Zadání domácího úkolu

Napište povídku, ve které bude mít jedna z postav některou z poruch osobnosti nebo duševních poruch, co jsme letos probírali. Alespoň 7 palců.

Vypracování

Jedno tělo

 

"Ne!" vyhrkla Elena rázně a vstala z křesla tak rychle, že by přísahala, že to ani není fyzicky možné. "Vy jste blázen!" ukázala ukazováčkem na starší ženu, která seděla na protější straně konferenčního stolku. Začala přecházet sem a tam, tři kroky doprava od křesla, pak otočka a zpátky, tři kroky doleva a zpátky, ukazovák stále namířený na cíl. "Vy jste padlá na hlavu!" Ukazováček sebou začal kmitat do rytmu Eleniných slov. "Já sem chodím proto, abyste mi pomohla. Vy si účtujete nehorázné prachy a za co? Hm? Za to, že se mě snažíte přesvědčit o naprostém bludu? Já na vás zavolám policajty! Ne! Já vás nahlásím lékařské komoře! Nebo někomu, aby vás zavřeli a izolovali, protože jste nebezpečná. Vy jste, mladá... stará... Vy jste, DÁMO, nebezpečná!" 

Žena sedící v křesle Elenu sledovala, aniž by na sobě dala i jen mrknutím oka znát, že by ji Elenin výbuch hněvu jakkoliv znepokojil, nebo i jen překvapil. V jedné ruce pero, ve druhé zápisník, v očích laskavé pochopení a na rtech jemný náznak neveselého úsměvu. Její naprostý klid Elenu chvíli popouzel a hnal ji k ostřejším a ostřejším slovům, nakonec ale vodopád jejích slov utichl.  

Elena nakonec zůstala stát, jednou rukou sevřela opěrku křesla, v němž původně seděla, ale znovu se neposadila. Podívala se na ukazovák, který stále mířil na druhou ženu a zvolna ruku svěsila, současně jí poklesla ramena. "Já existuju!" zašeptala naléhavě, prvotní bojovnost ale v jejím hlase už nebyla. 

"Ano, existujete, Eleno," souhlasila s ní žena. Na to, jak byla drobná, měla překvapivě hluboký hlas. "Jste stejně skutečná, jako já nebo kdokoliv jiný. Komplikace je v tom, že nejste jediná a ani původní osobnost, která toto tělo obývá," poslední slova lehce zdůraznila tím, že perem ukázala na Elenu, respektive na její tělo.

"To není pravda!" 

"Sama jste říkala, že sem docházíte už nějakou dobu, že?" připomněla starší žena a Elena váhavě přikývla. "Takže snad uznáte, že jsem měla možnost vás trochu poznat. Vás i vaše problémy, abych byla přesnější. věřte mi, že bych vám neříkala něco podobného, pokud bych si nebyla jistá." 

"Ale já sem chodím kvůli problémům se spánkem, v tom je problém!" namítla Elena. "Přivedly mě sem problémy se spánkem a těmi sny, co mě tak rozrušují. To přece nemá nic společného s tím... tím... Jak jsem podle vás jen blud!"

"Nejste blud," opravila Elenu psycholožka jemně, ale důrazně. "Jak jsem řekla, jste skutečná, skutečně existujete. Ale to, co vy vnímáte jako problémy se spánkem a nepříjemné sny je ve skutečnosti něco jiného." Elena začala vrtět hlavou, až jí vlasy začaly létat ze strany na stranu, ale nic neříkala. "Původně jste si myslela, že trpíte narkolepsií, pamatujete? Byla jste si jistá, že během dne bez varování usínáte, ale protože lékaři nenašli žádnou příčinu vašich problémů, napadlo je, že to může být psychosomatického původu, a tak jste se ocitla tady. Problémy s náhlým usínáním vás opustily, ale máte velmi živé sny, které vás velice znepokojují a i jen přemýšlení o nich vás může rozhodit tak, že přestanete vnímat, co se kolem děje. Tak jste to popsala, že?" 

"Jak říkám, problémy se spánkem a sny. To je potřeba vyřešit a ne vaše výmysly," odpověděla Elena popuzeně. 

"Věc se má tak, že když se cítíte být rozptýlená přemýšlením o snech, ve skutečnosti jste stažena do pozadí a vládu přejímá Alena, původní osobnost. To, co vám připadá jako podivně živé sny, je ve skutečnosti Alena Uhlířová a její život."

"Já jsem Elena Kohlerová, žádnou Alenu Uhlířovou neznám!" odsekla Elena bez váhání. 

"Ano, vy jste Elena. Ale o tělo se dělíte s Alenou a není to ani pro jednu z vás dvou tak docela dobrovolné, příjemné nebo přínosné." 

"Vy jste se zbláznila," zopakovala Elena, ale s mnohem menším zápalem než prve. 

"Eleno, jaké bylo vaše dětství?"

"Normální," odpověděla Elena okamžitě. Pak se zmateně zamračila "Proč se ptáte? Co to s tím má co společného?" 

"Kdo byla vaše učitelka, když jste nastoupila do první třídy? Jaké jste měla známky? Jak se vám dařilo učit se číst a psát, jak vám šly počty? Kde jste bydlela? Jak jste trávila prázdniny? Jezdila jste na tábory, nebo k prarodičům, byla jste doma, nebo jste s rodinou někam vyráželi? A jaké byly vaše narozeniny či Vánoce, když jste byla dítě?" Psycholožka se na Elenu zvědavě podívala a chvíli sledovala, jak se Elena tváří stále zmateněji. "Můžete mi povyprávět o čemkoliv z toho? Tedy můžete si na něco z toho skutečně vzpomenout a doopravdy říct, jaké to bylo?" 

Elena začala ucítila, že jí srdce buší trochu rychleji, ale odmítla tomu věnovat pozornost. "To je už dávno, už si to moc nepamatuju." 

"Je vám 22, Eleno," namítla psycholožka. "Já jsem zastáncem toho, že věk není určující, rok sem, rok tam... Každý se vyvíjíme vlastním tempem. Ale přesto ve dvaadvaceti nejste tak docela dost stará na to, abyste si už nevzpomínala na základní školu, nemyslíte? A když už jsem si dovolila zmínit váš věk, kdy jste naposledy měla narozeniny?" 

"Nerozumím vaší otázce."

"Je vás 22 let, Eleno?"

"Ano, to je můj věk." 

"To také souhlasí s tím, co jste mi uvedla, když jste tu byla poprvé," přikývla psycholožka a zalistovala ve svém zápisníku. Tehdy jsem vás požádala o vaše jméno, adresu a věk, vzpomínáte si?" 

Elena přikývla a poněkud se uklidnila. Pamatovala si to. 

"Elena Kohlerová, 22 let, bytem na Nábřeží," přečetla starší žena, pak zvedla oči zase k Eleně. "Je to správně?"

"Přesně tak, to jsem já a ano, je mi 22. Máte to tam!" Elena ukázala na psycholožčin zápisník. "To máme další důkaz, že jsem skutečná, ne?" 

"Eleno, tenhle zápis jsem tři roky starý, tak jak možné, že je vám pořád 22 let?" 

"To není pravda!" 

"Kdy jste se narodila?"

"8. října."

"A jaký rok?"

"To si snad můžete spočítat sama, ne? Bylo to před 22 lety." 

"Můžeme se spolu podívat na vaši občanku, jaké je tam datum narození?"

"Nemám ji u sebe, dnes jsem ji zapomněla," odpověděla Elena bez zaváhání. "O co vám jde?" 

"Eleno, snažím se vám ukázat, že je ve vašem životě mnohem víc nesrovnalostí a chybějících částí, než kolik by se dalo vysvětlit jakoukoliv spánkovou poruchou. Máte množství vzpomínek na dobu, kdy jste se odstěhovala do bytu na Nábřeží, odešla ze školy a potýkala se s problémy se spánkem. Našla jste si práci, abyste mohla platit nájem, ale kvůli častému usínání jste musela řešit řadu problémů. Pokud by se u vás rozvinula narkolepsie, dávalo by smysl, že si jen málokdy vybavujete, jak jste se sem vlastně dostala, nebo jak přesně probíhal včerejší den. Ale nepamatujete si prakticky nic konkrétního ze svého dětství a ačkoliv se vídáme tři roky, je vám pořád dvaadvacet, Pokud vás požádám o doklady, kde by bylo uvedeno datum vašeho narození, nikdy je u sebe nemáte." 

"To je jen shoda náhod," namítla Elena.

"Ale Alena podobné problémy nemá," nenechala se psycholožka přerušit. "Ta mi bez problémů ukáže občanku, nebo třeba kartičku zdravotní pojišťovny a Alena stárne. Bylo jí 32, když sem začala docházet a dnes je jí 35."

"Co po mě vlastně chcete?" zeptala se Elena unaveně. 

"Chci jen to, abyste o tom přemýšlela. Pokud byste připustila, že by to mohla být pravda, a že by se tím ty mohlo hodně věcí vysvětlit, mohly bychom společně začít pracovat na zlepšení celkové situace."

Elena na psycholožku chvíli nevěřícně zírala, pak beze slova odkráčela z místnosti. 

 

****

 

"Jak to šlo?" zeptala se tiše Alena, zatímco co si bezděky třela paže. Z nějakého důvodu měla svaly v nich úplně ztuhlé. 

"Vlastně ještě lépe, než jsme čekaly," psycholožka se na ni povzbudivě usmála. "Nechala mě říct jí skoro úplně všechno, než se stáhla. To je na první krok více než dobré."

 

***

 

Elena seděla na gauči, dívala se na televizi a uvědomila si, že neví, co to vlastně dávají. Je to divné? Samozřejmě, že ne. Dneska je všechno na jedno kopyto a ve všem je tolik reklam, že člověku prostě všechny ty pořady splývají. 

Nebyla jistá, jak se vlastně dostala domů. Ale na tom nebylo nic divného, protože byla tak zabraná do toho, co jí ta šílená psycholožka řekla, že se prostě jen nesoustředila na cestu. To vůbec nic neznamená. 

Nebo že by...? 

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár