Zadání domácího úkolu

Napište mi povídku, příběh, vypravování - říkejte si tomu jak chcete. Podmínkou je, abyste v ní vystupovali vy osobně, nějaký testrál a tajemný kouzelný strom stojící uprostřed Zapovězeného lesa přímo pod Dračím útesem.  Rozsah v rozmezí 10 - 40 palců před uložením. Fantazii se meze nekladou, snažte se, času máte víc než dost...

Vypracování

Hezký den vám přeju :)

***

"Tak, to by bylo pro dnešek všechno. Děkuji vám za pozornost a můžete jít." Profesorka Betelgeuse Orionis si sundala z rukou rukavice z dračí kůže a zahodila je do koše vedle katedry. Právě skončila s rozborem testrálího trusu pro druhý ročník studentů Testrálologie a škodolibě přehlédla znechucené obličeje studentů před sebou. Ti si kvapně balili věci, aby co nejrychleji zmizeli z pách.... ehm, nevábně zavánějící třídy. Na obličejích měli úlevné úsměvy - když přežili tuto lekci, nic horšího je potkat nemůže. Madame Orionis se ten výraz ale absolutně nelíbil.
"Moment! Ještě něco jsme zapomněla. Domácí úkol má ještě osmdesátou třetí část." Třída znaveně zaskučela a odevzdaně vytáhla pergameny a brky, kde už se skvělo 82 bodů předchozích.
"Tentokrát to nebude psací, máte radost?" zazubila se profesorka potměšile a ti bystřejší už tušili zradu. "Tentokrát totiž budete kreslit. A co? Testrála samozřejmě! Každou drobnost, pěkně propracovat, každý detail, který uvidíte."
"Ale paní profesorko," zvedla naivně ruku Janel Weilová v umatlaném pokecaném hábitu. "Co máme dělat, když testrály nevidíme?"
"Coby, Weilová, coby," zaškaredila se madame jako zosobněné zlo, "snažit se! To vás v Havraspáru neučí?" Janel jen sklopila hlavu a snažila se zavrtat do země. Ve tvářích byla sytě červená. Profesorka si připsala bod k dobru - ještě pár takových hodin a všichni budou vypadat ryze nebelvírsky. Potom už nechala studenty napospas osudu a zamířila do jiné učebny, potrápit zase jinou třídu.

