Zadání domácího úkolu

Zadání závěrečné eseje zní: Příběh knihy. Jak téma pojmete a zpracujete, nechávám na vás.

Pokud budete psát, měla by vaše esej vyjít min. na 9 palců, u kreativnějších vypracování (obsahujících obrázky, básně, fotografie, fiktivní podcasty, …) může být textu méně. Důležité je to, aby svým rozsahem i kvalitou bylo vaše vypracování hodné označení "závěrečná práce".  

Vypracování

Příběh knihy

 

Píše se rok 1897 a já se lesknu novotou. Jak vím, že je právě tento rok? Inu, mám to v sobě napsané. Ale napsaného je toho ve mně mnohem víc a vsadím se s vámi, že rok mého vytištění je to nejméně zajímavé. Ach, kam se podělo moje vychování?! Jsem Domácí kuchařka a průvodkyně mladé hospodyně, moc ráda vás poznávám. 

Mé stránky, které jsou z toho nejlepšího knihařského papíru, jsou plné chutných receptů a rad, díky nimž mohou ženy vést svou domácnost. Recepty ve mně nicméně převládají. Ach, kdybych mohla, listovala bych sebou bez ustání, už jen kvůli tomu, jak krásné písmo se pro mě rozhodli použít. Ale jsem kniha, mám stránky, ale ne ruce či prsty, kterými bych se jimi mohla probírat. 

Nebudu vám lhát, jsem teď trochu otřesená. Celý proces tisku knihy, tedy mého zrození, je docela stresující. Všechno to sekání papíru na patřičnou délku, tisk znaků, vázání, řezání, lepení, začišťování... Vcelku brutální. Opravdu se snažím na to nemyslet a raději se proto ve svých myšlenkách upínám k tomu, jak překrásná kniha se ze mně nakonec stala a co mě čeká. Odpočívám právě ve skladu spolu se svými rodnými sestrami a žádná z nás neví, co přesně nám budoucnost přinese, všechny ale věříme v tom nejlepší. Budeme svými recepty a radami užitečné nějaké hospodyňce. 

Pak přijde převoz. Vezeme se na voze zakrytém plachtou, aby na nás nepršelo ani nepražilo slunce. Než se nadějeme, nakládají nás do vlaku, pak zase cesta vozem a nakonec nás ukládají ve skladu, kde už odpočívá množství dalších nových knih. Nestačím se pořádně ani rozhlédnout a už mě a několik mých sester berou do rukou a nesou do prodejny, kde jsme pečlivě naaranžovány do regálu.

Je to tak vzrušující! Máme tu tolik různých příbuzných a kdykoliv nad dveřmi zatrylkuje svým hláskem zvoneček, celé se až chvějeme nedočkavostí, protože to přichází zákazník, aby si tu některou z nás knih koupil a odnesl. Která z nás to bude? Budeme dárek? Nechají nás nějak obzvláště hezky zabalit? Koupí si jednu knihu, nebo si nás odnese více? Ach, jak napínavé! 

Pobývám v obchodě s knihami několik týdnů, když prodavač vezme do rukou právě mě. Konverzuje s dámou ve středních letech, zatím co mě jeho hbité ruce obratně balí do krásného papíru a pečlivě převazují stuhou. Jsem papírem dokonale chráněná, ale stuha se do mé vazby nezařezává, takže na mě po vyjmutí nebude ani náznak sebemenší stopy. Perfektní. 

Jsem odnesena domů, kde mě žena vybalí a na stránku s patitulem napíše velmi pečlivým rukopisem tato slova: 

 

Ať tě štěstí provází celým manželským životem. Pro Marušku s láskou maminka.

 

Hrot pera, které ke psaní použila, mě lechtal, ale ani jsem se nehla. Byla by škoda, kdyby se kvůli mé lechtivosti některé z těch elegantních písmenek rozpilo. Sotva na listu čerstvý inkoust oschl, byla jsem zabalena znovu, a pak jsem uložena v šatníku, kde čekám skoro dva měsíce. Kdyby to pro knihu nebyla sprostá slova, řekla bych, že jsem hořela nedočkavostí. Já jsem ale kniha vybrané vazby, já byla nedočkavostí celá pryč. 

