Zadání soutěže

Osud, něco, co je opředeno tajemnou aurou a zahaleno do mlhy tak husté, že by se dala krájet. U mudlů se často rozléhá rčení, které tvrdí, že svůj osud si řídíme sami. Ale jak?! A hlavně kde?! Existuje nějaké hlavní řídící centrum našeho osudu? A pokud ano, jak se tam dostaneme?

Já bych to ráda věděla, přeci jen, už potřebuju převzít vládu nad svým životem a proto vás poprosím o:
1) Úvahu na téma: Osud a jak ho řídit? (Nějaký návod by se mi hodil!)
2) Nakreslete/navrhněte mapu, kterak se dostat do řídícího centra osudu, jelikož návod by mi byl k ničemu, kdybych nenašla místo určené, že ano.

Nepovinně: Kdo bude chtít větší odměnu, může mi ještě zpracovat svou představu osudového řídícího centra.  Tedy jeho podobu.

Vypracování

Dobrý den,

s vámi je to hrozně těžké, jak je možné že nevíte, kde Osud bydlí? Obstaral jsem vám tedy naprosto unikátní a speciální mapu! Ne že jí někde ztratíte!

 

Pokud jde o řízení osudu, tak jsem toho názoru, že to prostě nejde. Osud můžete třeba uplatit nebo ošálit, ale řídit? Tak to rozhodně ne. Jednou vám někdo naplánoval celý život a tak se prostě podle toho musíte řídit. Pokud byste s tím měla nějaký problém, můžete si s Osudem domluvit soukromou schůzku a promluvit si o tom. Ale musím vás varovat, že takových schůzek má Osud denně bezpočet. Je chudák strašlivě zaneprázdněný. Na světě je totiž spousta lidí, kteří na něj svádí všechno špatné, co se jim v životě přihodí. Ale pozor! To že nám někdo určí, kam budeme směřovat a možná i to, jak dopadneme, ještě neznamená, že může za každé naše rozhodnutí a za každý náš krok ať už tím či oním směrem. Všechno záleží prostě na tom, zda se rozhodujete správně nebo špatně. Problém je v tom, že v danou chvíli nepoznáte, jestli jste se rozhodli dobře. To se projeví až mnohem později. A v tom je právě ten problém. Pak už svoje rozhodnutí nezměníme. Nebo možná změníme, ale půjde to jen velice, velice těžko. Právě proto je tak důležité dělat pouze jen a jen samá správná rozhodnutí. Osud nás sice maličko směruje, ale jinak do našeho života příliš nezasahuje, což je od něj na jednu stranu pěkné, ale na druhou stranu si pak nemáme moc na co stěžovat.

Ale každý o tomhle neví. Někdo si myslí, že Osud řídí každý jeho krok. Na to má tak určitě čas. Víte, jak by se chudák nadřel, kdyby měl řídit krok každého člověka? A k tomu ještě ta spousta stížností a reklamací. Nejjednodušší způsob řízení vlastního osudu je na nic nečekat a konat. Nikdo za nás totiž nic neudělá… Proč taky, když by z toho nic neměl. A pokud se přece jen něco nepodaří, ještě pořád můžeme zkusit Osud navštívit. A kde že ho najdeme? No přece na hoře Osudu! Kde také jinde, že?
A jak se tam dostat? No někdo chodí tudy, někdo zase tudy, ale já osobně bych šle tudy…

Od Hanibalova jezera musíme vyrazit směrem k lesu Červené karkulky. Obzvláště důležité je si dávat pozor na vlky, protože jimi se to tam až neskutečně hemží. Já se cestou lesem vždycky rád kochám pohledem na starou začarovanou věž, ale pokud máte rozum, raději se jí vyhnete. I v Údolí čarodějnic je nebezpečno a tak ho pěkně obejdeme. Žádné obdivování chaloupky na kuří nožce nebo loupání perníčku! Žádný perník! Beztak už je tvrdý a seschlý, vylámali byste si na něm zuby.
Následně je třeba přebrodit Řeku splněných přání, kde se vám žádné přání rozhodně nesplní, i kdybyste tam naházeli tucet stříbrných mincí. To samé platí pro zlaté rybky z Moře zapomnění. Naše cesta ale nevede kolem tohoto zrádného moře. My nyní projdeme mezi loukou se skleněnými květinami a hřbitovem, kam se pohřbívají sny. Pak budeme konečně stát u ledových schodů do paláce Osudu. Musím vás varovat, že ty schody jsou mnohem delší, než se na první pohled zdá. Já osobně bych si nejdříve odpočal na té louce a natrhal si pěknou skleněnou kytičku.

Ovšem ani pak nemáte vyhráno. Pokud nemáte domluvenou schůzku, tak vás Doris, sekretářka Osudu, dovnitř nevpustí.

Zde máte mapu, takže si hezky nastudujte cestu a můžete vyrazit… [link]

 

Co se týče samotného řídícího centra, tak bych rád nakreslil nebo popsal jeho skutečnou podobu, ale ta zlá zlá Doris mě prostě nevpustila dovnitř. Prý že nejsem objednaný a že nemám domluvenou schůzku s Osudem. Když jsem se jí tedy zeptal, jak bych si takovou schůzku mohl domluvit, zcela klidně mi odpověděla, že jen a pouze s Osudem… No rozumíte tomu? Já vůbec. Tahle byrokracie je skutečně nepochopitelná.
Ale! Nic mi nebrání, abych podle jednotlivých čekáren a dlouhých chodeb nedokázal odhadnout, jakou podobu by mohla taková řídící místnost mít.
Protože jsme v ledovém paláci je jasné, že stěny, podlaha i strop budou z ledu. Nutno podotknout, že tam vůbec není taková zima, jak by se na první pohled mohlo zdát a podlahy vlastně ani nekloužou. To je prostě síla kouzel. Ale zpět k Osudově kanceláři. Určitě tam bude mít nějaký stůl a židle. Jak pro sebe tak pro návštěvy. Možná že budou také z ledu, anebo z nějakého leštěného mramoru. Na stole se bude povalovat hromada dokumentů, kalamář s brkem a malé přesýpací hodiny, ve kterých se sype písek věčnosti. Ze stropu visí krásný křišťálový lustr zdobený ledovými krystalky a na podlaze se vyjímá perský koberec ve světlých barvách. Nechybí ani obrovská knihovna, kde je popsána minulost, přítomnost i budoucnost. Samozřejmostí jsou různá křesílka a malé stolky s nejrůznějšími soškami a občerstvením.
No ale dál už nebudu spekulovat, takže počkám, zda se vám zadaří a Doris vás do kanceláře samotného Osudu vpustí. Zkuste ji třeba uplatit těmi skleněnými kytičkami.

 

D. M.