Zadání domácího úkolu

Košťata nakonec nejspíš více než k přepravě využíváme k hraní famfrpálu. Nemáme však famfrpálovou alternativu pro létání na kobercích! Zkuste mi takový kouzelnický sport vymyslet. V rámci úkolu chci, abyste zmínili pravidla hry, počet hráčů a proč by se podle vás jednalo o úspěch v kouzelnickém světě. Alespoň 3 palce.

Vypracování

Žvapurvoud

 

Existuje velké množství sportů, které se dají na létajících kobercích provozovat. U nás nejsou příliš známé, ale to je docela logické, vždyť létající koberce u nás nejsou příliš rozšířené, takže ani aktivity s nimi spojené tady příliš nezakořenily. Ale v oblastech, kde se jsou koberce k létání používány hojně, a exotické je tam létání na koštěti, jsou i sporty a hry na kobercích běžné a známé. Jelikož v zadání máme alternativu famfrpálu, vybrala jsem vcelku obdobný sport. Představuji vám žvapurvoud. 

I zde tedy máme dvě družstva letců, míče, pálky, sbírání bodů a speciální hřiště. Na první pohled by se tak místní kouzelník měl na tamním zápase cítit docela jako doma. I když nejspíš by ho čekala řada překvapení. 

Pro začátek, na hřišti nejsou žádné branky. Na jeho okrajích jsou ale zřetelně vidět velké panely, které tvoří zhruba tvar šestiúhelníku. Na každé straně onoho šestiúhelníku jsou dva panely, tvar je tak zřetelný, ale hřiště jimi není plně ohraničené. Nejen, že je tak na hráče lépe vidět, hra je tím zajímavější. 

Naprostý základ hry je docela prostý, tvoří ho za každý tým 2 odrážeči vybavení pálkami a 2 sběrači, kteří na koberci sedí v tureckém sedu a v klíně mají nádobu podobnou velké míse či klobouku. Odrážeči si hledí prskejšů, což jsou míče o něco větší než tenisáky, ve hře je jich šest a za letu prskají a nechávají za sebou kouřovou stopu. Mohou nám připomínat rachejtle, ale nejsou ani tak hlasité, ani ten kouř není tak hustý a v duchu se rozplyne mnohem rychleji. Nehrozí tak, že by prskající a dýmící míče zaneřádily hřiště hlukem a kouřem, ale je výrazně snazší sledovat dráhu jejich letu. 

Když se dva prskejše srazí, k zemi se začnou snášet zářivé body. Vypadají jako drahokamy, ale vzduchem padají mnohem pomaleji, než by jakýkoliv kámen mohl. Úkolem sběračů je tyto body zachytávat do nádoby, kterou každý z nich třímá. Množství bodů, které se při srážce prskejšů uvolní, závisí na tom, o jak kvalitní zásah se jednalo - kolikrát se předtím který prskejš odrazil od panelu, jestli došlo k přímému střetu míčů, nebo se takříkajíc jen lízly atd., tyto podrobnosti pro nás nicméně nyní nejsou podstatné. 

Prskejši jsou očarovaní tak, aby v případě, že prolétnou mezi panely z hřiště pryč, zpomalily až do zastavení se a pak se vrátily zpátky do centra hřiště. Působí to, jako by byl míč na dlouhé, neviditelné gumičce, která ho stáhne zpátky, kdyby zaletěl příliš daleko. Díky tomu se hra drží víceméně v prostoru hřiště a prskejš neodletí kamsi do pryč, kde by ho mohl vidět nebo dokonce najít nějaký mudla. 

Aby byla hra zajímavější, máme tu vedle odrážečů a sběračů ještě 2 střelce a 2 obránce. Střelci mají za úkol hledět si vurpálů, 3 míčů zhruba velikosti baskeťáku, jimiž se snaží trefit protivníkovy sběrače a rozsypat jim tak nasbírané body. Obránci jsou v týmu pochopitelně od toho, aby jim v tom zabránili. 

Pokud vurpál zasáhne sběrače či jeho koberec a část bodů se mu z chytací nádoby vysype, jiný sběrač je může zachytit, než dopadnou k zemi. Dobře mířený zásah sběrače s množstvím bodů tak může doslova zvrátit průběh utkání, protože jeho body může sebrat sběrač druhého týmu. A nebo je může včas zachytit sběrač stejného týmu a žádná změna ve skóre se nekoná.

Pokud se bod dotkne země, přestává zářit a už se nepočítá. Takže body, které žádný sběrač nestihl zachytit, když se dva prskejše srazily, se nepřičítají žádnému týmu. Totéž platí pro rozsypané body, které nikdo včas nechytil. Jinými slovy, body na zemi už si žádné družstvo nemůže přivlastnit. 

Místní kouzelník by na žvapurvoudovém zápase marně hledal zlatonku. Zápasy se velmi nudně a nezajímavě končí po předem domluveném čase, jako je tomu u mnoha mudlovských sportů. Rozdíl je snad jen v tom, že není stanoveno, jak přesně má být zápas dlouhý. V některých oblastech se týmy předem domluví, někde se dodržují takzvaně zvykové časy (například 60 minut), někde se délka utkání losuje pomocí kola štěstí a podobně. Obvykle ale předem všichni vědí, jak dlouhý zápas bude, což je pro milovníky famfrpálu exotičtější než všechny koberce na hřišti dohromady. 

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant