Zadání domácího úkolu

Vypracování

Krásný den, paní profesorko,

přiznám se bez mučení, že parodie není žánr, který bych vyhledávala, natož ho psala. Doufám tedy, že jsem se i tak trefila.

Mějte se krásně
Arya Arcus

P. S. Poslední odstavce už jsem kopírovala. Omlouvám se, ale to přepisování do editoru mě už bolelo. 

Nepotopitelné šlapadlo

Když správce půjčovny vytlačil na molo novou plastovou labuť, všichni ztichli. Byla bílá, lesklá a měla výraz někoho, kdo ví, že stojí sto padesát korun na půl hodiny. Na boku se jí zlatým písmem skvělo jméno Titanik.
„Dámy a pánové," pronesl slavnostně správce, „před vámi stojí nejmodernější šlapadlo našeho rybníka. Račte si všimnout přepychového interiéru. Dvě sedačky, jeden držák na kelímek a konstrukci má tak pevnou, že ani naštvaná kachna s ní nic  nevzmůže!"
„Je bezpečné?" zeptala se jedna z přítomných dam a podezřívavě si přitáhla kabelku blíže k tělu. Vypadala na někoho, kdo si každou svou investici pečlivě střeží.
„Madam," usmál se hrdě správce, „tohle šlapadlo je nepotopitelné! Jen račte, vážení, na palubu a přesvědčte se sami."

