Zadání domácího úkolu

Milé studentky a milí studenti,

čas se nachýlil a opět máme před sebou závěrečnou esej. V té po vás budu chtít hned několik věcí:

1) Tou první bude drabble na téma Moudrost.
2) Nu a druhá část je dobrovolná. Napište povídku, kde se objeví motiv Zlomeného křídla.

Rozsah nějak v mezích slušnosti, prosím. Myslím, že byste se měli vejít mezi devět a padesát palců.

Vypracování

Dobrý den, paní profesorko... 

 

Moudrost

 

Rodí se pomalu, jako světlo na hladině, když se vítr konečně utiší. Není to znalost, ani zkušenost, i když obojí v sobě nese. Je to spíš způsob, jakým se člověk dotýká světa. Jemně s odstupem, ale zároveň s hlubokou pozorností.

Schopnost viděl dál, než k prvnímu dojmu, dál než jen k vlastnímu strachu. Mlčet, když by bylo snadné mluvit a promluvit, když by bylo pohodlné mlčet.

Tichá odvaha přijmout, že věci nejsou černobílé, že protiklady mohou stát vedle sebe.

Umění neztratit laskavost, když se svět chová hrubě.

Někdy se projeví v jediném gestu. Stačí se dívat pozorněji než je běžné...

 

Ten, jenž kráčí

 

V krajině, kde zvuk mění v písek a písek v paměť, mají křídla zvláštní význam. nejsou to jen části těla, jsou to stopy hlasů. Hlas, který kdysi patřil bytostem zvaným Nositelé vzestupu. Ti dokázali překračovat hranice mezi světy, ale jen tehdy, když jejich vnitřní hlas, zůstal čistý.

Když se křídlo zlomí, není to jen fyzická tragédie, je to znamení, že hlas uvnitř člověk se rozdělil. Že se v něm objevila trhlina mezi tím, kým je a tím, kým by měl být.

 

V některých vesnicích se traduje, že zlomené křídlo je tichý soud. Že svět tak ukazuje, že člověk v sobě nesl mnoho cizích očekávání. V jiných se věří, že je to požehnání, protože jen ten, kdo padl, může poznat, co znamená znovu vstát.

 

V samotném srdci Dun se traduje, že zlomené křídlo není konec, je to první tvar nového hlasu, který se teprve učí mluvit... 

 

Vítr v Tichých Dunách nehučí, jen šeptá. A právě v tom šepotu se neslo jméno, které už dlouho nikdo nevyslovil nahlas.

Kdysi mu říkali Sir, urozený rytíř. Sir Emry z Bílého dvora. Rytíř, který dokázal zvednout štít i tam, kde ostatní padali na kolena. Muž, jehož přísaha byla pevnější než kamenné sloupy královské síně. A přesto byl vyhnán. 

Ne pro zradu, ale pro pravdu, kterou se král bál slyšet.

Když ho odváděli branou, nikdo si nevšiml, že za ním v písku krom kroků zůstávají dvě dlouhé rýhy. Ne od okovů, ale od něčeho jiného. Od něčeho, co kdysi bývalo jeho pýchou.

Křídla Nositelů Vzestupu nejsou vidět každému, jen těm, kteří sami nesou hlas, jenž se může dotknout hranice mezi světy. Emry je měl od narození, průsvitná, tichá, jako by byla utkaná z ranního světla. A právě proto se stal rytířem, protože dokázal vidět dál, než ostatní.

Ale když král odmítl slyšet varování o blížící se bouři, když se celý královský dvůr obrátil proti němu, jeho křídla praskla. Ne fyzicky, ale uvnitř. v hlase, který je držel pohromadě.

Od té chvíle, nesl na zádech jen jejich stín...

 

***

 

V Dunách se člověk naučí chodit pomalu, každý krok je dialogem se zemí. Emry kráčel už mnoho let, bez jména, bez domova, jen s tichým vědomím, že jeho pád nebyl konec. Jen způsob, jak se naučit dívat na svět jinak, jak žít po svém. Bez jasného účelu a přesto...

Občas ho někdo zahlédl. Většinou ti, kteří byli sami na pokraji sil. Ztracení poutníci, děti hledající cestu, staří lidé, kteří už neměli komu říct svá poslední slova. Emry se nikdy nepředstavil. Nikdy nečekal žádný vděk. Jen se objevil, udělal co je třeba a zmizel.

Tradovalo se o něm, že je to duch. Jiní tvrdili, že je to trestající stín, ale ti, kterým pomohl věděli své, že v Dunách chodí muž, který nese bolest tak tiše, až se zdá, že je součástí písku.

 

***

 

Jednoho večera našel našel u staré studny mladého mladého vojáka. Chlapec seděl na zemi, třásl se zimou a pevně svíral zakrvácenou paži. Emry se k němu posadil, aniž by promluvil. Po chvíli mu očistil ránu, obvázal ji a podal mu vodu.

"Proč mi pomáháš?" zašeptal chlapec.

Emry se na něj podíval. V jeho očích nebyla tvrdost, jen hluboké ticho.

"Protože jsi ještě nespadl," řekl nakonec. "A já vím, jaké to je, když tě nikdo nezachytí."

Chlapec si povšiml stínů za jeho zády. Dvou dlouhých pokřivených linií, které se táhly po písku.

"Co se ti stalo?" odvážil se zeptat.