Nakonec ten velký den nadešel a já jsem byla nejen ze šatníku vyjmuta, ale také předána Marušce. Bylo jí téměř 18 a ve svatebním jí to nesmírně slušelo. Když mě vybalila z papíru, srdečně dojaté mamince poděkovala, pak mě vzala do rukou, otevřela mě skoro uprostřed a zhluboka se nadechla mé vůně. Mohu jen souhlasit, že nová kniha má tu nejkrásnější vůni a můj pobyt v obchodě či šatníku na ní neubral ani ždibíček.

A tak jsem putovala do nové domácnosti. Myslím to doslova, manželé se stěhovali do nedávno postaveného domu a byli tak prvními lidmi, kteří v něm kdy bydleli. Mým domovem zde se stala polička v kuchyni skvoucí se novotou. Nedovedu si představit, že bych se kdy někam hodila lépe. 

Nicméně moc jsem na polici nepobývala. V následujících dnech, týdnech a měsících jsem byla co chvíli v Maruščiných rukách. Listovala mnou, četla si ve mně a řídila se pokyny, které ve mně nacházela. Ať už šlo o to, jak správně připravit pečínku k obědu, jak se k kostí nejlépe připravuje vývarová polévka, nebo jak udržovat kuchyňské utěrky v čistotě. 

Tu a tam na mě ulpěla trocha nečistoty, když do mě Maruška nahlížela přímo během kuchtění. Jindy do mě udělala nějakou poznámku. Z počátku jsem si je vedla v patrnosti, ale bylo jich více a více a žádná se ani náznakem nerovnala věnování, co do mě napsala její maminka. Kdo by doopravdy ocenil podrobnosti o tom, kdy přesně Maruška tužkou podtrhla "Polévka z hovězí oháňky", nebo kdy k jablečnému koláči připsala "hrušky též"? Obešla bych se bez občasných kapiček na svých stránkách, ale ke většině jsem přišla v době, kdy Maruška připravovala dětská jídla a v té době nebylo o kapky a skvrny nouze nikde v celé kuchyni. Ti malí lidé jsou velmi výkonní v produkci špíny a skvrn. 

Postupně jsem trávila na polici času více a více. Mohla jsem tak sledovat, jak se malí lidé namnožili, rostli a dělali méně a méně nepořádku. Maruška připravovala jídlo pro ně a později pro celou rodinu sama, mou asistenci potřebovala už jen výjimečně. Dokonce jsem si všimla, že se na mě začal tu a tam usazovat i prach. 

Pak mě jednou vzala Maruška z mého místa na polici a kriticky si mě prohlédla. Usoudila, že vypadám dobře - což bych tedy prosila! - a zabalila mě do papíru.

A tak jsem byla darována Libušce, Maruščině mladší sestře. Psal se rok 1908 a mně tak bylo kouzelných 11 let. Libušce bylo 20 a i ona byla ve svatebním, když mě poprvé brala do rukou a měla stejně kulaté, červené tvářičky, jako tehdy Maruška. 

"Nesmírně mi pomohla," řekla Maruška, když mě její sestra vybalila z papíru. "Doufám, že stejně užitečná bude i tobě. Já vím, že není nová, ale je plná lásky od naší maminky, budiž jí země lehká." Je mi maličko líto, že ta slova do mě ani jedna ze sester nezapsala, ale nosím je tedy alespoň v paměti.

Kuchyně, do které jsem se nastěhovala tentokrát, byla nová pro Libušku, ale ona sama byla druhou paní této domácnosti. Jinak se ale opakovalo snad všechno. Libuška si ve mně četla takřka denně a měla mě po ruce, kdykoliv se pouštěla do přípravy nějakého pokrmu. I na dětská jídla zanedlouho došlo. 

Nasbírala jsem novou řádku skvrn, otisků mastných prstů, podtržení, kroužkování a poznámek. Těch udělala Libuška mnohem méně, ale byly stejně nezajímavé jako ty Maruščiny. Na místo toho jsem se dočkala řady záložek, které mi Libuška vkládala mezi listy. Nevadilo mi to ani v nejmenším, protože šlo o čisté lístečky papíru, které mi ani nepošpinily stránky, ani nijak nenarušily mou vazbu. 