Na mole to zašumělo a hlouček skýtající zhruba tří lidi vypadal jako kdyby nečekal na třicetiminutovou projížďku po rybníce, ale na velkolepou plavbu, o které by snad jednou měli psát i v učebnicích dějepisu.
První nastoupila dáma s kabelkou. Do šlapadla nejprve vkročila opatrně, špičkou svého střevíce nejdříve otestovala plastovou podlahu a zatvářila se, jako kdyby právě posuzovala kvalitu mramoru v královském paláci.
„Je to... vlhké," zabrumlala si pod nos.
„Mořský vzduch, madam."
„Jsme na rybníku."
„Rybničný vzduch je jen skromnější mořský vzduch. To mi věřte."
Žena jen pokrčila rameny a posadila se.
Za dámou si razil cestu na palubu mladík. Pohledný blonďák s bílými kraťasy, slunečními brýlemi. Usadil se na přední sedačku, narovnal si límeček polokošile a spokojeně pokýval hlavou.
„Rózo, pojď," zavolal na rusovlásku. „Tady vpředu budeme mít nejlepší výhled."
„Musím?" otázala se bázlivě dívka, když tu k ní přišla postarší dáma.
„Samozřejmě, že musíš. Patrik ti zařídil plavbu na šlapadle. A když muž zařídí šlapadlo, žena by měla být vděčná."
Róza si nebyla jistá, zda se tahle věta nachází v nějaké příručce společenského chování, nebo si ji matka vymyslela cestou od stánku s langoši. Každopádně se nadechla, zvedla sukni o pár centimetrů výš a vstoupila na palubu. 
Titanik se pod další zátěží lehce zakymácel. Někdo na břehu zalapal po dechu, ale správce již byl připraven s potleskem.
„Výborně! Plavidlo reaguje na přítomnost svých prvních pasažérů. To je známka nedocenitelné kvality!"
U zábradlí mola se zničehonic objevil mladík. Na sobě měl obyčejné tričko a v ruce kelímek s malinovou, u kterého tiskl pomačkaný palubní lístek.
„Myslím, že to poslední místo patří mně."
Správce se na narušitele své řeči zamračil a nevěřícně si ho změřil pohledem.
„Vy?"
„No ano. Tenhle lístek, který jsem dostal jako bonus k malinovce, je toho důkazem."
„Na tomhle šlapadle jsou pouze dvě sedačky," upozornil ho chladně.
„To je v pohodě. Já nejsem náročný. Sednu si na podlahu. Ostatně jsem seděl už i na horších věcech. Třeba na rodinné oslavě vedle tety Milady," nepatřičně hlasitě se zasmál svému vtipu, zatímco ostatní ho viditelně odsuzovali. Až na Rózu. Té cukaly neposedné koutky ve skrývaném úsměvu.
„VYPLOVÁME!" halasně zahlásil správce.
„Co to luplo?" zeptala se Róza, jakmile je jejich lodivod odrazil od mola.
„To nic, děvče. Jen historie, která se začala právě psát," odpověděl hrdě správce, který seděl obkročmo na krku labutě.
Šlapadlo se pomalu vzdalovalo od mola. Lidé na břehu jim mávali, i když většina z nich jen čekala, až přijde řada na ně. Starší dáma svírala kabelku ještě pevněji a zhluboka dýchala, jako by právě opouštěla rodnou zemi, ne půjčovnu u rybníka.
„Vidíte?" zvolal správce. „Plavba je klidná, majestátní a zcela bezpečná."
V tu chvíli Titanik najel na malou vlnku. Patrik usazený vedle Rózy vyjekl.
„To byla bouře?" zeptal se.
Mladík s malinovkou se podíval přes okraj, než se s úsměvem zadíval na muže nad ním.
„Ne, jenom kapr."
Róza se div nezakuckala zadržovaným zahihňáním. Raději se naklonila nepatrně dopředu a pozorovala hladinu. Slunce se od ní odráželo, až si na chvilku skutečně připadala jako kdyby pluli po oceánu. Kdyby tedy oceán končil cedulí Zákaz koupání psů.
„Nikdy jsem takhle daleko nebyla," špitla, což upoutalo pozornost kluka na podlaze.
„Fakt? Vždyť jsme maximálně šest metrů od mola."
Dívka se zarděla.
„Máma mi nikdy nedovolila jít dál než tam, kde mi voda sahá po kolena."
„To zní jako moje teta Milada," zasmál se mladík. „Jinak já jsem nějakej Jenda. A ty?"
„Róza."
„Nebav se s někým pod námi, lásko," přerušil jejich konverzaci Patrik.
Jenže Róza ho neposlouchala. Usmála se na Jendu a zadívala se na plastový zobák labutě, který se statečně prodíral vpřed. Najednou měla pocit, že by mohla odplout kamkoliv. Pryč od matčiných očekávání, od Patrikových dokonale vyžehlených kraťasů a od všech vět, které začínaly slov: „Slušná dívka by měla..."
Jenda si jejího zamyšlení všiml.
„Chceš si stoupnout dopředu?" zeptal se.
Patrik však jeho otázku slyšel také.
„To rozhodně nechce," řekl zostra.
„Ale chci," oponovala Róza.
„Rózo," sykl Patrik, „to je krajně nevhodné."
„A právě proto to chci," odpověděla rozhodně dívka a opatrně vstala.
Róza přešla k přední části šlapadla a položila ruce na labutí krk. Jenda se postavil za ni, spíš proto, aby nespadla, než že by věřil v romantiku na plastovém opeřenci.
„Roztáhni ruce," poradil jí a Róza ho poslechla.
Vlasy jí rozfoukal proud vzduchu projíždějícího cyklisty na břehu.
„Já," nadechla se Róza dramaticky, „já mám pocit, že letím."
„To tak. Vždyť jsme jen na šlapadle," prohodil znechuceně Patrik.
„Nech ji. Někteří lidé potřebují oceán, jiným stačí rybník a trochu odvahy," zastal se ji Jenda.
Róza se zasmála. Byl to krátký, ničím nekontrolovaný smích, který by její matka rozhodně neschválila. A právě proto se jí tolik líbil. Správce začal do nastálého míru spokojeně pohvizdovat. Patrik si uraženě zkřížil paže na prsou. Dáma s kabelkou se modlila ke všem svatým. A pak to přišlo.
„Překážka před námi!" vykřikl Jenda.
Správce se prudce otočil: „Kde?"
„Na levoboku!"
„Co je levobok?" ptal se Patrik.
„Ta strana, kde je lev," odpověděl Jenda, zatímco se Patrik nakláněl na jednu ze stran.
„Tady žádný lev není."
„Tak to bude ta druhá strana."
