Soutěže 1271
Výuka 1234
Semináře 415
Mrzimor

Autor: Draggita Lea Ostrodrápková
Práce odevzdána: 2. 3. 2014 18:21
Soutěž: Doplň příběh!
Zadavatel soutěže: Jostein Lauierová

Zadání soutěže

Dobrý den.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak fandové rádi z HP dělají fanfiction či jiné příběhy.

Vzpomněla jsem si tak díky tomu na jednu narozeninovou oslavu mé mladší sestry. Tam jsme měli za úkol dopsat k dané větě či části textu svůj vlastní text a dokončit příběh.

Líbilo by se mi, kdyby jste se pokusili o to samé :)

Zadání je jednoduché: napíšu vám sem nějaký text z HP a vy to pak dotvoříte vlastní myšlenkou.

Prosím, vynechte vulgární výrazy a podobné nepatřičnosti.

 

Zde je část, na kterou navažte:

Harry otevřel dveře dokořán.

Jak dveře zaskřípaly, zaslechli naráz hluboké, temné vrčení.

 

Délka min 3 palce, max 10. Nic delšího číst nebudu!

Vypracování

Ron ztěžka polkl a přikrčil se za Hermionu. Ta protočila oči svým obvyklým způsobem a trhnutím ruky se zbavila té jeho, která se jí držela za hábit. "Ronalde!" vykřikla na něj šeptem a odvrátila pohled zpět k pootevřeným dveřím. Ty nepřestávaly vrzat. S hůlkami napřaženými před sebe postupovali po krůčcích dále. Vrčení neustávalo, ba zdálo se, že o nich jeho původce ví a reaguje sílícím vrčením. Ron přivřel oči a postupoval poslepu, Hermiona pro změnu neviděla přes Harryho.

"Ááá, pan Potter a jeho přátelé!" zvolalo to cosi nadšeně. Hovořilo to vysokým ženským hlasem, ale mezi jednotlivými slovy funělo, jako by právě běželo čtvrtkařskou dráhu do kopce. "Bála jsem se, že je to zas ten otravný pes. Pořád za mnou chodí od doby, co jsem mu jako malému štěněti věnovala na jedné zahradní párty svou klobásku." Povzdechlo si to stylem parního stroje.

Harry vešel zvolna dále do místnosti a i jeho dva přátelé zřeli, kdo s nimi mluví. Na pohovce vystlané mnoha malými polštářky seděla dáma, o jejíž proporcích každý taktně pomlčí. Tváře se jí červenaly a oči do nich zapadlé na ty tři vlídně probleskovaly skrz řasy mrkací panny. Oblečená byla trochu jako z domečku pro panenky, s nímž si malé čarodějky s oblibou hrají, než jim někdo odhalí kouzlo hůlky a kotlíku na lektvary. Nebylo pochyb, kdo je, a jak Ron, tak Hermiona vědomi si tohoto faktu bez bázně přistoupili k ženě a sedli si na dvě křesla po stranách gauče. Harry však poněkud vyveden z míry zůstával u dveří.

"Můžete mi ... madam, kdo jste?" vysoukal ze sebe nakonec. Hůlku stále svíral v dlani, ale náhle mu připadala jaksi nepatřičně, a tak ji zastrčil zpět do kapsy hábitu.

Hermiona se pobaveně zasmála. "To je přeci madam Evženie, teta profesora Brumbála." Usmála se na to podivné stvoření.

Harry se přesunul ke křeslu, na kterém seděl Ron, a opřel se o područku. "Nikdy jsem o vás neslyšel," přiznal. "Jste na hradě už dlouho?"

Ron potlačil smích. "Ale samozřejmě, hlupáčku," odvětila vlídně Evženie. "Velmi dlouho, jen mě Albí nechce pouštět ven," posteskla si. "Prý abych se od studentů nenakazila tou chřipkou, co tu řádí. Ale přijde mi, že tak dlouho žádná epidemie snad trvat nemůže!" Deprimovaně sáhla po sáčku s želatinovými cvrčky. "Celých 80 let!" Propukla v pláč.

Hermiona se pokoušela Evženii uklidnit, ta však nepřestávala ronit slzy a chrochtat. "Víte, on Albí není zlý kluk, on má jen hodně práce a bojí se, že bych mu překážela." Vytáhla z útrob gauče velký kus látky a troubivě se vysmrkala. "Ale to já bych nepřekážela, vážně ne. Já bych si jen někde udělala zahrádku a pěstovala si kytičky. Všichni mají přece rádi kytičky!" Dodala trochu omluvně.

"Ale to víte, že mají," konejšila ji dál Hermiona. Evženie, vděčna dívce za projevené pochopení, zabořila jí hlavu do ramene. Hermiona se netvářila příliš nadšeně, ale statečně nesla svůj úděl. "A zkoušela jste mu to navrhnout?" zkusila nenápadně.

"Ale jistěže!" vypískla Evženie a založila si ruce na prsou. "Jenže s tím starým dědkem není žádná řeč. To je samé vymlouvání a sliby, ale kde nic, tu nic. Vždyť na rostlinkách není nic špatného, všem je po nich dobře!"

Přátelé se po sobě podívali. "Madam, a jaké květiny chcete pěstovat? Nějaké bylinky?" Nejistě se usmáli.

To už však bylo pozdě, jelikož v sobě madam Evženie nalezla skryté sebevědomí a rozhodla se k činu. Rozpohybovala své tělo v podivném rytmu a vyrazila ke dveřím. Byla překvapivě rychlá.

"Madam ... ehm, madam!"

"Ano?" otočila se. Na tváři stejně přiblblý výraz, jako když přišli.

"Kam to jdete?" otázal se Harry, ale záhy zalitoval.

Evženie pozvedla hrdě hlavu a pevným hlasem pronesla: "Zažádám o cestu do Holandska! Přivezu sazenice a už se nenechám ničím omezovat!" Načež se otočila a vyrazila vpřed.

Všem bylo jasné, že tohle nemůže skončit dobře.