Zadání soutěže
Osud, něco, co je opředeno tajemnou aurou a zahaleno do mlhy tak husté, že by se dala krájet. U mudlů se často rozléhá rčení, které tvrdí, že svůj osud si řídíme sami. Ale jak?! A hlavně kde?! Existuje nějaké hlavní řídící centrum našeho osudu? A pokud ano, jak se tam dostaneme?
Já bych to ráda věděla, přeci jen, už potřebuju převzít vládu nad svým životem a proto vás poprosím o:
1) Úvahu na téma: Osud a jak ho řídit? (Nějaký návod by se mi hodil!)
2) Nakreslete/navrhněte mapu, kterak se dostat do řídícího centra osudu, jelikož návod by mi byl k ničemu, kdybych nenašla místo určené, že ano.
Nepovinně: Kdo bude chtít větší odměnu, může mi ještě zpracovat svou představu osudového řídícího centra. Tedy jeho podobu.
Vypracování
I.
***
Leč umíme vykouzlit si snad všechny věci světa, leč umíme umíchat lektvary, leč vybíráme si svou cestu. I přes to nikdy nedokážeme ovládnout mocnou sílu, která proudí neustále kolem nás- osud.
Osud se snažíme brát do vlastních rukou, ba i na něj spoléháme, nikdy ale s jistotou nevím, kdy zasáhne je mocná síla, kdy postará se o převrat v našem bytí. Nikdy tuto změnu a náhlý zásah nedokážeme vycítit. Je snad naděje, že se někdy osudu z vlastního chtíče dotkneme?
I když se to tak nemusí zdát, dotýkáme se ho každý den. Jenže osud vždycky zasáhne tak, jak bychom si to nikdy třeba ani nepřáli. Čím je to ale způsobeno. Řídí osud nějaká mocná sila?
Osud není podmíněn sám o sobě. Ale neexistuje také jedna mohutná síla, která by ho uváděla do pohybu. Podnětů, které splétají osud, je několik. Jenže i přes všechnu jeho existenci by byly jeho činy zbytečné, kdybychom neexistovali my, kouzelníci.
Každý z nás si snaží pomalu vyšlapovat cestičku bytí, cestu existence. Drobné kroky jsou zpečetěním našich činů, dlouhodobé práce a neuhasínajícího honění se za něčím. Tyhle všechny malé kroky způsobují to, že se někam posunujeme. Společně s tím kráčí ruku v ruce to, že nevědomky ovlivňujeme osoby kolem sebe. Stačí sebemenší úsměv po naší cestě, postačí dokonce sebemenší krok vedle… A hned se dostaneme do cesty někomu jinému. Takhle přesně to činí i osud, jenže osud má jednu obrovitou schopnost. Mocné síly, které ho splétají, dokážou to, že ovlivňují cestu každému z nás najednou.
Zdá se bytí tedy naprosto nemožné, řídit si svůj vlastní osud. Zdá se to být naprosto fantasijní. A přeci tu jedna naděje je! Kdybychom se pokusili ovládnout několik sil, které tvoří osud, zdálo by se, že je vyhráno. Jenže jak tyto síly ovládnout?
Já si myslím, že osud závisí na několika okolnostech. A sice na tom, jak moc veliký význam má pro každého snění, tvrdý boj za plněním cílů, schopnost čekání a dívání se na svět přes své vlastní oči. Tyhle podněty jsou síly, které osud ovlivňují.
Jenže, sám osud každou z těchto sil stejně porazí a udělá si všechno podle sebe! Nyní se mohou má předešlá slova zdát jako úplně zbytečná…Ale nejsou!
Mohlo by se zdát, že mě osud ovlivňuje i nyní. Ano, ovlivňuje, ale není tak mocný, neklade nyní má slova na pergamen. Ani dokonce neovlivňuje to, že píši tuto soutěž. Na druhou stranu ale ovlivňuje to, že třeba i hned zítra bych nyní vrývala tato slova naprosto jinak a mé myšlenky by se otočil zcela jiným směrem.
Jak tedy osud řídit? Jak najít schopnost ovlivnit ho? V přesýpacích hodinách se stále sype písek. Každé drobné zrnko přivolává naději samotnému osudu. Vždyť i sám osud kráčí také ruku v ruce s náhodou. Jenže osud má nad náhodou převahu. I když naskytne se náhlá náhoda, osud splete vše jinak.