Róza přimhouřila oči. Před šlapadlem se na hladině líně pohupoval kelímek od kofoly. Byl pomačkaný, napůl potopený, ale pořád jenom kelímek. Jakmile ho spatřil i správce, zbledl.
„To není dobré."
„Je to jen odpadek," pronesla Róza.
„Slečno, v těchto vodách nikdy nevíte," zašeptal správce.
Titanik se nezadržitelně přibližoval ke kelímku. Patrik přestal šlapat, dáma sevřela kabelku tak pevně, až jí jedna z přezek praskla, Róza zatajila dech. Jenda se postavil. A správce, kapitán nejmodernějšího šlapadla na rybníce, pronesl: „Plnou parou vzad!"
„My ale nemáme páru," začal panikařit Patrik.
„Tak šlapejte pozpátku!"
Patrik se pokusil poslechnout. Bohužel nikdy v životě pozpátku nešlapal, protože dle jeho názoru slušný člověk se dívá jen vpřed, a tak místo záchranného manévru předvedl něco, co vzdáleně připomínalo křeč v koleni. Titanik sebou škubl. Dáma vykřikla. Jenda zakopl o držák na kelímek a Róza se chvatně chytila labutího krku. 
Jenže kelímek se blížil dál. Pomalu, důstojně, nevyhnutelně jako osud sám. 
„Náraz za tři," zvolal správce.
„Do kelímku?" zeptala se přiškrceně Róza.
„Za dva!"
„Vždyť ho můžeme obeplout," namítl Jenda.
„Za jedna!"
„Já odmítám umřít ve svých nejlepších kraťasech," vyhrkl Patrik.
A pak se ozvalo tiché, téměř neslušně malé ťuk. Kelímek se dotkl boku šlapadla. Na několik vteřin zavládlo na palubě absolutní ticho. Dokonce i rybář na břehu přestal žvýkat svůj rohlík s paštikou, dokud se Róza neodhodlala prolomit napětí: „Přežili jsme."
Správce pomalu přikývl: „Ano, ale za jakou cenu?"
V tu chvíli se zpod přední sedačky ozvalo zlověstné zašplouchání. Patrik sklopil pohled.
„Proč mám mokré ponožky?"
Panika se začala šířit jako požár ve stohu se senem.
„Voda!"
„Všichni tady umřeme!"
„Dneska jsem měla poprvé ochutnat langoš!"
„Zachovejte klid. Titanik je nepotopitelný," stál si za svým správce.
„Jo? Tak proč se potápí?" ptala se Róza.
„Omyl, nepotápí se. Jen se chce lépe seznámit s hladinou."
Voda se pomalu rozlévala po plastové podlaze. Nebylo jí moc. Ve skutečnosti by jí člověk zvládl utřít jednou utěrkou. Jenže na palubě Titaniku se i malá loužička okamžitě změnila v národní katastrofu.
„Musíme evakuovat ženy a kabelky první!" vykřikla dáma.
Správce vytáhl zpod sedačky nafukovací kruh ve tvaru jednorožce a slavnostně ho položil doprostřed paluby.
„Záchranný člun," vysvětloval.
„Vždyť to je kruh pro děti do tří let," zhodnotila Róza zděšeně.
„V krizové situaci nerozlišujeme věk," pravil správce.
„A vzduch?" zeptal se Jenda a zvedl kruh dvěma prsty. „Protože tenhle záchranný člun je podezřele placatý."
Správce se na kruh zadíval. Jednorožec měl vybledlý úsměv a vypadal, jako by už dávno přijal, že jeho kariéra v oblasti námořní záchrany nebude dlouhá.
„To je jen jeho úsporný režim."
„Má v sobě díru..."
„Větrací otvor."
Titanik se znovu zakymácel. Voda na podlaze se přelila z jedné strany na druhou a smáčela Patrikovy bílé tenisky s takovou neúprosností, že se mu v očích objevila hrůza.
„Ty byly nové," zakňoural nešťastně.
Róza se chtěla začít bát, opravdu chtěla, jenže pohled na Patrika, který truchlil nad obuví, zatímco správce objímal vyfouklého jednorožce, jí to značně ztěžoval.
„Musíme něco dělat," řekla po chvíli rozhodně.
„Souhlasím," přidal se Jenda. „Navrhuji nepanikařit kvůli louži."
„To není louže, ale průsak!" ohradil se správce.
„Já požaduji okamžitý návrat na břeh," zvedla se dáma s kabelkou ze sedačky.
„Madam, kapitán neopouští loď," vysvětloval jí správce s notnou dávkou netrpělivosti.
„Vždyť vy sedíte na labuti!"
„Tím hůř. Labuť je hrdé zvíře."
Z břehu se ozvalo volání. Několik lidí si všimlo, že se slavnostní plavba změnila v podivné divadlo na vodě. Harmonikář přestal hrát veselou písničku a přešel na pomalou melodii, která měla patrně vyvolat dojetí, ale zněla spíš jako smutný pochod rozbitého kolotoče.
„Slyšíte?“ zašeptala dáma. „Už nám hrají na rozloučenou.“
„To hraje pan Koudelka,“ řekl Jenda. „Ten hraje na rozloučenou i hranolkům, když mu spadnou na zem.“
Správce se napřímil.
„Cestující! Zachovejte důstojnost. Především žádný křik, žádné prudké pohyby a nikdo nebude házet přes palubu cennosti.“
„Jaké cennosti?“ zeptala se Róza.
Patrik k sobě přitiskl mokrou botu.
„Někteří z nás ještě něco mají.“
Voda se mezitím dostala až k Róziným sandálkům. Byla studená, protivná a naprosto neepická. Róza si přesto uvědomila, že se jí zvláštním způsobem ulevilo. Poprvé za celý den nikdo neřešil, jak sedí, jak se tváří, jestli se dostatečně usmívá na Patrika nebo zda správně reprezentuje rodinu. Všichni byli příliš zaměstnaní tím, že se jim pod nohama rozlévala katastrofa o hloubce dvou centimetrů.
„Rózo,“ ozval se Patrik, „pojď ke mně. Tady vpředu je bezpečněji.“
V tu chvíli se přední část šlapadla ponořila o kousek níž. Jenda se podíval na hladinu, potom na Patrika.
„To bezpečí se vám nějak potápí.“
Róza se zasmála. Nahlas. Bez zakrývání pusy, bez omluvy, bez pohledu na matku, která na břehu pravděpodobně právě prožívala vlastní osobní konec civilizace. A pak se ozvalo další lupnutí. Tentokrát hlasitější. Správce zbledl tak dokonale, až splynul s plastovou labutí.
„Vážení,“ řekl, „mám pro vás dvě zprávy. Dobrá je, že břeh je blízko.“
„A ta špatná?“ zeptala se Róza.
Správce se podíval dolů, kde voda začala vytvářet malý, ale odhodlaný vír kolem Patrikovy ponožky.
„Titanik se rozhodl ukončit sezónu.“