Zadání domácího úkolu

Zadání závěrečné eseje bude opět poměrně obecné. Jak se s následným vypracováním poperete bude čistě a jen na vás. Můžete psát, básnit, tvořit, vymýšlet, zkrátka cokoli, co vás k danému tématu napadne.

 

Téma závěrečné eseje: Týdenní pečování o testrála.

 

Můžete popsat, co jste mu dávali k jídlu, recepty na jídlo, jak jste se o něj starali, co všechno jste připravovali, uklízeli, zařizovali, kam jste na něm jeli/letěli. Můžete kreslit, příležitostně básnit, tvořit, zkrátka opravdu cokoli!

 

Minimální délka je 9 palců, při kreslení nebo jiném tvoření si můžete délku zkrátit o 1 palec za 1 výtvor.

Vypracování

Vážený pane profesore Trotterticklere,

zasílám vypracování závěrečné eseje.

 

Den první

Jistě, týdenní pečování o testrála se snadno řekne, ale kde mám vzít testrála? Hned jsem se vydala na testrálí mýtinu a doufala jsem, že na ní nějakého známého testrála naleznu. Inu, známého sice ne, ale našla jsem jiného testrála. Vypadal, že již bude dospělý, ale rozhodně nebyl příliš starý. Naštěstí jsem se stihla vybavit pořádnou flákotou, jen tak jsem mu ji ale odmítla dát.

Nejprve jsem na testrála mluvila, hezky klidně a příjemně, představila jsem se mu, testrál stále zůstal na svém místě. Považovala jsem to za dobré znamení, protože neutekl, a tak jsem pevně chytila flákotu mezi ukazovákem a prostředníkem, zbytek prstů schovala do dlaně a ruku natáhla směrem k testrálovi. Ten se pomalu, zvědavě začal blížit, když už byl téměř na dosah, flákotu jsem lehce nadhodila a pustila. Ani jsem nedýchala a pozorovala, jak testrál svou flákotu v letu chytil a hned ji také spořádal. Tázavě se na mě podíval, ale já zavrtěla hlavou, tohle byla dnes jediná flákota. I tak testrál neodcházel, a tak jsem se rozhodla pokračovat v péči. Kdo ví, třeba se mnou opravdu zůstane celý týden. A možná ještě déle.

Během chvíle jsem objevila obrovská ložiska mechu, opatrně jsem ho posbírala a shromáždila nedaleko mýtiny. Testrál mě celou dobu doprovázel a zvědově mě pozoroval. Měla jsem pravdu, tenhle rozhodně nebyl příliš starý, stále byl zvědavý jako hříbě.

„Tak kde bys chtěl spát?“ zeptala jsem se testrála a čekala, kam půjde. Ten však pokynul svou hlavou a já ho následovala. Naštěstí to bylo jen kousek, pak se zastavil a znovu pokynul hlavou. Pomalu jsem přenášela mech a pamatovala na to, aby byla první vrstva hezky zelenou částí mechu dolů, zatímco ta druhá byla zelenou částí nahoru. Měkkost podestýlky jsem ještě rukou zkontrolovala, a pak jsem již vše nechala na testrálovi. Ten se na podestýlce uvelebil a vypadal velmi spokojeně. Výborně, tohle se mi tedy povedlo.

Poté, co testrál vypadal, že by ocenil soukromí na spánek, jsem se rozhodla, že se poohlédnu po testrálí toaletě. Sice to není nejpříjemnější práce, co se týká péče o testrála, rozhodně ale není méně důležitá než ostatní. Když jsem ji našla, věděla jsem, že je třeba ji vynést. Dál od mýtiny i veškerých podestýlek, na místě, které vypadalo, že je opravdu opuštěné, jsem začala kopat díru. Ráda bych řekla, že jsem ještě ten den měla hotovo, ale ne. Celá špinavá od hlíny jsem došla do hradu, umyla se a usnula vyčerpáním, jen co se má hlava dotkla polštáře.

 

Den druhý

Jen co jsem vstala, jsem věděla, že dnes mě čeká spousta práce. Rychle jsem se nasnídala, vyškemrala jsem si od domácích skřítků několik pěkných flákot a rovnou se zastavila i ve Vašem kabinetě pro tekutinu na kartáčování testrálů a kartáč. Tohle všechno jsem za pomoci kouzel dostala na testrálí mýtinu, kde jsem již hledala svého nového známého. Ten si však ještě hověl ve své podestýlce. Rozhodla jsem se proto, pokračovat ve svém kopání.