Emry se usmál, smutně a přesto z něj vyzařoval nebývalý klid.

"Nesprávný hlas mě zlomil, ale to ještě neznamená, že nemohu nést jiné."

 

***

 

Když se mladík zotavil, Emry už byl pryč. Zůstaly po něm jen stopy, které vítr brzy zahladil. Ale v chlapcově paměti zůstala jedna věc, pocit, že i když se křídla zlomí, člověk může kráčet dál. A někdy právě ti, kteří padli nejhlouběji, dokážou nést největší břemena světa, v naprosté tichosti...

A tak se legenda šířila dál. O rytíři, který ztratil své jméno, ale našel něco jiného...

Být světlem právě tam, kde už nikdo nečekal úsvit.

V Tichých Dunách se říká, že jednou až jeho hlas, znovu nalezne svůj tvar, křídla se zacelí. Ne proto, že by se vrátil ke svému Bílému dvoru, který ho zradil, ale proto, že svět bude potřebovat někoho, kdo ví, jaké to je nést bolest bez hořkosti.

A do té doby bude kráčet dál...

Tichý, neviděný, se zlomenými křídly, která přesto přese všechno nesou druhé...

 

***

 

Noc v Dunách není temná, je spíš prázdná, jako by svět na malou chvíli zapomněl, že má mít barvy. Emry kráčel dál, veden jen slabým světlem hvězd, které se v písku lámalo jako v rozbitém skle.

Každý jeho krok byl tichý, ale uvnitř něj se ozýval starý, známý zvuk. Praskání křídel, která už ztratila svou sílu.

Někdy měl pocit, že slyší svůj vlastní pád znovu a znovu.

Ale toho večera se stalo něco, co narušilo jeho obvyklé ticho. Z dálky se ozval výkřik. Ne hlas zoufalství, spíš hlas někoho, kdo se snaží být statečný, i když už nemůže.

Emry zrychlil krok.

Na okraji jedné z hlubokých dun našel skupinu poutníků. Byli obklíčeni stvůrou, která se v Dunách objevovala jen zřídka. Šeptavý stín. Nebyla to bytost z masa a kostí, byla to trhlina. Zhmotněná bolest těch, kteří padli a nikdy se nezvedli, těch co neměli svůj hlas a neměli nikoho, kdo pro ně truchlil. Útočila na hlasy, ne na těla.

Poutníci se snažili křičet, ale jejich hlasy se rozpadaly ve vzduchu jako prach.

Emry veděl, že se k ní nesmí přiblížit, ne s tím, co nese v sobě. Šeptavý stín miloval zlomené duše a živil se jimi.

A přesto vykročil.

"Ustupte," řekl tiše. Ne jako rozkaz, spíš jako prosbu.

Poutníci se stáhli, nevědomky poslechli. Stín se k němu obrátil, zaměřil na něj celou svou pozornost a poutník cítil, jak mu v hrudi znovu praská stará jizva. Jak se jeho křídla, ta neviditelná, ta která už dávno sílu neměla, snaží znovu roztáhnout, ale nedokáží to.

Stín se k němu přiblížil a tehdy Emry udělal něco, co by žádný jiný rytíř nikdy neudělal.

Položil svůj meč do písku. 

Narovnal se, rozevřel dlaně směrem k přízraku.
"Vezmi si vše, co zbylo," zašeptal.

Stín se do něj zakousl. Ne do těla, do hlasu, do té části, která kdysi zpívala světlem. Emry cítil, jak se jeho vnitřní hlas tříští, jak se jeho křídla lámou podruhé, ale tentokrát to nebyl pád...

Byla to obět.

A Šeptavý stín, nasycen bolestí, se rozplynul.

 

***

 

Poutníci k němu doběhli, ale Emry už neklečel v písku. Ne ze slabosti, spíš proto, že svět kolem něj byl najednou příliš tichý. Jeho hlas byl pryč, zůstal jen jeho dech.

"Proč jsi to udělal?" ptala se žena, která byla nejspíš vůdkyní skupiny.

Emry se na ni podíval. A i když už nemohl mluvit, jeho oči řekly všechno.

Protože někdo musí nést to, co jiní neunesou.

Žena si všimla stínů za jeho zády. Už nebyly jen zlomené, byly téměř neviditelné, i těm, kteří je dřív viděli. Vypadaly, jakoby se rozpadaly před očima.

"Ztrácíš je," špitla.

Emry přikývl a pak se zvedl. Pomalu, ale pevně. Jako někdo, kdo ví, že cesta pokračuje, i když už nemá křídla, která by ho nesla.

 

***

 

Když poutníci odešli, Emry zůstal stát sám. Vítr se zvedl, písek mu obtékal nohy a tehdy se stalo něco zvláštního.

V tom tichu, které po Stínu zůstalo, zaslechl nový zvuk.

Ne praskání...

Necítil bolest...

Ale jemné, sotva slyšitelné zašustění.

Jako když se rodí nové pírko.

Emry se usmál, ne proto, že by věřil, že jeho křídla znovu vyrostou, ale proto, že pochopil něco jiného. Že i zlomená křídla mohou být začátkem.

Ne návratu, ale proměny...

A tak kráčel dál...

Tichý...

Neviděný...

A přesto, nesoucí svět...

 

 

S přáním krásného dne

 

Zyair Jamie Sagrada