Roky běžely a prosté záložky Libuška měnila za listy s rukou psanými recepty. Dovolím si podotknout, že žádné z těch písem nebylo tak krásné jako ono věnování, co do mně bylo zapsáno jako ta úplně první věc. Jinak jsem ale opět trávila více a více času na polici. Libuška vyzbrojená prachovkou nedovolila, aby se na mě ukládal prach, ale musím uznat, že když mě brala do ruky, stále častěji to bylo proto, aby do mě vložila nový recept, než aby si ve mně něco přečetla. Ale já si myslím, že je jen dobře, když kniha jako jsem já roste o nové stránky informací. 

Uteklo mnoho let, kdy jsem sledovala cvrkot v Libuščině kuchyni. Pak, to už byly Libuščiny děti velké a bydlely někde jinde, jsem byla darována Anče. Anča byla Libuščina neteř z manželovy strany, bylo jí 26 a žila sama. Mně se nikdo neobtěžoval vysvětlovat proč. 

Anča mě neuložila na polici v kuchyni, ale do knihovničky v pokoji. Poprvé od doby, co jsem byla v obchodě, jsem tak měla společnost dalších knih a z různých žánrů k tomu. Mnohé z nich byly nové, mnohé se zabývaly lékařstvím, ale bylo tu i několik klasických románů. Od těch nových knih jsem se dozvěděla, že se píše rok 1936. 

Anča si mě po večerech pročítala, ale jaksi jinak než jsem byla zvyklá. Procházela se mými stránkami, věnovala pozornost poznámkám, které ve mě mé předchozí majitelky zanechaly, občas pokyvovala hlavou, jindy jí nevěřícně kroutila, občas se i pobaveně zasmála. Cítila jsem se, skoro jako bych byla jedním z Ančiných románů a ne její knižní průvodkyně péčí o kuchyni a domácnost. 

Jak běžel čas, knih v knihovničce přibývalo a já tak měla stále četnější společnost. Anča však mou společnost vyhledávala stále vzácněji. Ano, tu a tam jsem jí pomáhala s přípravou nějakého jídla, ale netrávila jsem v její kuchyni mnoho času. Musím dodat, že totéž platilo i pro Anču. Mnohem častěji seděla v křesle s románem v ruce, než aby se zaměstnávala u plotny.

Jsem si poměrně jistá, že během dlouhých let, které jsem trávila v Ančině knihovně, jsem nebyla pošpiněna žádnými novými skvrnkami od kapiček připravovaného jídla. Musím také dodat, že mi vzduch v pokoji svědčil lépe než ten v kuchyni, kde bývalo vlhko všemožnými výpary a ani nemluvím o občas velmi intenzivním pachu, který se kuchyní může linout. Někdy byl příjemný, jindy v něm dominovala spálenina, ale pokaždé se maličko vsákl do mých listů a i já musím uznat, že už dávno nevoním novotou. Ne, že bych páchla, to v žádném případě! Ale kdo ví, co by se mnou udělaly další dekády v kuchyni, v níž by se den co den vyvářelo?

Byla to pak desetiletí, která jsem trávila sledováním Ančina pokoje a toho, jak v něm ona trávila čas. Občas měla společnost, častěji však ne. Návštěvy se začaly objevovat hojněji, když Anča přestala chodit do zaměstnání. To si libovala, že když už si nemusí dělat hlavu se službami v nemocnici, může se vídat s ostatními v nějakou rozumnou dobu. Sledovala jsem tak, jak si dopřává čaj a sušenky s přítelkyněmi a sousedkami. 

V roce 1985 mě Anča předala mladému muži. Jmenoval se Vašek, byl vnukem jedné z jejích přítelkyň a neujal se jenom mě, ale téměř všech knih z Ančiny rozsáhlé knihovny. Anča už tehdy špatně viděla i s brýlemi a na čtení proto rezignovala. Vašek jí proto pomohl knihovnu vyklidit a všechny nás odvezl na chalupu, abychom obsadily místa v knihovně tam. 

