vůdci města. Vešli do budovy, která byla hodně zdobená. Zaklepali na dveře.
„Kdo je?“ ozval se nevrlý hlas.
„Přítel.“ Ozval se Merlin tajemně. Následovalo povzdechnutí a těžké kroky směrem ek dveřím. Cvakl zámek. Všichni vešli.
„Co chcete?“
„Mír. Chtěli bychom spojit města.“ Merlin zatím začal stručně.
„Města?“ vůdce se tvářil nechápavě.
„Naše město a vaše město. Byli bychom silnější. Víc měst víc ví. Dobývali bychom společně území.“ Merlin zaklepal hůlkou o zem.
Vůdce evidentně přemýšlel. Poté se vytasil: „Co když to nepřijmeme?“
„Bude válka. Bud po dobrém, nebo po zlém. Vyberte si možnost, která vám více vyhovuje.“ Merlin se falešně usmíval.
Vůdcovi se rozšířily oči. Všechny tři znal a věděl, jak dobří bojovníci to jsou a jaká mají vojska. Určitě by vyhráli.
„Dobře.“ Povolil vůdce a evidentně se mu trochu i ulevilo, nebude muset spravovat město sám.
„Dohodnuto.“ Merlin si s ním potřásl rukou.
Artuš i Lancelot na Merlina zírali s nečekaným údivem. Nikdy si nemysleli, že by to mohlo vyjít. Měl v sobě snad nějaké charisma, které oni postrádali?
Merlin jim pokynula všichni se sunuli směrem ke dveřím. Zavřeli za sebou a klopýtali ven z domu. Merlin si všiml, že je brána opět zamčená, takže opět svou hůl proměnil ve velký klíč a odemkl. Dostali se ven a šli stejnou cestou zpět.