Zadání domácího úkolu

Napiště povídku na minimálně pět palců, kde využijete průvodce (viz výklad).

Kdo mi bude psát o průvodci jako průvodci, toho kousnu.

Vypracování

Dobrý den,

posílám povídku. Je opravdu krátká, proto ji píši rovnou sem. Ale jestli o ten text přijdu, zejména za situace, kdy jsem ve Velké síni a občas tam něco řeknu nebo udělám (což se občas stává), tak na to dlabu. :-(

 

Voda se tříštila o velké množství kamení, které jí dávní obři s trochou zlomyslnosti naházeli do cesty. Vždy jsem si myslel, že je to jen fráze z brakové literatury a stejně špatných béčkových filmů, ale teď, když jsem se na řeku zadíval opravdu pozorně, viděl jsem v kapkách, které dolétaly až k mým nohám, duhu.  Existuje fyzikální vysvětlení, ale teď a tady mi mohla být fyzika celkem ukradená. Bylo to nádherné. 

Uprostřed prudkého toku stáli dva rybáři. Vysoké broďáky na dálku svítily novotou. Chvíli jsem zvažoval, že bych jim poradil, ať jdou jinam. Ne proto, že mi tu vadí, ale proto, že tady nic nechytí.  Tohle místo se totiž rybám moc nelíbí. Příliš prudký tok, příliš pohybu. A příliš svátečních rybářů. Zejména takových, kteří nedodržují ani zákonem stanovenou dobu lovu a hájení.

Ještě chvíli jsem ty dva pozoroval, ale pak jsem se vrátil zase na lesní cestu, po které jsem přišel. Dnes jsem toho měl ještě hodně na práci. Musel jsem projít celou trasu až ke starému Starému Hamru, a zkontrolovat, jestli není koryto poškozené či přehrazené nějakým stromem padlým během poslední velké bouře.  Vždy jsem si říkal, že je to opravdu zvláštní, že starý Starý Hamr se jmenoval Starý i když byl nový.  Dočetl jsem se o tom v kronice zdejšího kraje, ale nikdo mi to nebyl a není schopen vysvětlit. Kdo si postaví hamr a nazve ho Starým? 

Lesní cesta je možná příliš velkorysým pojmem. Spíš taková stezka, místy metr široká, místy sotva pro mladého srnce, aby se nedřel v plecích o stromy.  Občas mám pocit, že kromě mě tudy nikdo nechodí.  Ono vlastně ani není důvod. Starý Hamr je přístupný i z druhé strany, pro případ, že by snad nějaký turista toužil po poznání. Od mostu, u kterého se ti dva zoufalci snaží nezákonně ulovit nějakou rybu,  až ke Starému Hamru je to bratru patnáct kilometrů. Cesta není udržovaná, občas je třeba přelézt padlé stromy. Jindy zase přejít po kamenném moři, o kterém se traduje, že vzniklo, když se věkem rozpadly zkamenělí obři - ti, kteří naházeli řece do cesty spoustu velkých kamenů. Pak kolem stojaté vody v několika bočních ramenech řeky, která bude za pár týdnů rájem všeho vodního hmyzu, včetně nepříjemných komárů. To zkrátka není místo vhodné pro pěší turistiku. A já to tak mám rád. 

Musel jsem se usmát, když jsem zahlédl bachyni s maličkými selaty. Pátravě si mě prohlížela, ale asi si uvědomila, že se vlastně dobře známe. Už několik let se tu čas od času potkáváme, takže ví, že nepředstavuji nebezpečí.  Jen pro formu zacukala čumákem, jako by ukazovala, že mám pokračovat v chůzi a příliš se nezdržovat. 

Stezka mě přivedla opět blízko k řece.  Když tudy chodím, většinou se tady koupu. Voda je sice studená stejně, jako jinde v téhle jedinečné řece tady v horách, ale tady je několik přírodních "van", ve kterých se mohu ponořit celý. Teď jsem se jen opláchl, protože jsem tu pracovně a zkrátka musím dojít až ke Starému Hamru. 

