Zadání domácího úkolu

V posledním úkolu máte na výběr z těchto možností:

1. Představte si, že jste byli požádání o příspěvek do knihy Slasti a strasti života knihomilského. Obohatíte knihu fejetonem? Povídkou? Básní? Úvahou? Je to na vás!
2. Vyznáte se ve fenoménu mudlovských knižních influencerů? Co BookTok a/nebo BookTube knihomilům přináší, ať už dobrého nebo zlého?
3. Lžete? Jaké knihomilské lži a polopravdy používáte? Jak by mohl vypadat výkladový slovník, který by časté lži a polopravdy, ať už vaše nebo knihomilů ve vašem okolí, uváděl na pravou míru (aspoň 2-3 konkrétní příklady)? 

Velmi vděčná budu i za zpětnou vazbu k předmětu - co na druhý ročník říkáte, co byste přivítali v ročníku dalším apod.

Text 4 palce min., báseň min. 20 veršů 

 

Vypracování

Krásný den, slečno,

pro plnění tohoto termínu si vybírám variantu číslo dvě, jelikož se v těchto vodách svým způsobem musím pohybovat. Před tím bych Vám však ráda předala onu zpětnou vazbu k předmětu. Popravdě si myslím, že Knihomolství je jeden z mála předmětů na hradě, které nepotřebují víc. Z každého výkladu i zadáním úkolu mám pocit, že je v nich péče a hlavně láska k předmětu. A to se pak píše samo. I zpětné hodnocení od Vás je vždy obsáhlé a plné skvělých postřehů, ke kterým se s chutí vracím. Už se nemohu dočkat na další ročník!

S úctou
Arya Arcus

Když knihy začnou tančit podle algoritmu

 

