Zadání domácího úkolu

Napište povídku, kde budou hrát významnou (klidně tu nejvýznamnější!) roli lektvary.

Pokud budete odevzdávat prostý text, délka by měla být minimálně 9 palců. Pokud budete povídku ilustrovat vlastními kresbami, stačí palců 5.
Vězte, že dávám přednost kvalitě před kvantitou.

Vypracování

Dobrý den, 

posílám svoji závěrečnou esej. Psaní povídek úplně nemusím, ale dostala jsem nápad, který se mi moc líbil a chtěla jsem se v něm trochu porochnit. Tak snad vám čtení rychle uběhne :)

 

 

Za vůní skořice a meduňky

 

V malém, malebném městečku, kde magie naplňovala vzduch příslibem bezpečí a nekonečných možností, dále od velkého náměstí a plných ulic, se v tichém sousedství drobných domků a vonících zahrad schovával jeden, neobyčejný. 

Malá kavárna U Skořice a meduňky. Malý chaloupka obklopena bylinkovou zahrádkou, ve stínu mohutného prastarého dubu, skýtala malý ráj, stranou od všech starostí a smutků.

Tara, postarší šedovlasá čarodějka vedla kavárnu s nebývalou láskou a péčí. Hlavní světnice uvnitř voněla kávou a sladkou hořkostí bylinkového čaje. Police na stěnách byly plné lahviček s lektvary roztodivných barev, které Tara přidávala do připravovaných nápojů. 

Tady, lektvary byly zvláštní. Osobní. Uklidňující úzkosti, posilňující po náročném dni či pomáhající ke klidnému nerušenému spánku. Utišující bolavé srdce po rozchodu či povzbuzující k náročnému rozhodnutí. 

Tara připravovala všechny. Každý lektvar, každá lahvička byla naplněna její láskou  a touhou přinášet klid ostatním. Přesto, každý lektvar byl jiný. Když byla při jejich přípravě šťastná, lektvary byly silnější. Hlavně ty, které podporovaly sebevědomí. Když cítila smutek, lektvar mohl způsobovat nevšední sny v noci. A když vzpomínala na své mládí a zlomené srdce, které jí její milý tehdy způsobil, lektvary posilující zamilovanost ztratily svůj účinek úplně. I přesto našla Tara útěchu v přinášení radosti a útěchy ostatním. 

Den začal jako každý jiný. Tara ráno otevřela kavárnu, vůně čerstvě upražené kávy se rozlinula po okolí a lákala návštěvníky dovnitř. Nyx, černý kocour, se líně protáhl a uvelebil se na hořejší polici vedle lektvarů, které slibovaly klid a teplo na duši. První zákazníci se začali jeden po druhém trousit.

 

"Malé latté s konverzačním tonikem!"

 

"Meduňkový čaj a dotek proti úzkosti!"

 

"Černou kávu s kapkou deprese!" zazněla poslední objednávka. Tara postupně obsloužila všechny, ale ta poslední vzbudila její zájem.

"Kapka deprese? Vzácnou přísadu žádáte, pane. Toužíte po melancholické náladě?" Zeptala se Tara, její ruka se pomalu natáhla k malé lahvičce s tajemnou černošedou tekutinou, která líně vířila uvnitř. Uvařit tento lektvar ji stálo spoustu sil dostat se do hlubokého stavu smutku. Dávala se z toho dohromady dalších několik dní. 

"Mám tady i jemnější substance..."

Jenže tajemný muž ji utnul.

"Ne. Potřebuji zjistit, jestli smutek, co cítím teď má ještě naději na řešení a nebo se mnou to kafe už nic neudělá a vše je ztraceno." prohlásil suše. 

Tara připravila malý šálek černé kávy a pak opatrně a velice pomalu nechala skanout malinkatou kapku černošedé substance do šálku. Malý obláček tmavošedé mlhy se zformoval nad šálkem.

"Tady. Nechcete mi říci, co Vás trápí?" Zeptala se Tara jemně a podala šálek s malým obláčkem, který se odmítal vypařit, tomu muži.