Brzy jsem si uvědomil, že dnes jdu mnohem rychleji, než jindy. Jindy se totiž tempo řídí podle mého psího parťáka, který dnes hodil áčko, jak se říká. Ráno byl na očkování proti vzteklině, tak jsem ho raději nechal doma na zahradě. No nechtějte vědět, jak ošlivě se na mě zadíval. To bude asi zase tichá domácnost. 

U velké lípy jsou tři možnosti, jak pokračovat v cestě. Buď se bude člověk brodit vodou, nebo půjde oklikou,  nebo zkratkou. Sice delší, ale o to méně pohodlnou.  I když mi nevadí koupat se ve studené vodě, brodit se proti proudu horské řeky není to, co bych si tak brzy na jaře právě užíval. Zkratka vede nejméně schůdnými místy kamenného pole, a oklika je velmi pohodlná cesta, ale není z ní vidět na řeku, což je problém, pokud potřebuji zkontrolovat koryto po bouřce s větrem, který lámal stromy. Ale i to už jsem vymyslel. Na tu lípu zvládnu vylézt i poslepu, a je z ní jasně vidět koryto až k nejbližšímu ostrohu, u kterého končí oklika.  A teď, dokud ještě není strom výrazně olistěn, je ten výhled opravdu dobrý, ničím nerušený. 

Tahle cesta pokaždé poskytuje člověku prostor pro vlastní úvahy. A že jich  právě dnes je požehnaně, těch úvah. Pořád přemýšlím, jak to vyřešit s Jani. Je to ta nejlepší holka, kterou jsem kdy poznal, ale nejsem si úplně jist, jestli je nadšena představou života tady v horách. Upřímně řečeno, já sám si ji nedokážu představit, jak vykonává své "kravaťácké" povolání v chalupě z minulého století, do které  jsem teprve nedávno přivedl elektřinu a suchý záchod vyměnil za ten splachovací.  Z našeho posledního rozhovoru jsem si odnesl zjištění, že zase ona si nedokáže představit mě, jak s ní sdílím její městský život.  Nerad bych o ní přišel, ale prostě nevím, co s tím. Navíc, mám strach, že kdybych se do města přestěhoval a přišel o svou řeku, byl bych tak nepříjemný, že bych brzy přišel i o Jani.  Starej Vydra říká, že se mám vykašlat na městskou paničku a najít si holku tady od nás. Kdyby to šlo, jistě jsem to udělal už dřív. 

Kamennému moři tady u řeky se nelze vyhnout úplně. Lze jen oklikou obejít jeho nejhorší a vlastně i dost nebezpečnou část. Vlastně je dobře, že sem turisté příliš nechodí. Málokdo si totiž umí představit, jak nebezpečné to tu může být. Já si to představit dokážu, Tady právě starej Vydra přišel o nohu. Chlap, který znal tuhle cestu lépe, než já.  Chodil tudy už třicet let před tím, než jsem se narodil. Nevlastní táta mé první lásky, která byla stejně žhavá, jako krátká. Byli jsme příliš mladí, takže vlastně nikoho nepřekvapilo, že naše city nepřežily léto. Když jsem se začal o tuhle práci zajímat, byl to právě on, kdo mě varoval před nebezpečím, které tady číhá. Kameny, které se pod člověkem pohybují, jako by byly živé. Hluboké štěrbiny, které se zakousnou do neopatrné nohy a už ji nepustí. Přesně to se stalo  Vydrovi. Nohu sice vytáhl a doplazil se ke Starému Hamru, ale už bylo pozdě. Jeho zachránili, ale nohu ne.  Dodnes nikdo neví, co se tehdy stalo. Vydra o tom s nikým nemluví, a já dost dobře chápu, proč. Mě to kdysi totiž vyprávěl, aby mě varoval.  Od té doby chodím oklikou a tomu místu se vyhýbám. Ale necítím oprávnění se o to tajemství dělit s ostatními.

Hned za ostrohem jsem narazil na kmen ležící přes koryto. Dost vysoko  na to, aby voda pod ním mohla klidně téct, ale příliš nízko na to, aby se o něj nemohly zastavit případné plující kmeny či větve. Poznamenal jsem si místo do bloku, udělal několik fotek s tím, že sem pošlu lesáky. Stromy, to jsou jejich problém. 