Tentokrát jsem díru opravdu dokončila a plná euforie jsem si to nakráčila až k testrálí toaletě. Přesně tam jsem nakrčila nos a kouzly začala přemisťovat trus do díry. Když jsem byla hotová, všimla jsem si, že mě testrál pozoruje. Budu mu muset vymyslet nějaké jméno, nemůže to být přeci jen testrál. Díru jsem rychle zahrabala hlínou a vyrazila za testrálem.

Opět jsem pevně chytila flákotu mezi ukazovák a prostředník, tentokrát se však testrál blížil rychleji, také jsem dříve flákotu nadhodila a pustila. A to vše zopakovala ještě třikrát. Kupodivu jsem při tom nepřišla ani o jeden prst. Testrál vypadal také spokojeně, snídani jsem tedy odhadla velmi dobře.

Pokynula jsem testrálovi a vedla jsem ho ke kbelíku a kartáči. Testrál se nejprve tvářil velmi nedůvěřivě, a tak jsem mu nejdříve na sobě předvedla, že mu to opravdu neublíží. Poté vypadal o něco klidněji, namočila jsem si tedy do obsahu kbelíku ruku a testrála tekutinou potřela. Následně jsem vzala do ruky kartáč a celého jsem ho jím hladila, až byl zas krásně čisťoučký, zbývala už jen křídla... Ale hezky pomalu, po postupných krůčcích.

Zbytek dne jsem strávila s testrálem a snažila jsem se s ním blíže seznámit. Když jsem si všimla, jak zvědavě si vše prohlíží, neodolala jsem a pojmenovala jsem ho Zvědavec. Večer jsem se s ním rozloučila a tentokrát jsem usínala naprosto spokojeně, testrál mi alespoň trochu důvěřoval.

Den třetí

I třetí den jsem se jen rychle nasnídala a hned běžela do Vašeho kabinetu, tentokrát pro testrálí rozprašovač a balzám. Správně vybavená pro ošetření testrálích křídel jsem se vydala na mýtinu. Dnes byl již můj nový přítel vzhůru, dokonce mě netrpělivě vyhlížel. Když však zahlédl testrálí rozprašovač, nevypadal zrovna nejklidněji. Hned jsem mu vysvětlila, že se jedná o pomůcku na ošetření jeho křídel, aby byla krásně pevná a silná.

Zvědavec sice nevypadal zcela přesvědčeně, nicméně mě nechal naplnit rozprašovač balzámem a dokonce i roztáhl křídla, když jsem se k němu s testrálím rozprašovačem přiblížila. A pak se najednou z jeho stále nedůvěřivého výrazu stal velmi spokojený. Když celá procedura byla hotová, vypadal až zklamaně, že už je to všechno.

Dokonce mne pak začal očuchávat, to mi ale došlo, že jsem s sebou dnes nevzala žádnou flákotu. Inu, stejně by měl začít lovit, jinak mi tu brzy ztloustne. Několikrát jsem ho poplácala, když tu jsem dostala jiný nápad.

„Chtěl by ses proběhnout?“ zeptala jsem se ho a usmála se. Zvědavec pochopil a nechal mě na něj nasednout. Příště se rozhodně bude hodit sedlo. Poplácala jsem ho a už jsme běželi Zapovězeným lesem. Testrál byl rychlý, opravdu se stačilo jen mírně naklonit a hned měnil směr. Stačilo jen slůvko a téměř okamžitě zpomalil či zrychlil, nakonec tedy i zastavil. Byla to úžasná projížďka a hned bych si ji zopakovala, musela jsem se však také najíst, poslední dny jsem se trochu zanedbávala. Hlavně, že se proběhl testrál a měl nějaký pohyb.

Se šťastným úsměvem na tváři jsem došla do hradu, vzala si večeři, omyla se a usínala s myšlenkami na testrála a tím, co se bude dít v následujících dnech. Už jsem se nemohla dočkat.