Kdysi bývalo objevování nových knih poměrně tichou záležitostí. Člověk se zastavil v knihovně, procházel hřbety v regálu a čekal, jestli ho některý z nich něčím nezaujme. Možná mu knihu doporučila kamarádka, možná knihovnice, knihkupec, kteří už přesně věděli, po jakých příbězích se sahá nejvíce. Někdy jej nalákala obálka, jindy neobvyklá anotace, která slibovala dobrodružství, romantiku nebo svět, v němž by se mohl alespoň na pár hodin schovat před tím skutečným. Dnes už však knihy nevstupují do našich životů tiše a nenápadně. Některé přicházejí za doprovodu dramatické hudby, esteticky rozmístěných svíček a několika vykřičníků v popisku. Objeví se v krátkém videu na TikToku, v půlhodinové recenzi na YouTube nebo na fotografii vedle hrnku kávy a pečlivě naaranžované deky. Knižní svět se přesunul na sociální sítě a spolu s ním vznikla zvláštní skupina lidí, které bychom mohli označit za knižní influencery. Nemají kouzelné hůlky ani lektvary, přesto dokážou během několika vteřin seslat velmi účinné zaklínadlo: přesvědčit tisíce lidí, že právě tuto knihu potřebují okamžitě vlastnit.
Na první pohled se to může zdát jako něco nádherného. V době, kdy se často mluví o tom, že lidé málo čtou a že pozornost mladší generace přebírají obrazovky, se na těch samých obrazovkách objevují videa plná nadšení z literatury. Knihy už nejsou jen povinnou četbou, kterou je třeba přetrpět kvůli písemce či maturitní zkoušce. Stávají se součástí živé komunity. Čtenáři sdílejí své emoce, doporučují si příběhy, vytvářejí tematické playlisty a diskutují o postavách, jako by šlo o skutečné osoby. Čtení v těchto chvílích přestává působit jako osamělý koníček. Čtenář najednou ví, že někde na druhém konci republiky  nebo světa sedí další člověk, který po dočtení poslední stránky cítil podobné emoce co on.
A právě v tom podle mě spočívá největší kouzlo knihomolských komunit na sociálních sítích. Dokážou propojit lidi, kteří by se jinak možná nikdy nepoznali. Ne každý má totiž ve svém okolí kamarády, s nimiž by mohl několik hodil rozebírat motivace vedlejší postavy nebo si zoufat nad konce oblíbené série. A co k tomu je potřeba udělat? Skoro nic. Jen otevřít komentáře pod videem a okamžitě se ocitneme v debatě o tom, zda byla určitá postava nepochopeným hrdinou, nebo obyčejnou chodící červenou vlaječkou.
Knižní influenceři navíc dovedou vrátit pozornost titulům, které by jinak možná zapadly. Stačí jedno úspěšné video a příběh, který do té doby tiše čekal v regálech, se náhle objeví na seznamu bestsellerů. I díky tomu mohou být sociální sítě velkou příležitostí obzvláště pro začínající autory nebo menší nakladatelství. Ne každý má totiž rozpočet na drahé marketingové kampaně a nadšené doporučení čtenáře může být mnohdy mnohem přesvědčivější než kdejaký plakát v knihkupectví. Nejlepší je samozřejmě, když obě strategie jdou ruku v ruce.
Jak to však bývá, každé kouzlo může mít i vedlejší účinky. Problém nastává ve chvíli, kdy algoritmus začne rozhodovat nejen o tom, jaké knihy objevíme, ale také o tom, co bychom podle něj měli považovat za dobré. Sociální sítě milují jednoduchost. Krátké video nemá prostor na složitou úvahu o stylu, práci s jazykem nebo proměně hlavního hrdiny. Potřebuje rychlé a výrazné sdělení: „Tahle kniha mě rozbrečela.“ „Tahle postava je můj nový knižní přítel!“ „Tenhle přítel vám zlomí srdce, ale budete to milovat!“ A přestože takové věty mohou čtenáře zaujmout, zároveň mohou literaturu zplošťovat na několik snadno prodejních hesel. Místo jednotlivých příběhů tedy někdy kupujeme seznam oblíbených motivů, jako bychom sestavovali objednávku ve fastfoodu.
Není samozřejmě nic špatného na tom, když člověk ví, jaký typ kniho ho baví. Každý máme své slabosti. Potíž nastává až tehdy, když se z doporučování stává nepřetržitý závod o pozornost a z knih spotřební zboží, které je třeba rychle koupit, přečíst, vyfotit a nahradit dalším. Na sociálních sítích díky tomu často vzniká dojem, že správný knihomol musí mít obrovskou knihovnu, neustále objednávat nové tituly a každý měsíc přečíst téměř nadlidské množství knih. Jenže láska ke čtení se přece nedá měřit počtem polic, vlastněných titulů či počtem přečtených stránek. Člověk, který se několik týdnů vrací k jedné knize, protože v ní pokaždé objeví něco nového, není o nic horším čtenářem než někdo, kdo zvládne za stejnou dobu deset románů.
Knižní sociální sítě tedy mohou nenápadně vytvářet tlak. Nemáte doma speciální vydání s ořízkou? Nemůžete si dovolit všechny ty tituly, které přece tak nutně potřebujete? Ha, a je to tady. Ten pocit, že jste míň. A najednou se z propojené komunity může stát normální emocionální past.
A pak tu máme recenze ve spolupráci a téma falešného nadhodnocování či podhodnocování knih. Tududůůmm, pohádka se stává hororem. Někdy totiž narazíme na profily tvůrců, kteří dávají všem knihám pět hvězdiček, aniž by cokoliv konstruktivního o knize řekli. A naopak. Jsou i případy, kdy se někdo úmyslně schovává za vznešenou disciplínou recenzenta, aby nakydal špínu na autora/autorku. Pokud by tedy tahle úvaha měla někam vést, byl by to bod: Vědomě si vybírejte tvůrce, kteří mají podobný čtenářský vkus a nepřijímejte slepě jen jediný názor. A mějte na paměti, že je v pořádku se neshodnou, ale je důležité případný rozpor držet ve slušnosti a vzájemném respektu.
Knihy byly vždy určitým druhem magie. Dokážou nás přenést na místa, která neexistují, představit nám lidi, které jsme nikdy nepotkali, a přimět nás cítit emoce kvůli několika řádkům inkoustu na papíře. A sociální sítě mohou být dobrým sluhou, ale zlým pánem. Možná není nutné se tohoto nového kouzla bát. Stačí si dávat pozor, abychom při sledování všech těch krásně naaranžovaných videí nezapomněli na to nejdůležitější: nakonec stejně zůstáváme sami s knihou  v ruce, zda nás její příběh skutečně okouzlí, nechte sami na sobě.