Zadání domácího úkolu

Nemyslím si, že byste měli z časovými a dějovými liniemi nějaké potíže. Přesto si je ale můžete procvičit. Napište povídku na vlastní téma, kde si zejména dáte pozor na čas a děj. Hodně štěstí.

Vypracování

Krásný den, paní profesorko,

zasílám povídku, jejíž téma je velice aktuální a jistě by si zasluhovalo hlubší a delší vyprávění. I tak jsem se však snažila vše podstatné vtěsnat do rozumného rozsahu.

Mějte se krásně
Arya Arcus

P. S. Vaše inspirace je koukám také vrtošivá dáma. :) Snad Vás však nikdy neopustí a budete se společně radovat nad krásou umění i dál!

 

Bez správného výsledku

 

Stojím pod přístřeškem na tramvajové zastávce. Ruce ponořené hluboko v kapsách svého kabátu, který by si již zasluhoval důchod v odpadkovém nebi nebo přešití na kuchyňskou chňapku. Ostatně ta díra, kterou zrovna opakovaně prostrkuji ukazováček, by mi dala za pravdu. Jenže loučení bolí. A překvapivě to platí i u věcí.
Pohled zabodávám na oprané tenisky. Špičky jsou zvlhlé díky dešti a já netrpělivě kontroluji hodiny. Pět minut do příjezdu tramvaje. Víkendové intervaly bolí i lidi v centru města, natož nás v přidružených obcích. Snad alespoň nepojede tolik lidí.
Zvedám hlavu a poprvé si všímám, kolik nás tu vlastně stojí. Pět osob namačkaných pod úzkou stříškou, každá ve své bublině, každá vlastně tak trochu jinde. A přeci jen jsme všichni tady. Kapky deště bubnují o plech nad námi a stékají po okrajích v tenkých linkách, které se tříští o chodník. Jedna žena si nervózně upravuje šálu, muž vedle ní sleduje displej telefonu s takovou intenzitou, jako by mu mohl poskytnout odpovědi na všechny otázky lidstva. Téměř mám chuť čučet do toho krámu s ním. A já? Snažím se vehementně ignorovat fakt, že mi něco pozbývá. Jakoby mezi nádechem a výdechem chyběl jeden neviditelný krok, který umí všichni kromě mě. A tak tomu vlastně je od začátku mého bytí.
„Ve svém věku bys už dávno měla mít téměř dospělé děti. Ale ty? Vždyť ani nemáš pořádně tušení o tom, co chceš dělat zítra!"
Mámina slova se mi vybavují pravidelně. Tak proč mám neustále nutkání je analyzovat? Nabírám zhluboka vzduch do plic. Úzkostné stavy jsou pěkně na nic, ale dá se s nimi naučit existovat. Stejně tak s faktem, že jsem se ve třiceti definitivně rozhodla neporodit dítě a šla na zákrok, který mi slouží jako jistota v otázce nechtěného otěhotnění.
Zatínám ruce v pěst a pokouším se je dát ještě o kousek hlouběji do kapes, i když už dávno jsou na jejich dně. Pamatuji si ten den úplně přesně. Nelišil se od jiných, jen jsem si poležela den ve špitále a bylo... Bylo hotovo. Už žádný možný krok zpět a já vím, že to rozhodnutí nebylo impulzivní. Neudělala jsem ho ze vzdoru, jak si máma myslí. Naopak. Je to jedna z mála věcí, u kterých jsem si jistá. A pak přišla úleva. Jenže právě úleva je zvláštní věc. Navenek vypadá jako prázdno, ticho po bouři. A lidi mívají tendenci přesně tenhle prostor vyplnit vlastním strachem.
„A co když jednou budeš litovat?"
„Mohlas ještě alespoň pět let počkat. Uvidíš. Sama poznáš, že život bez dětí je jen poloviční."
Kecy. Proč se vlastně nikdo neptá, čeho bych litovala, kdybych se rozhodla opačně? Možná bych právě teď mohla totiž dělat nešťastným sebe i dítě, které nemělo na výběr.
Do tramvaje nastupuji automaticky, aniž bych jí věnovala větší pozornost. Stoupám si do prostoru pro kočárky hned naproti dveřím. Je totiž nejpohodlnějším místem ke stání. Zapírám se zády o stěnu a opět se nořím do vlastních úvah. Vím, není ideální dělat v pětatřiceti ve skladu a do toho provozovat malý e-shop se svými výtvory, ale já mám zrovna tohle svým způsobem ráda. Rovnováha mezi oběma pracemi je krásná. Jedna bez druhé by neposkládaly mě.
Rozjíždíme se drobným trhnutím, které mě vrací zpět do reality. Pravačkou se automaticky přidružuji tyče, kolem které svírám prsty, jako kdyby pevnost kusu železa mohla nahradit vlastní sebedůvěru. Za okny se okolní krajina mění v jednolitou šmouhu světel, mokré silnice a lidí skrytých pod deštníky. V tom pohybu vzniká mé zvláštní vakuum, které miluji. Nikdo po mně nic nechce, nikdo se neptá, jestli to, co dělám, dává smysl. Jen jedu.
Dveře upouštějí syčivě vzduch, když se otevírají. Dovnitř však spolu s vlhkou zimou proniká i něco hlasitějšího než zvuk předoucího motoru – dětský pláč. Je ostrý, naléhavý. Nepříjemně se mi zarývá pod kůži, díky čemuž ho nemůžu ignorovat. Můj pohled se stáčí ke zdroji.
Mladá žena s kočárem v ruce a druhým dítkem, které se snaží vtáhnout dovnitř. Naše pohledy se střetávají. Usmívá se, ale v očích má vepsanou únavu.
Okamžitě vyklízím prostor a přidržuji korbu kočáru, který ona zatím nohou brzdí, aby se při jízdě nerozjel. Lidé kolem uhýbají, ale nikdo  se nedívá příliš dlouho. Tenhle druh reality je krutý, protože vás spíše toleruje než přijímá.
Žena vděčně děkuje a v tom krátkém okamžiku se naše oči opětovně střetávají. Vyměňujeme si mezi sebou neslyšnou konverzaci, která neobsahuje odsouzení či závist. Dokonce ani lítost. Jen tiché pochopení, které se nedá vysvětlit.
A snad poprvé zrak neodvracím ve spěchu. Na mé tváři se objevuje drobný úsměv, se kterým pozoruji kapky stékající po skle. Táhnout se od shora dolů a spojují se v tenké cestičky, které hledají svůj vlastní směr. Neptají se, jestli je ten správný. A možná právě v tom je ten fór. Dovolit si přestat se srovnávat v tom, co je správné pro ostatní a prostě jít cestou, kterou si myslíme, že je správná pro nás.
Zhluboka se nadechuji. A než vystupuji na své zastávce dívám se na lidi kolem sebe, jejichž bubliny už nejsou bubliny, ale souhrn jejich strachu, kterým už více nechci být definovaná. 
Dělám krok na chodník. V kapse mi najednou vibruje telefon. Nemusím ho ani vytahovat, abych věděla, kdo to je. Na vteřinu váhám. Ten starý reflex potřeby odpovědět, obhájit se, vysvětlit své stanovisko... Jako bych dlužila někomu verzi svého života, která dává větší smysl než ta má stávající. A tak to nedělám.
Místo toho nechávám mobil být a rozcházím se směrem k práci s vědomím, že mé staré já právě odjíždí v tramvaji číslo jedna. Ironie. Číslo jedna bych měla být já. Ale dvojka, trojka, dokonce i třicet pětka je vlastně úplně stejně fajn číslo.

Nejsem pozadu.
Nejsem méně.
Já nejsem očekávání druhých.
Já jsem já.
A to je cesta, která je má bez ohledu na výsledek.