"Debilní testrálologie, debilní úkoly, debilní body!" klela Janel polohlasně, když se prodírala hustým porostem na cestě z Prasinek k Zakázanému lesu. V ruce měla ruličku pergamenu, za uchem brk a v kapse hábitu lahvičku s inkoustem. A samozřejmě galeony - úplatek pro některého z lesníků, aby ji propustil do lesa. Chalupa, kde ti dva podivní týpci měli přebývat, už byla na dohled. Janel se odvážně vydala ke dveřím a nevšímala si lebek, které byly navěšeny na nízkém polorozbořeném plotu. Zaklepala na dveře.
Nic.
"Haló?"
Nic.
Klep klep klep.
Nic.
"Tak je tam někdo?"
Buch, buch, buch!
Nic.
"Grr!" Znechuceně nakopla dveře barabizny a dřepla si na zem, což bylo jistě odvážné, vezmeme-li v úvahu, že před chalupu lesníci vyhazovali to, co nechtěli uvnitř. Odvážné, nebo debilní, vyberte si.
"Sakra!" zaklela znovu, když ji nějaký zbytek lektvaru propálil hábit a o trochu rozumněji se uklidila kus po cestě dál. Brána do lesa byla jen kousek. Co kdyby se prostě nikoho neptala? Však cestu lesem zvládne sama! Je už velká sedmačka a primuska k tomu, no ne?! Fakt, že je taky Weilová,musel jít stranou. Nervózně si popotáhla zničený plášť a zašilhala směrem k bráně. Vypadala nedobytně.
"Ehm..." ozvalo se najednou.
Roweno ochraňuj mě, Veldrin si jde pro mě, blesklo Janel hlavou. Už se připravila na vyprázdnění konta, ale Veldrin.. nikde.
"Cože?" zeptala se Janel ryze havraspársky, protože kolem nikdo nebyl.
"Ale tak, nedělej, že mě nevidíš," ozvalo se znovu.
"Ehm, nevidím," pronesla Weilová docela pravdivě.
"Modrá, že?" zeptal se hlas skepticky. "Tak se mrkni dolů.. ještě kousek.. ještě..."
"To seš ty, kozačko?! Ty na mě mluvíš? Já vždycky říkala, že moje boty nejsou jen tak obyčejné!"
"Ne, ty blbko. Tady, na bráně! ANo, já, klika! Heuréka!" Janel se nervózně usmála.
"No nazdar," odplivla si klika.
"Ahoj," nadšeně jí Janel pozdrav oplatila.
"Co tady chce taková... bytost jako ty?" otázala se klika poměrně logicky.
"Do lesa."
"Do lesa? Seš si tím jistá?"
"No, ne.. ale musím."
"Ach, to máš pech, holka. "
"Jo, to mám. Ale víš jak, stará Orioniska pískla, tak musím..."
"Jo Orionisová, Betelgeuse, že? Ta mi tu pořád courá, babizna jedna! Co po tobě chce?"
"Kreslit testrála.."
"CO taky jinýho. No, holka, že je to pro ní, tak tě pustím... sežeň tam něco hnusnýho, co jí strčíš do kabinetu, jo?"
"Jasně, provedu šéfe," zasalutovala Janel a brána se před ní otevřela. Kolem byl najednou les.
"Uch tak jsem tu," zašeptala si polohlasně pro sebe a zamířila po cestě dopředu. "Hlavně se neztratit, k testrálům přece trefím. Takže, kolem vysokýho stromu, za malým stromem doprava, potom doleva,u stromu se otočit, za stromem pak zase doprava..." Po dvou minutách chůze byla Janel totálně ztracená.
"Sakra. Někde se stala chyba..." Poškrábala se hůlkou za uchem a rychle uhasila hořící vlasy. "Co teď?"
Ozvalo se zašustění a najednou z křoví vylezl třaskavý skvorejš.
"Jé, ňuňíííííí," vrhla se k němu Janel. "No táááák, neboj sééé, pojď ke mněěě!" PRÁSK!
Skvorejšův zadek vybuchl a odhodil očouzenou Janel o pár metrů dozadu. Hlavou přímo do stromu.
"Co děláš ty náno?!" ozvalo se z koruny stromu, který ji pošimral na zátylku. Janel si otřela saze z obličeje a pokusila zamáčknout bouli.
"Já vlastně nevím."
"Tak přitom neotravuj, proboha!" Najednou se strom zatřásl a z koruny seskočila ppostava v tmavočerveném hábitu. "Jo to jste vy!"
"Já? Mno, asi jo. Ale co tady děláte vy?" zeptala se Janel při pohledu na profesora Orionise, jak si vytřásá listy z vlasů.
"Po tom vám nic není! Jak jste s dostala do lesa?"
"Po tom vám nic není," opáčila Janel a sebrala se ze země. Profesor Orionis se hluboce zamyslel nad zadáním školního trestu. Pak si vzpomněl na délku úkolů havraspárské primusky, která byla vždycky mnohem větší, než bylo třeba, a duchaplnost, která byla vždycky mnohem menší, než bylo třeba. Otřásl se při pomyšlení, že by měl něco navíc číst a rezignoval.
"Eh, řeknu vám, co tady dělám.. a vy pak zapomenete, že jste mě tu viděla.. a já zapomenu, že jsem tu viděl vás."
"Oukej. Ven s tím!"
"Kam ven?"
"Ále, to nic, to je takový obrat, co používají mladší," protočila Janel oči a pomyslela si cosi o senilitě.
"Schovávám se tu před studenty. Oni.. odevzdávají mi úkoly, víte?"
"Ehm.. aha..a co?"
"Jak co? Jak si můžou dovolit mi ty úkoly posílat? Já sám jsem ty zadání vymýšlel tak, aby nešly splnit! A oni mají takovou drzost, že je vypracují! I mimořádné! No co to má být?! Doufám, že vy jste mi nic neodesílala?" Janel si vzpomněla na žádost o omluvu... deset žádostí o omluvy, které minutu před půlnocí pašovala do profesorova kabinetu a s lehkým srdcem zavrtěla hlavou.
"Ani náhodou, klid."
"Výborně. A teď už zmizte, já si jdu najít jiný úkryt.."
"Hm. To bude asi trochu problém."
"Problém?"
"Víte, jak to říct.. asi si nejsem jistá.. kde právě jsem.. totiž samozřejmě.. tuším to.. někde v lese.. a jsou tu stromy.. a tak... ale nevím, kam dál.. jestli mi rozumíte." Zabít či nezabít, toť otázka...
"Aha. Hm. A zkoušela jste zaklínadlo „Ukaž mi cestu“?“
„Kouzla! Já věděla, že jsem na něco zapomněla!“ plácla se Janel do čela. Profesor se už ani nenamáhal protáčet oči a začal šplhat zpět na strom. Pohodlně se usadil v koruně a začal si znovu strkat do vlasů větvičky jako maskování…
„Ehm.. pan profesore?“
„Co?!“
„hmm, teď vím, kde je sever… ale co s tím?“
„Weilová, proboha! Podle toho přece určíte, kam máte jít!“
„Ale když.. já asi nemám ponětí, jak na to.“
„Tak na to prostě přijďte,“ odsekl profesor nabručeně. Chvilku bylo ticho.
„Pane profesore? Víte, já bych opravdu nerada… ale mohlo by se stát, že až se dostanu zpět do hradu, uklouzne mi nějaké slovíčko ve Velké síni a pak vás sem přijdou hledat studenti…“
„Havraspár.“ procedil profesor Orionis mezi zuby, když šplhal ze stromu dolů. „Kam tedy vlastně jdete?“
„Eh.. vaše drahá sestra mě poslala do lesa kreslit testrály. Víte, do Světlého údolí…“
„Jistě, že vím, kdo myslíte, že Betelgeuse píše výklady,“ umlčel ji profesor a zamířil po cestě dopředu. Janel po chvilce vyrazila za ním, přemýšlejíc, zda mu má naznačit, že má větve ve lasech, nebo to je nějaký nový módní výstřelek.