 

Den čtvrtý

Vstala jsem a věděla jsem, že dnes je den D. Tentokrát jsem se cestou stavila pro ono sedlo, které jsem doma zapomněla. Když jsem po cestě snídala, říkala jsem si, že by sice testrál měl lovit a obstarávat si potravu sám, ale úplatky se hodí vždycky. A určitě ho nerozmazluju. S plnýma rukama jsem zas uháněla do Zapovězeného lesa za Zvědavcem, ten už byl vzhůru a jak je jeho zvykem, zvědavě se kolem rozhlížel. Já se na něj usmála a natáhla k němu ruku, ve které jsem již držela flákotu. Tentokrát už jsem se nebála, že mi ukousne ruku, mnohem uvolněněji jsem flákotu nadhodila a pustila. A jen sledovala, jak ji kousek od mé ruky Zvědavec sebevědomě chytil. Když ji spořádal, otočil se na mě v očekávání další flákoty, já ale zavrtěla hlavou a ukázala mu sedlo.

Nedůvěřivě došel k sedlu, očichal ho, občas do něj šťouchnul, tentokrát jsem ho zvědavě pozorovala já. Několikrát sedlo obešel, pak se od něj vzdálil a kývnul na mě. Já si oddechla a pomalu jsem začala mladého testrála osedlávat, všechno jsem mu u toho vysvětlovala, aspoň jsem se neustále ujišťovala v tom, že to opravdu dělám dobře. Když bylo všechno na svém místě, pohladila jsem Zvědavce po boku a nasedla si. Poplácala jsem ho a spolu jsme se dostali až na okraj testrálí mýtiny. Shodou okolností tu dnes byli testrálové, kteří nás provázeli celým rokem.

Pohled na ně mě uklidnil, opatrně jsem se naklonila k Zvědavcovu uchu a zašeptala ono kouzelné slůvko „Leť!“. Zvědavec se hned rozběhl a netrvalo dlouho a byli jsme ve vzduchu. Stejně jako při každém vzletu se mi sice nejdříve trochu zhoupl žaludek, ale ten okamžik byl moc krásný, zas pro jednou jsem se cítila naprosto svobodně.

Zvědavec letěl naprosto jistě, věděl, co dělá, stačily pouhé náznaky změn směru a hned na ně reagoval. Věděla jsem, co dnes chci vidět z výšky. Vzdálili jsme se od Zapovězeného lesa a zamířili jsme přímo nad Bradavický hrad. Ten výhled byl dechberoucí, celé hradní pozemky jsem měla jako na dlani, slunce se odráželo ve vlnkách Černého jezera, na hřišti se našli skalní fanoušci famfrpálu, kteří již dopoledne trénovali. Sledovat to celé z dálky byl úžasný pocit, cítila jsem, že jsem součástí toho všeho a zároveň to vše jen pozoruji z testrálího hřbetu.

Ráda bych zůstala ve vzduchu ještě déle, dnes jsem ale nechtěla nic riskovat, a tak jsme spolu se Zvědavcem slétli k testrálí pláni, kde jsem mu pak řekla další kouzelná slůvka „Na zem!“. Přistáli jsme bez problémů na mýtině, za zvědavého pozorování ostatních testrálů. Zajímalo by mne, co předešlé dny dělali, věděla jsem ale, že nejdříve musím odsedlat Zvědavce a postarat se o něj. Rychle jsem ho odsedlala, zkontrolovala, zda si někde neublížil. Naštěstí bylo vše v pořádku, a tak jsem mohla jít za testrály, kteří však během té chvíle zmizeli. Dobře, píšu si, tenhle týden se opravdu mám věnovat Zvědavci.

Zkontrolovala jsem podestýlku, která byla stále krásně měkoučká, testrálí toaletu, která ještě naštěstí nepotřebovala vynést, dokonce i samotný Zvědavec byl čisťoučký. Dnes už tedy na práci nic nebylo a zbytek dne jsme si spolu jen tak hráli a trávili čas. Tohle mi bude chybět, až ten týden skončí, rozhodně sem ale budu chodit i nadále. Večer jsem se se Zvědavcem rozloučila a upalovala do své postele. Ještě cestou jsem se však stihla zamyslet nad tím, co by tak další den mohl přinést.

