Zadání domácího úkolu

Zadání závěrečné eseje zní: Příběh knihy. Jak téma pojmete a zpracujete, nechávám na vás.

Pokud budete psát, měla by vaše esej vyjít min. na 9 palců, u kreativnějších vypracování (obsahujících obrázky, básně, fotografie, fiktivní podcasty, …) může být textu méně. Důležité je to, aby svým rozsahem i kvalitou bylo vaše vypracování hodné označení "závěrečná práce".  

Vypracování

Krásný den, slečno,

 

v první řadě Vám chci moc poděkovat za hodiny plné inspirace a lásky ke knihám. Opět jsem si užila každou hodinu. Snad Vás má drobná povídková esej potěší.

S úctou a díky

Arya Arcus

 

Poznámky na okrajích

 

Knihy neumějí umírat. Jen se na ně jednoho dne přestane sahat.

 

Ležela jsem ve třetí polici odspodu, vmáčknutá mezi kuchařku s potrhaným hřbetem a učebnicí francouzštiny, kterou už roky nikdo neotevřel. Každé ráno jsem sledovala to stejné. Prodavač odemkl dveře antikvariátu, rozsvítil žlutou lampu nad pultem a pustil dovnitř chladný vzduch z ulice. V zimě s ním přicházel pach mokrých kabátů a sněhu, na jaře vůně deště. V létě nechával dveře dokořán a mezi regály se líně povalovaly chuchvalce prachu, viditelné díky pruhům slunečního světla.

A potom? Začali chodit lidé. Někteří věděli přesně, co hledají. Zamířili ke konkrétní polici, přejeli prsty po hřbetech několika knih a jednu z nich vytáhli ven s jistotou, jako by si ji pouze přišli vyzvednout. Jiní bloudili mezi regály celé hodiny. Brali nás do rukou, otáčeli nás, četli první věty a vážili naše příběhy v dlaních. Občas si některou z nás odnášeli domů. Občas ji po několika minutách zase vrátili zpátky, jen trochu křivěji než předtím. 

A mě? Mě většinou minuli úplně. Nebyla jsem vzácná. Neměla jsem koženou vazbu, pozlacené písmo ani podpis slavného autora. Můj přebal už dávno ztratil původní barvu. Na hřbetu se mi táhla tenká prasklina a některé stránky se při neopatrném listování oddělovaly od vazby o něco víc, než by měly. Na straně sto sedmnáct se rozpíjela světle hnědá skvrna po kávě, ze které jsem dříve měla vrásky. Teď už jsem ji však považovala téměř za znaménko krásy.

Víte, žádná kniha by se neměla stydět za své nedokonalosti. Každá z nich totiž byla důkazem, že jsme alespoň na chvilku někomu patřily. Že jsme neležely celý život bez povšimnutí v regálu. Že nás někdo otevíral dokonce tak často, až se nám unavil třeba hřbet. Nebo že nás někdo četl při snídani, v tramvaji nebo uprostřed noci. Zkrátka byly důkazem, že nejsme pouhé předměty, které chrání vytištěná slova před prachem.

Pamatovala jsem si dobu, kdy jsem byla nová.

Tehdy mé stránky voněly papírem a tiskařskou barvou. Byly hladké, rovné a dokonale čisté. Nikdo ještě neohnul jediný roh. Nikdo mě nepustil na zem ani nepoložil otevřenou hřbetem vzhůru. Nikdo do mě nenapsal jedinou poznámku.

Stála jsem pyšně v knihkupectví mezi dalšími výtisky stejného díla. Byly jsme si podobné jako sestry. Měly jsme stejnou obálku, počet stran i příběh. Myslela jsem si, že to tak zůstane navždy.

A potom přišla Anna – má první majitelka.

Zastavila se před regálem, ze kterého bylo vidět přímo na pokladnu. Byla mladá. Možná jí bylo osmnáct, možná devatenáct. Vlasy měla rozpuštěné a na rukávu béžového  svetru se jí dělalo očko. Prošla očima několik obálek. Jednu knihu vytáhla, chvíli ji držela a potom ji opatrně zasunula zpátky.