Chalupa byla zvláštně cítit. Nebyla zdaleka nová, ale byla zrekonstruovaná a mísily se tak v ní vůně starých věcí a novoty. Ani tentokrát jsem nebyla uložena v kuchyni. Spolu s ostatními knihami mě vyrovnal do knihovny v obýváku, kde jsem měla výhled na krb a televizor. Vašek často mluvil o tom, jak si nás jednou za krásného zimního večera všechny pročte. Básnil o plápolání ohně v krbu, sněhu za okny a chutným nápoji ve sklence. Ale pravdou je, že krb byl zapálen jen několikrát. Vašek i s rodinou se na chalupě objevoval hlavně v létě, v zimě jsme ho viděly jen velice vzácně a obvykle se zdržel jen tak dlouho, aby se ujistil, že je chalupa v pořádku. Ani si nesundal čepici. 

Právě tam se na mých listech podepsaly myší zoubky. S velkým uspokojením jsem shledala, že jsem myši nechutnala, protože po několika pokusech ode mě odlezla pryč a zkusila se zahryznout do jiné z knih. Ale ty stopy nesu do dnešních dnů, ačkoliv už nejsou tak zřetelné. Tehdy se mi totiž začaly okraje listů trochu drolit, když se jimi nelistovalo dost šetrně. Ale s tím jsem si starosti dělat nemusela, ve Vaškově vlastnictví se mnou někdo procházel méně než půl tucetkrát. 

V roce 2012 se na chalupě objevili noví majitelé. Jejich příchod mě vážně vylekal, protože to už bylo několik let, co se dveře do chalupy otevřely naposledy. Libor, muž ve středním věku, se svou matkou Růženou. Právě ona si mě v knihovně všimla a jako jedinou ze všech knih tam si mě odnesla. 

Vrátila jsem se tak z chalupy do bytu, kde se bydlí. Růžena nicméně na chalupu jezdila častěji než to dělával Vašek a já tak nemohla sledovat lidské bytí jeden každý den. Ale znovu jsem skončila v knihovně v obývacím pokoji a měla tak společnost zase jiných knih. Co víc, Růžena se ve mně četla často a ráda. Tu a tam se nad mými recepty ušklíbala, nebo se smála tomu, jaké množství různých surovin jsem radila. Také mě ukazovala všem svým četným návštěvám a já rychle ztratila přehled o tom, kdo všechny si mnou během nadcházejících týdnů a měsíců listoval. Pozornosti se dostalo nejen tomu, co do mě bylo tehdy při mém tvoření vytištěno, ale i listům s recepty, co do mě byly vloženy. I když některé už vybledly tak, že nebyly čitelné. Musím poznamenat, že můj původní inkoust žádné blednutí nepoznamenalo. Několikrát si mě pak Růžena vzala i do kuchyně, abych jí byla k ruce, když se pustila do vaření. 

O 8 let později o mě Růženu požádala její vnučka Johanka. To bylo poprvé, co se kdy něco takového stalo. Darována jsem byla mnohokrát, ale ještě nikdy si mě nikdo nevyžádal. Byl to velmi povznášející pocit výjimečnosti. Tím spíš, že Růžena souhlasila a já jsem tak znovu putovala do domácnosti vonící novotou. I když Johanka mě nepřebírala ve svatebním, ani si mě neuložila do police v kuchyni, dokonce jsem jí jedinkrát nebyla k ruce při vaření. 

Nicméně i tak se mi má nová majitelka věnovala. Jednu každou mou stránku ofotila a já teď mám svou vlastní kopii v elektronické podobě. Když se mnou byla Johanka hotová, zabalila mě do papíru. Ale ne proto, aby mě darovala, jako tomu už bylo tolikrát, ale aby mě ochránila. Takto teď odpočívám uložena v knihovničce. Prošla jsem tolika rukama, ale má vazba ještě drží po hromadě, i když už ne tak pevně, jako kdysi. Kolik rukou se mnou ještě bude probírat? Bude si ze mně ještě někdo vařit některý z mých receptů? To ukáže čas. 

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár