Zadání semináře

Staňte se pravými investigativními novináři a napište mi o tomto případu čtivou reportáž. Vaše práce nemusí být nijak dlouhá, ale hlavně musí být zajímavá. Můžete sepsat rozhovory se svědky, policií i vlastní teorie. Vaší fantazii se meze nekladou.  Minimální rozsah práce budou 3,5 palce.

Vypracování

Dobrý den pane profesore, je to podivná náhoda, ale váš úkol je zcela nepochopitelně přesně to, co teď dělám...

Minulý týden mi na okno zaťukala sova. Nemohla jsem uvěřit tomu, že přeletěla celý oceán. Donesla mi malý balíček a průvodní dopis psaný v angličtině.

Vážený pane nebo paní, ve skutečnosti nevím ke komu má sova Orákula míří. Je nadána magií intuice. Dala jsem jí za úkol najít někoho, kdo je schopný zjistit pravdu. Pokud teď čtete tento dopis, jste to vy, ať jste kdokoliv. Prosím neobracejte se k mé prosbě o pomoc zády. Ráda bych očistila rodinné svědomí. V balíčku je deníček mojí prababičky. Ráda bych se dozvěděla co nejvíce o událostech z Vánoc 1895. Babička tehdy žila v Oregonu, bylo jí patnáct. Zamilovala se do chlapce, který žil na druhé straně řeky. Rozhodli se, že spolu uprchnou do Evropy. Ona se ještě kvůli svému nízkému věku neuměla přemisťovat. Proto její milý sehnal přenašedlo, které jí v noci o vánocích poslal po své sově. Přenášedlo prý mělo tvar pestrého papírového vějíře. Jenže sova nikdy nedoletěla. Možná ji napadl nějaký dravec. Druhý den se všude mluvilo o tom, že se v mudlovské vesnici ztratil asi desetiletý chlapec, a že to vypadá, jako by zmizel vzduchem. Prababička ve svém deníku píše, že se nikdy nezbavila pocitu, že chlapec zmizel kvůli ní. Co když se nějak dostal k přenášedlu?
Jestli znáte odpovědi na mé otázky, pošlete mi prosím odpověď po mé sově Orákule. Počká si na ni. Děkuj
Sussy Ema Field, Portland.

Neměla jsem ten den čas na čtení deníku, protože jsem spěchala na domluvenou schůzku s madam Ludmilou Bláhovou. Sepisuji článek o nejvýznačnějších lékouzelnících. Dědeček madam Bláhové, MAMUDr. Jiří Vojtíšek, Tr.Mg. byl náš nejlepší specialista na poškození způsobená paměťovými kouzly a dokonce více než třicet let působil jako ředitel Nemocnice u Psýché v Brně. Chtěla jsem k suchopárným informacím z nemocničního archivu přidat nějaké zajímavosti z jeho soukromého a rodinného života. Toto měla být už moje druhá schůzka s jeho skoro osmdesátiletou vnučkou, madam Bláhovou. Zatím mi toho moc neřekla. Pořád jen zdůrazňovala stáří a čistokrevnost jejich rodu. Mluvila o tradicích, čisté krvi a pravých kouzelnících tak zapáleně, že jsem po očku sledovala, jestli jí z dlouhého rukávu někde nečouhá smrtijedský symbol. Ale nakonec všechno dopadlo úplně jinak.
Dveře mi otevřela, stejně jako posledně, neteř madam Bláhové, slečna Monika. Spustila dřív než jsem stihla pozdravit.
„Promiňte, nestihla jsem vám poslat sovu. Tetička dostala záchvat skvorejší horečky. Přemístili ji do nemocnice. Je to velmi zlé a patrně se už neprobere, sériové výbuchy centrální nervové soustavy.“

„To mě moc mrzí,“ řekla jsem a chtěla jsem odejít, abych nezdržovala, ale Monika mě zarazila.

„Víte…, ten váš článek…, pradědeček by určitě chtěl, abyste napsala pravdu. Ono to bylo všechno trochu jinak… Pojďte dál, já vám o tom povím.“
Nezavedla mě tentokrát do honosného pokoje pro přijímání návštěv, ale do kuchyně a posadila mě ke stolu pokrytému modrobílým ubrusem, nalila mi bezinkovou šťávu a posadila se proti mně.
„Že byl pradědeček nalezenec jste si už určitě zjistila v archívech v nemocnici že?“

Kývla jsem hlavou a Monika pokračovala.
„Našel se na vrchu hory Berkov u Bystřice nad Pstruží. Měl štěstí, že tu noc ho tam našly místní čarodějky, které právě pořádaly svůj Sabat. Pradědečkovi bylo tehdy asi deset let, byl potlučený a v bezvědomí. Čarodějky ho ošetřily a ihned z něj vycítily mimořádnou magickou sílu, a proto ho poslaly do kouzelnické nemocnice v Olomouci. Z bezvědomí, nebo spíš kómatu se probral až za dva měsíce. Učil se mluvit i chodit. Později se stal mocným kouzelníkem, ale pořád se trápil tím, že neví, kdo je. Nejspíš právě proto se profesně zaměřil na léčení paměti…“ Monika se odmlčela.
„A?“, vyhrkla jsem netrpělivě.
„Povedlo se mu to,“ usmála se Monika. Našel svoje vzpomínky a uložil je před svou smrtí do myslánky. Viděla jsem je, než ji teta zničila.“
„Proboha! Zničila myslánku? Proč?“ zeptala jsem se.

„Teta odmítla připustit, že její předek pochází z plně mudlovské rodiny, ona neví, že jsem ty vzpomínky viděla. Radši by mě proklela, než by dovolila, aby se to svět dozvěděl. Pradědeček se narodil v Americe, vzpomínky odkazují na Oregon. Jednou v noci šel ke studni pro vodu a něco mu spadlo na hlavu. Zachytil to. Prý to vypadalo jako dámský vějíř. Pak cítil jako by ho něco trhalo na malé kousky, hrozně se lekl a ví, že křičel. Pak si až pamatuje probuzení v Olomoucké nemocnici. Určitě to bylo přenášedlo, ale kde se tam vzalo netušil. Ani nikdy nezjistil, jak to, že se u něj projevily kouzelnické schopnosti až po probuzení z kómatu tady v Čechách - vlastně tenkrát to bylo Rakousko-Uhersko. Nejvíc pradědečka mrzelo, že se jeho matka nikdy nedozvěděla, co se s ním stalo, a určitě se až do smrti kvůli němu trápila. Po zničení myslánky nemám pro své vyprávění žádný důkaz, ale pradědeček si zaslouží, abych aspoň zkusila jeho pravdu předat světu..."
Slečna Monika domluvila a já se přistihla, že jsem rozrušením málem zlomila svůj brk.
Nakonec jsem se zmohla jen na: „Slečno Moniko myslím, že žádný důkaz nepotřebujete. Je to podivné, ale ten mám právě teď u sebe já..."

Pane profesore, podařilo se mi dát obě dámy dohromady a příští měsíc mám tu čest zúčastnit se za Denní Věštec setkání těchto dvou čarodějek, které propojila minulost. Budu vás dále informovat a pošlu vám i výtisk DV, až tento článek vyjde.
S pozdravem
Varda Elisabeth Rývorová