Dokud nesáhla po mně. Pamatuji si, jak byly její ruce studené. Párkrát mě otočila, přečetla si několik úryvků, a dokonce i anotaci na zadní straně obálky. Jako by chtěla zjistit, jestli můj příběh ji dokáže zaujmout už od začátku.

Nevím, která věta ve mně ji přesvědčila. Třeba žádná a třeba taky každá. Zaplatila za mě několik mincí a strčila do plátěné tašky vedle pomačkaného sešitu s nápisem Arya – Letopisy elfky. V tu chvíli mi bylo jasné, že mám co do činění s pisálkem a o to více mě těšilo, že jsem mohla odejít s ní.

Četla mě opatrně. Jediný vrtoch, který jsem moc nechápala, bylo podtrhávání. Až s odstupem času vím, že jsem díky tomu jedinečná. Ale když to poprvé udělala na straně dvacet tři, myslela jsem, že se raději rozlepím.

Chápejte. Do té chvíle jsem byla bezchybná, moje stránky čisté a patřily pouze autorovi, který na ně uložil svůj příběh. Anna do mě vstoupila bez povolení a svou tužkou mi zanechala první jizvu. Až teď již vybledlé podtrhané části vnímám jako znamení, které dokazovalo její lásku ke mně.

Anna mě četla téměř všude. V tramvaji, kavárně, v posteli, na lavičce v parku, četla mě dokonce i ve škole při vyučování. Na mých okrajích postupně přibývaly její poznámky. Některé dlouhé, jiné tvořilo jedno slovo.

Ano.

Přesně.

Tohle bolí.

AU!

Miluju to drama!

U jedné věty dokonce napsala jen: Snad jednou.

Tehdy jsem ještě nechápala, co si přeje. Příběh ukrytý na mých stránkách byl stále stejný. Postavy dělaly ty samé chyby, vyslovovaly ta stejná slova a kráčely vstříc stejnému konci. Kdykoliv mě Anna otevřela, nabízela jsem jí přesně to, co minule. 

Ona však pokaždé přeci jen četla trochu jinou knihu.

Poprvé se zastavovala u vět o lásce. Vracela se k nim tak často, až jsem se na těch místech začala sama otevírat. Podtrhávala si slova, která zněla jako přísliby. Věřila jim s naléhavostí člověka, který ještě nepoznal, že některé sliby nevydrží déle než jednu sezónu.

A pak to přišlo. Pauza. Neotevřela mě několik měsíců, a když to udělala znovu, obracela mé stránky bez většího zájmu. Pod očima měla tmavé kruhy. Už od pohledu jí nebylo zrovna dobře. Pročítala úseky s poznámkami, dokud se nezastavila a nevzala do rukou opět tužku.

Člověk někdy neopouští druhé proto, že je přestal milovat. Někdy už jen neví, jak vedle nich zůstat a neztratit přitom sám sebe.

To jsou slova, která mám v sobě vyrytá její rukou a doufám, že nikdy nezmizí. A tak skončila éra s Aničkou.

Další majitelkou byla malá cácorka. Pamatuju si, že mě ani nečetla, ale využila mě na malování sluníček. Mé předsádky díky tomu byly ozdobené, aniž by se o to kdokoliv zapříčinil. Po sluníčkové paní přišlo ještě pár lidí. Ne všechny si pamatuju. Ale co si pamatuju je, jak se mnou zacházely. Někteří s láskou a péčí, jiní s láskou a bordelářstvím, díky kterému jsem dostala pár dalších skvrn.

Žila jsem dlouhý život mezi lidmi. Ale víte co? I kdybych už měla v antikvariátu zůstanu do rozpadu stránek, mám v sobě i mnohem víc než jen slova autora. Nesu v sobě střípky desítek životů, které jsem měla možnost ovlivnit. A kdo ví? Někdy stačí, aby nás po letech otevřel správný člověk a my znova prožijeme další střípek něčího příběhu, zatímco předáme ten náš.