Den pátý

Ráno jsem vstala hrozně rozlámaná, vůbec jsem neměla žádnou chuť vstávat z postele. Nakonec jsem vstala jenom proto, abych mohla i dnes navštívit Zvědavce. V téhle náladě ovšem žádná projížďka ani létání nepřipadly v úvahu, akorát by se nám něco stalo. Mírně podrážděně jsem se nasnídala a stále se v hlavě zabývala tím, proč dnešek prostě není můj den. Než jsem na to přišla, stihla jsem nejen dojíst snídani, ale dokonce i dojít až na mýtinu. A tam jsem viděla, že dneska není ani Zvědavcův den.

Jen jsem ho zahlédla, něco se mi na něm nezdálo, dokud jsem však nepřišla blíž a neviděla větší části jeho těla, nebyla jsem si jistá, co se mi to vlastně nezdá. Zblízka jsem si už všimla, že má celé tělo poseté světlými skvrnami.

„Co jsi v noci vyváděl?“ zeptala jsem se a hned se chtěla rozesmát. Jistě, testrál je primárně noční tvor. Zvědavec je nejspíš přesně v tom období, kdy stejně jako lidé v určitém věku, nepotřebuje příliš spánku a přesto má energie na rozdávání. Ještě že já nevstávám tak brzy a Zvědavec se o něco víc prospí. Když jsem viděla tu spoušť na jeho těle, vzpomněla jsem si, co se s tím má udělat.

Naštěstí vypadal Zvědavec dnes také vyčerpaněji než obvykle, přesvědčit ho, že chce ještě spát, tedy netrvalo příliš dlouho a já se mohla vrátit do hradu. Nejdřív jsem zamířila do mého pokoje, tam jsem posbírala veškeré ingredience, tedy nadrcený měsíční kámen, námelový prášek a ranní rosu. S ingrediencemi a kotlíkem jsem zamířila do laboratoře.

Tenhle lektvar jsem už míchala, byla jsem si tedy jistá, že to vše dobře dopadne. Zapálila jsem pod kotlíkem a začala jsem s vařením lektvaru. Nejprve jsem si odvážila dvě a půl unce nadrceného měsíčního kamene, hodila jsem ho do kotlíku a už jsem odvažovala unci námelového prášku, která letěla hned za drceným měsíčním kamenem. Čtyřikrát jsem směs zamíchala proti směru hodinových ručiček a připravila si ranní rosu. Tohle byla nejhorší část. Počítat. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, ... Kolik že jsem to napočítala. Čtrnáct, takže patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři a opatrně s poslední, dvacátou čtvrtou, kapkou. Po přidání poslední kapky jsem lektvar slila, vše v laboratoři poklidila a odnesla zpět do pokoje kotlík spolu se zbylými ingrediencemi. Měla bych si doplnit zásoby.

S lektvarem v ruce jsem se vydala zpět na testrálí mýtinu, Zvědavec stále spal, i tak však byly (snad všechny) skvrny dostupné. Opatrně, abych ho nevzbudila, jsem mu všechny skvrny pomazala měsíčním nálevem. Lektvar má účinkovat rychle, už během několika hodin by měly skvrny zmizet, rozhodla jsem se tedy s testrálem zůstat a pozorovat, jak se skvrny vytrácejí. Když zmizela i poslední, vypadal o poznání lépe a já se vydala zpět do hradu.

Den šestý

Dnes se mi vstávalo mnohem lépe a doufala jsem, že i testrál je na tom dnes lépe. Rychle jsem se nacpala snídaní, ani dnes jsem s sebou sedlo nebrala. Nechtěla jsem, aby se pak Zvědavcovi něco stalo.

Když jsem došla na testrálí mýtinu, Zvědavec mě už nadšeně vítal a náležitě se naparoval, jak je dnes krásný, bez jediné skvrnky. Já jsem se mu jen smála a šla ho pohladit, u toho jsem zkontrolovala, jestli opravdu někde nějaká skvrnka nezůstala. Usmála jsem se a byla jsem moc ráda, že se opravdu vše povedlo tak, jak mělo. Dokonce se Zvědavec dožadoval flákoty tak intenzivně, že jsem pro ni do hradní kuchyně musela dojít! A ne, určitě ho nerozmazluju! Možná malinko. Naprosto nepatrně.