Šel jsem opatrně dál, až jsem v pořádku došel na konec kamenného moře. Tady se cesta začíná zvedat do kopce, který není ani příjemný, ani nic jiného. Protože člověk jde v podstatě pořád po štěrku, musí si dávat zatracený pozor, aby se nesvezl zpátky. Koryto je stále dobře viditelné, jen jsem si udělal poznámku, že je třeba opravit zábradlí. Tohle by špatně padajícího člověka nezastavilo. Pád do řeky by možná nemusel být smrtelný, ale s ohledem na množství kamení, na které by člověk padal, by takový pád byl v nejlepším případě velmi bolestivý. 

Když jsem vylezl na kopec, kterému se tady u nás říká Zatracený, byl jsem už nadohled od Starého Hamru. Vlastně už odsud jsem viděl další kmen padlý do koryta. Tentokrát však ulomená část stromu spadla přímo do vody, vzpříčila se mezi dvěma kameny a o ní už se začaly zachytávat další větve.  Tady bude třeba začít, protože při troše snahy by mohla stoupnout hladina vody v náhonu hamru a poškodit vnitřní zařízení. 

Pověst říká, že před dávnými a dávnými lety, když ještě v kraji žili obři, někteří z nich pomáhali lidem, mimo jiné i se zpracováním železea. Lidé tehdy nepotřebovali ani hamr, ani menší kovárny, prostě obři jim dali, co bylo třeba. Jenže pak se něco přihodilo, nikdo si není úplně jist tím, co to bylo, a tato spolupráce skončila. Nejen mezi obry a lidmi, ale i mezi obry a řekou. Ten spor mezi obry a řekou byl nejspíš velmi intenzivní, protože oni se pokusili zastavit její tok kamením a ona je v kamení proměnila. Ať tak či onak, výsledkem bylo, že se lidé museli začít o kovařinu zajímat sami. A tehdy prý vznikl zdejší Starý Hamr.  

Moje babička zase říkala, že Starý Hamr založil jakýsi Voldřich, který prý zneužíval jak hamerníky - pro tvrdou práci, tak děvečky - pro jiné věci, než byla práce. Nakonec prý skončil pod , když si na něj došlápl milý jedné zneužité děvečky, která neunesla svou hanbu a skočila do řeky, ve které se utopila. 

Konečně místní kronika říká, že první zmínky o Starém Hamru na tomto místě pochází již z konce čtrnáctého století. V té době se jednalo o dřevěnou stavbu postavenou v souvislosti se vznikem několika sklářských hutí v okolí. Tato stavba pak shořela během velkého požáru o sto let později, ale protože zkrátka zdejší okolí hamr potřebovalo, byl na stejném místě postaven hamr kamenný. Ten byl v polovině devatenáctého století modernizován, a právě za touto modernizací by měl stát ten Voldřich, o němž mluvila babička. Jeho smrt totiž byla vyšetřována, pachatel usvědčen a zkrácen na hrdle. 

Dnes je ze Starého Hamru hájovna a místní hajný mi pokaždé uvaří horký čaj když jdu kolem. 

Když jde člověk mou cestou, přichází ke stavení od zadního traktu. Takže je to většinou překvapení. Doufám, že v mém případě milém. Ovšem to jsem netušil, že dnes budu překvapen i já. Když jsem byl asi dvacet metrů od kamenné zdi chránící budovu a dvůr před "nebezpečím" z hlubokého lesa, uslyšel jsem nezaměnitelný štěkot mého psa. Což mě opravdu překvapilo. Kdyby se totiž rozhodl opustit svěřenou zahradu, běžel by po mých stopách a podrazil mi nohy někde před koncem Zatraceného kopce.  Malá dvířka značně relativizující obrannou funkci kamenné zdi se otevřela a já uviděl Jani. Viděl jsem ji jen na okamžik, protože pes se vedral do dvířek spolu s ní a srazil ji ve svém zběsilém vítacím rituálu.

Já ho miluju.

Jani také. 

 

 

Doubravka

 

P.S. Ok, tak zase tak krátké to není.