Po chvilce došli na paseku.. Světlé údolí.. trefa, sto bodů!
„Jéj, díky! Tady to znám!“ vyhrkla Janel překvapeně, nechápajíc, jak se sem dostala.
„Teď už mi dáte pokoj?“ zeptal se profesor zoufale.
„Jasně… přeju hezkej den,“ rozloučila se a pak se ještě otočila za profesorem, ale ten už mizel v dálce. Škoda, pomyslela si, chtěla jsem mu říct, že červený hábit není pro skrývání se v lese úplně vhodný…
V tu chvíli uslyšela Janel zapraskání větvičky kus od sebe. Díky hodinám už věděla, že se přibližuje nějaký testrál. Nejspíše poznal její pach – přece jen tu s nimi strávila nějaký ten pátek při všech těch mimořádných úkolech.
„Nazdárek,“ zašeptala a vylovila z druhé kapsy připravený kousek masa. „Tak a te´d mi řekni, jak tě jako nakreslím?“ Testrál neříkal nic, jen jí málem ukousl kus prstu, když přestala dávat pozor, jak maso drží.
„Super, to je teda rada.. achjo.“
„Chceš poradit?“ ozval se hlas.
„Merline, co to je tohleto?! Dneska pořád nějaký hlasy! Se svět zbláznil? Se celej profesorskej sbor schovává v lese?!“
„O čem to plácáš?“ Z křoví vylezl leprikón Ota, velký kámoš pana Veldrina kamarádili se hlavně v době, kdy Ota dostával od svých přátel z Irska zásilky irské whiskey.
„Jo to seš ty! Hmm.. ne, nechci poradit,“ odmítla Janel, když si vzpomněla, jak jí Ota posledně radil hladit po cestě třaskavé skvorejše, kteří pak prý rozdávali galeony. Ha-ha.
„Jak myslíš…“ prohlásil Ota a usadil se na kámen poblíž. Janel s eho pokusila ignorovat a dala se do kreslení neviditelného testrála.

O pár hodin a 28 zmuchlaných pergamenů později
„Ok, chci poradit…“ kapitulovala Weilová konečně.
„Cha! Ještě že jdu náhodou kolej. Takže, poslouchej. Uprostřed lesa roste kouzelný strom. Kdo se jej dotkne, může vidět i to, co jiní nevidí.“
„Takže i testrály,“ doplnila Janel bystře!
„Ach, nejsi ty modrá? I testrály. Myslím, že tenhle krasavec tě tam klidně odnese, že? Trefí tam, bez problému. Jen ti musím něco říct… dej pozor, ten strom na sebe bere různé podoby aby se zamaskoval. Nenech se však zmýlit, musíš se dotknout kmenu a pak uvidíš všecko!“ Janel už nasedala na neviditelného testrála a pomalu mířila do vzduchu. Leprikón se škodolibě zachechtal.

„Haló! Slečno, no tak!“ Ostré světlo pronikalo zavřenými víčky. Pomalu je rozlepila. Obrázky na stěnách. Kašlání a sípání. Vůně pampeliškového čaje. Bolest celého těla. Aha, je to jasné,. Byla na ošetřovně.
Zkusila pohnout rukou. Pěkně to zabolelo a zjistila, že je celá obmotaná obvazem. Asi jako po famfrpále.
„Slečno Janel, už jste vzhůru?“ ozval se znovu hlas zdravotnice, madame Leti.
„Mhm,“ zasípala.
„To je dost. Můžete mi proboha říct, proč jste sahala na vrbu mlátivou?!“

***

Děkuji za velmi zajímavý předmět a přeju hezký zbytek roku. S pozdravem Janel W.