Když jsem se tedy znovu vrátila, tentokrát již s flákotou, byl Zvědavec snad ještě nadšenější než předtím. Ten testrál je snad dneska hyperaktivní! I když, kdo ví, jak dlouho včera vyspával svou náročnou noc. Rozhodně by nešlo ho tu takhle plného energie nechat, vždyť by takhle neulovil ani flákotu, i ta by před ním zděšeně utekla, že ji někdo chce sníst a ona o něm ví.

Párkrát jsem Zvědavce pohladila, než jsem na něj jen tak naskočila. Já z něj snad budu mít ještě nějakou fyzičku. Testrál zastřihal ušima a já se zas zasmála. Ano, dneska je skutečně dobrý den na vyjížďku. Hned jsem ho poplácala a vyrazili jsme. Dnes to ovšem nebyl žádný zkrácený okruh, to ne, na to měl NĚKDO příliš mnoho energie a mě se až moc líbilo sedět. Hezky jsme se projeli kolem bradavického hradu, do Prasinek, kolem Zapovězeného lesa a když testrál už začal vypadat, že nadbytečná energie byla úspěšně spálena, vrátili jsme se zpět na mýtinu, kde jsem zas slezla a zkontrolovala, že je Zvědavec stále v pořádku, což byl. Rychle jsem se rozloučila a zas jsem upalovala zpět do hradu.

Den sedmý

Stejně jako se mi včera vstávalo lehce, bylo dnešní ráno prodchnuté sentimentem. Dnes je poslední den starání se o testrála. Až do dnešního dne jsem vždy vstala a věděla, že mě na mýtině čeká Zvědavec. Co ale bude zítra? Či snad pozítří? Bude tam? Nebo zmizí stejně, jako se objevil? S těmito myšlenkami jsem do sebe nasoukala snídani a spolu se sedlem (a samozřejmě flákotou) jsem se vydala na testrálí mýtinu, kde mě již nedočkavě vyhlížel Zvědavec.

Hned jsem se k němu nadšeně vydala a pořádně se s ním pomazlila, tedy alespoň tak jak je to s testrálem možné. Zvědavec však celou dobu podezřele očmuchával moji brašnu, kam jsem flákotu schovala. Když už to vypadalo tak, že mi snad brašnu sní jen, aby se k flákotě dostal, tak jsem ji raději vyndala a nabídla mu ji. Nenechal se pobízet dvakrát, naopak, skoro okamžitě jsem musela flákotu nadhodit a pustit, aby mi tu ruku opravdu neukousnul. Samozřejmě omylem, v omámení dobrým jídlem. Pro jistotu jsem ještě zahýbala prsty na ruce, jestli mám opravdu všech pět. Teprve poté jsem se vydala k sedlu.

To už Zvědavec znal, a tak klidně stál a nechal se osedlat. Zas jsem ho rychle pohladila a už jsem byla nahoře. Poplácala jsem ho, vydali jsme se na mýtinu a a už se Zvědavec rozbíhal a i se mnou na hřbetě se vznesl. Během chvilky jsme byli zas na Zapovězeným lesem. I dnes jsem se kochala všemi těmi výhledy, tím netradičním pohledem na tak známé věci. Celé to však mělo takový sentimentální nádech... Opatrně jsem Zvědavce objala, ten vycítil mou náladu a začal sám pomalu klesat, ani jsem mu nemusela dát příkaz a byli jsme na zemi.

Jakmile jsme přistáli, díval se na mě testrál zvědavě. Já věděla, že se to jméno k němu hodí. Už už jsem chtěla začít s tím, že dnes to je naposledy, co se vidíme, protože ani jeden z nás tu další dny nemusí být, když jsem se podívala do jeho očí a všechno mi to došlo. Tohle ani omylem není naposledy. Tenhle testrál tady bude vždycky čekat na svou flákotu (to by pro něj vlastně taky nebylo vůbec špatné jméno) a já vždycky moc ráda přijdu a budu se tu o něj starat. Protože týdenní starání o testrála přeci neznamená, že to vše musí tak krutě po jednom týdnu skončit, naopak může to znamenat, že začíná nové přátelství, které může přetrvat mnohem déle než jen jeden týden.

 

S pozdravem

Theresa Meyers