"Eh, když to udělám, budete si tu lahvičku chtít cvaknout na ex." Prohlásil unaveně.

"Ale co, stejně se to brzy dozvíte." S těmito slovy si pořádně přihnul ze šálku, v očích se usídlil prázdný výraz. 

"Pocházím z vedlejšího města. Vedu malý obchod s lektvary, podobnými, jako máte vy. Moje lektvary oživují vybledlé vzpomínky. Ty šťastné i ty méně příjemné." V Tařiných očích blesklo rozpoznání. O obchodě již slyšela dříve, ještě ale nemněla příležitost jej prozkoumat. 

"Velká firma si vyhlédla mé město za svoji rezidenci. Umění z kotle! Tak si říkají, věřila byste tomu?" Další velký lok následoval. Tara pozorně naslouchala.

"Vaří lektvary ve velkém. Instantní tonika na jakoukoliv náladu. Sny dle výběru na jeden doušek. Lektvary na potlačení emocí, nic jako tenhle koncentrovaný smutek!" Muž nyní vyprázdnil svůj šálek a schoval hlavu do dlaní.

"Ke mě už skoro nikdo nechodí. Lektvary těch...kotlíkářů.."odfrkl si jako urážku. "Jsou rychlejší, levnější. Co na tom. že moje lektvary uměly z minulosti přenést i nejjemnější emoce, i pocit, jaký ve vás zanechal letmý úsměv milované osoby. Jejich lektvary vám jen pošlou vizi, plochou, jak němý film, ale lidem to patrně stačí. Prý ušetří galeony." Muž se začal viditelně třást.  Tara nalila z konvice bylinkový čaj vonící po levanduli a přidala lžičku něžně krémového sirupu. Čaj mírně změnil barvu a světnici naplnila uklidňující vůně. Podala jej muži.

"Tady. Uleví se Vám." Muž vděčně přijal, jeho chvějící se prsty sevřely nový šálek.

"Doufám, že toho máte dost i pro Vás. Chtějí si tu otevřít pobočku." Řekl a napil se. Do jeho tváří se trochu vrátila barva. Zato Tara se cítila, jak kdyby ji někdo polil ledovou vodou. 

"Oni chtějí přijít sem?" Udiveně vydechla a rozhlédla se po kavárně. V rohu seděl starší pán popíjející povzbuzující kávu, aby snáze čelil pohovoru. U dalšího stolečku si chlapec loknul svého ledového čaje  s kapkou kuráže, aby zvládl pozvat dívku, která se mu líbila, na rande. O kousek dál zas jiná žena zapíjela smutek po smrti svého mazlíčka a lektvar jí měl pomoci snáze v noci spát.

"Co se stane s mojí kavárnou? Jistě ostatní zvládnou docenit dobře uvařený lektvar?" Zeptala se nejistě.

Muž se chabě usmál, ale slova zněla prázdně i jeho uším. "Možná. Ale ty ďábelské instantní nálady v lahvičkách...jsou rychlé, byť trvají jen pár minut, jsou levné. Měla byste se připravit. Ti kotlíkáři zničí všechny malé výrobce lektvarů v okolí." Řekl a opět si loknul uklidňujícího čaje. 

"Připravte se. A možná tu bouři zvládnete lépe, než já." Řekl, dopil a zaplatil. 

"Hodně štěstí. Budete ho potřebovat." Řekl chmurně a odkráčel kamsi do klikatících se uliček.

Tara se unaveně opřela o pult. Přestože kavárna byla z poloviny plná, připadala si sama.

 

Dalších několik dní a týdnů bylo ve znamení nejistoty. Po městě se objevily zářivé plakátky na nové, nevšední lektvary. Slibovali pomalu nic menšího, než zázrak. Všechny starosti pryč, stejně tak nepohodlné emoce a to vše za skvělou cenu! S každým dalším plakátkem, který ve městečku potkala, měla pocit Tara pocit, že se jí v břiše usídlil další malý kamínek pochybností. A když Umění z kotle slavnostně otevřelo svoji novou pobočku, ve městečku se nehovořilo o ničem jiném. 