Je jediná naděje, jak proti osudu bojovat. Být připraven na všechny situace. Očekávat všechno. Ale tohle nemůže být smysl našich životů. K čemu by bylo věčně jen čekat na to, až osud udeří? Nemůžeme na to spoléhat. Nemůžeme spoléhat na to, že ovlivní naši cestu tak, abychom nakonec našeho života došli tam, kam jsme nechtěli. Nemůžeme na to čekat.
Naše jediná naděje, jak proti osudu občas bojovat je víra. Víra v naše skutky, víra v to, co činíme. Víra v to, co opravdu chceme. A i když to bude znít možná trošku naivně. Já osobně nikdy nepřestávám snít. Snění je totiž jedna veliká stránka, která mě tvoří. Bez snění bych se neobešla. Když osud udeří, všechno se může začít zdát zbytečné. Ale i ty nejmocnější síly osudu mi nemohou vzít to, abych otočila svou hlavu, zahleděla se na blikající a svítící hvězdy nad sebou… Začala snít. A i když chemické reakce dali vzniku těm drobným lampičkám na obloze, musel u toho být i osud, který nepřestává nikoho sledovat.
Jenže snění se může někdy i vymknout. Kolikrát si stačí říci, že bez činů je celé snění k ničemu. Hodně krát se tato myšlenka může uložit do hlavy.
V každé fázi života přijde den, kdy se každému jeho cesta naprosto změní. Kdy se promění priority. Kdy se předešlé činy změní v absurdní. Osud každého z nás se ale nemění. Stále se zrníčka v přesýpacích hodinách snášejí k zemi…
Jak definitivně řídit osud? Nikdy ho nebudeme řídit úplně. Jestliže ale budeme ke své cestě vkládat sny, činy, občasné náhody, kroky do prázdnoty, slepá rozhodnutí i správné otočky… Osud nás bude ovlivňovat, ale nikdy nebude moci úplně změnit naši cestu. Nedostaneme se z hor hned na poušť. Bude nás pouze usměrňovat a vkládat nám do cesty překážky i pauzy. Vlastní cestu ale vždycky budeme z největší části řídit my sami. A to se nikdy nezmění. I když nechceme dělat další kroky, budou se tvořit samy. Žádný den nezůstaneme na stejném místě, i když se to tak může občas zdát. Takový už je osud, řekl člověk a kráčel dál…
**
II.
***
[link]
Bez drobného vysvětlení může zůstat mapa nepochopena, proto ji trošku přiblížím, ale stejně si v ní můžete najít úplně něco jiného, přesně s takovým záměrem byla tvořena :).
**
Úplně na prvopočátku je moře naší dosavadní cesty, kde každý sám plujeme loďkou po rozbouřeném i klidném moři. Pokud však chceme dosáhnout bran osudu, musíme počít kráčet po třpytu každého všedního kroku, který již nebude mít pod sebou ochranu paluby. Tehdy projdeme kolem údolí snění, ba i budeme muset projít a šplhat v horách plnění cílů i honěním se za povinnostmi. Pak náš třpyt bude bloudit v lese náhod i neočekávaných situací. A když dostaneme se před brány osudové, bude skoro již naše cesta u konce. Pak se otočíme zpět, vše se nám promítne před očima… Během toho se dostaneme k přesýpacím hodinám, kde bude mít každé zrnko svůj význam v naší cestě… A když tohle všechno dovedeme, přijde nová cesta, zcela nepoznaná, budeme kráčet dál…
**
III.
***
[link]
V samém srdci osudu není nic jiného, než mohutná mlha, která je spletencem neznámých sil. V ní pak stojí hodiny, které nefungují na čas… Vedle má pak každý svou vlastní sovičku, která není živá, nýbrž je stvořena z vláken existence každého samotného, sovička jako ochránce sedí vedle hodin, u nichž se leskne pavučina osudu, která dokáže dosáhnout kamkoliv…
*
Slečno Lilienko, snad Vám má slova nepřijdou moc podivná, snad jsem osud alespoň trošku rozebrala. :))
Krásné dny!
Lucy Mysterious