Pomalu, ale jistě, začali zákazníci z Tařiny kavárny mizet. Postupem času, o měsíce později chodilo do kavárny už jen hrstka věrných, kteří rozuměli rozdílům mezi poctivě a s láskou uvařeným lektvarem a rychlotonikem, které bylo dělané aby oslovilo masy. Čas od času se Tara sešla s oním tajemným mužem, který se jí představil jako William, a společně vzpomínali na lepší časy, kdy si lidé více vážili poctivé práce. 

Co Taru trápilo nejvíce nebyl úbytek zákazníků, ale prázdné výrazy, které se usídlily ve tvářích obyvatel městečka. Proč by se měli snažit hledat radost ve svém životě, když byla jakákoliv nálada na dosah otevření lahvičky?

Jaro přešlo v léto, to v podzim a než se člověk nadál, zimní svátky klepaly na dveře. Pro Taru to býval čas úžasů, kdy její kavárna praskala ve švech a lidé v sobě nacházeli ještě více dobra, které mohli sdílet s ostatními. A letos...prázdno. Pusto. Na náměstí sice vyrostly tradiční trhy a veliký ozdobený strom poskytl zdání, že vše je v pořádku, ale nebylo.

A tu, Tara dostala nápad. Závěrečný festivalový den by mohl být pro všechny impulsem, jak připomenout, že dobro, krása a magie vlídného slova ještě nezmizela. Sešla se s Williamem a společně stvořili plán.

 

Ten den začal jako každý jiný. Odpoledne se lidé sešli na náměstí. Milá, vlídná, sváteční hudba se linula vzduchem stejně jako vůně svátečních pokrmů a svařáku. Vše bylo již v plném proudu, ale ani světýlka blikající nad hlavami všech nedokázala zažehnout jiskru svátečního ducha. Tara s Williamem to vše sledovali z povzdálí a malý plamínek naděje se v nich rozhořel. Pokynuli několika dětem, které začali obcházet ostatní s malými šálky švestkového čaje vonící po skořici. Pozornost pro všechny. Čaj příjemně voněl a jeho teplo se něžně vkrádalo prokřehlými prsty. Jantarová tekutina v šálku se zdála blyštiví více než obvykle, ne jen pro to, že odrážela světlo světýlek. 

A když první kouzelníci a čarodějky okusili tajemný čaj, vzduch naplnili zvuky úžasu a radosti, Tara s Williamem si vyměnili vědoucí pohledy.

 

Čaj byl obohacen lektvarem. A ne ledajakým. Tara s Williamem jej připravili společně, vytvořili mistrovské dílo. Vzpomínkový lektvar, který člověka, jenž jej vypil, povzbudil k prožití nejšťastnější vzpomínky, kterou daný člověk měl. 

Ne bouřlivě. Ne dokonale.

A už vůbec ne rychle. 

Ale pocit, který v člověku zůstal vydržel ještě dlouho poté, co účinky lektvaru pominuly. 

Jen, aby se lidé rozvzpomněli, jaké to bylo, když když radost byla opravdová a ne prodávaná v malé lahvičce. 

Kotlíkářská firma, která prodávala instantní levné reklamy nezmizela. Ale ten pocit propastného rozdílu, ten v lidech zůstal. 

A když celé městečko v následujících dnech zasypal sníh, lidé se navraceli do Tařiny kavárny, jen tak na kus řeči, či na příjemně strávené chvíle, povídat si nad šálkem meduňkového čaje, kdy si mnoho z nich dovolilo cítit emoce, které jim náležely.

A v těchto dnech si Tara uvědomila, že to pravé kouzlo nespočívalo v lektvarech jako takových, ale v pocitech, který si lidé z její kavárny odnášeli domů.

Klid, mír, radost a pohodu na duši.

 

 

 

Mnohokrát Vám děkuji za celý letošní rok a na viděnou zas na nějakém dalším předmětu.

Mějte se krásně,

Miraell