Zadání soutěže

Kdo mě zná, určitě ví, že mám moc ráda psaní. Vždy jsem ho preferovala před kreslením a přijde mi jako škoda, že soutěží, v nichž by člověk mohl zlepšovat své psací schopnosti a přemýšlet nad každou větou, ubylo. Není nad to si udělat dobré kafe, roztahat si po stole pergameny, zavřít se před světem a hrát si celý večer se slovy… Takže jsem si to připravila alespoň pro vás!

 

Vaším úkolem bude napsat povídku v rozmezí 5–20 palců. Může být libovolného žánru a můžete pro ni zvolit libovolné téma – nezakazuji nic! Popusťte uzdu své fantazii a užijte si to.

 

❗Nechci ale číst přehnané vulgarity nebo témata, která podle školního řádu nejsou vhodná. Taková díla patří na jiné stránky.

 

Vaší jedinou podmínkou (krom dodržení délky) je, že do povídky musíte zakomponovat následující větu:

 

„Existence draků v tuto chvíli byla ten nejmenší problém.“

 

 

Hodnotit budu především nápad a kvalitu, nikoliv délku. Na plnou odměnu si můžete přijít i s 10 palcovým vypracováním, pokud bude opravdu povedené.

 

Kéž jsou Múzy s vámi!

Vypracování

"Poběž!" křičela Miraell na svého bratra, který byl asi tři kroky za ní. Nad jejich hlavami poletovaly zuřivé čarodějnice na košťatech a snažily se je odklonit z cesty do skal. Vtom si Miraell všimla ještě něčeho mnohem horšího. Na horizontu se objevila silueta obra. Lidožravého obra, jak správně předpokládala. Nikdy si nemyslela, že ji něco vyděsí víc než draci, kterých se bála odnepaměti. Existence draků v tuto chvíli byla ten nejmenší problém. Miaraell se vrátila ze světa úvah zpátky do reality a ohlédla se znovu za svým bratrem. Nebyl za ní!

 

Petra vzhlédla od textu. Konečně něco, co se dá číst, pomyslela si v duchu. Rychle přelétla text až do konce. Pak červenou propiskou napsala velkou jedničku, podtrhla ji a připsala pochvalná slova. Ocenila napínavost příběhu, minimum chyb a bohatou slovní zásobu. Pak si sundala brýle a vstala od stolu. Přemýšlela čím to je, že děti dneska neumí napsat pořádný příběh. Přitom filmů existuje nekonečně mnoho. Vždyť se můžou čímkoli z toho inspirovat! Případně to i převyprávět, ona by jim to uznala. Ale ani to se nekoná. Dál své myšlenky nerozvíjela, nechtěla se dostat k závěrům, které dělala Milská, její kolegyně předdůchodového věku, která už byla školstvím i vlastním životem značně unavená. Zbytek slohovek si nechá na zítřek, i tak toho dneska zvládla víc než čekala. Ale 26 slohů za jeden večer prostě nedá. Když začínala, tak si bláhově myslela, že to zvládne, ale teď už ví, že to je na jeden zátah prostě moc. I tak už teď na tom nechala tři hodiny. 

 

Napustila vodu do rychlovarné konvice a zapnula ji. V mezičase si odskočila na toaletu. Když se vrátila, voda už byla uvařená, takže si rovnou mohla zalít čaj a nechat ho louhovat. Přezula si boty a vyšla do krásného červnového podvečera. 

 

Tohle byl přesně její čas. Čas na procházku. Málokdy tuhle svoji oblíbenou rutinu vynechala. To už muselo být! Dělalo jí to dobře. Někdo k tomu potřebuje psa, někdo partnera, ona si vystačila sama. Nikdy jí to nepřišlo jako ztráta času. Byly to okamžiky, na které se z celého dne těšila nejvíc. Hrozně ráda totiž pozorovala lidi. A ráda "kontrolovala", co je kde nového. Jestli sousedce už vykvetly růže. Jestli starý pan Dvořáček zase kouká z okna a má vedle sebe svého hluchého psa. Jestli se ta prasklina na chodníku zase o maličko nezvětšila... Byl to její relax. Někdy si u toho připadala jako pavlačová drbna, ale v zásadě svá pozorování k ničemu zlému nepoužívala. Byla prostě jen zvědavá a měla ráda přehled. Vždycky si představovala, že je někdo jako Jessica Fletcherová. A díky tomu, že pozoruje, co se kde děje, tím vlastně přispívá k pořádku v obci. A jednou možná pomůže díky své všímavosti dopadnout nějakého padoucha. Samozřejmě ne toho filmově zlého, ale někoho, kdo třeba někde něco posprejuje. Nebo někomu pomůže, někoho zachrání. Ne, že by trpěla syndromem spasitele, ale tahle její "tajná role" ji bavila. Ale uměla se nad ni i povznést a dělat si z toho všeho legraci. Tak či tak si i dnešní procházku nesmírně užívala. Až do okamžiku, kdy ho uviděla.

 

V klišoidních romantických příbězích by to bylo popsáno jako osudové setkání s mravenčením po celém těle a "motýly v břiše". Moc dobře to věděla, protože v téhle oblasti měla více než bohatě načteno! Samozřejmě by to byl někdo typu místní dřevorubec, farmář nebo tesař. Případně někdo, kdo se sem z dobroty srdce přestěhuje, aby se postaral o nemocnou tetu (babičku, sestřenici, matku, prababičku, bohatou příbuznou...) Jenže tohle byl úplně obyčejný chlap, kterého tu nikdy předtím neviděla. A který ji zaujal. Jinak by přece vůbec neřešila, kdo to je a proč je tady na konci ulice V Údolí. Tady prostě nikdo nemohl být "náhodou", tohle byl konec světa. Ten člověk musel za někým odsud jít, tohle nemohla být "náhoda". Ale za kým tak mohl jít? Petře v hlavě běžela excelovská tabulka s možnostmi a nejrůznějšími příběhy, které dané možnosti rozvíjely. Mohl jít za panem Macháčkem. Jenže proč? A v jakém příbuzenském vztahu s ním byl? Nebo sem šel za Bendovou? No to snad ne! Vždyť ta se s Michalem rozešla teprve před měsícem. Petře to v hlavě šrotovalo natolik, že zapomněla přestat na toho člověka zírat. Ten ji z rozpaků raději pozdravil neutrálním "dobrý den!" a pokračoval si v chůzi opačným směrem, než jakým měla namířeno ona. Ona mu v šoku automaticky "dobrý den" oplatila.

 

Petra řešila, jak moc trapně bude působit, když se ohlídne. Chtěla strašně moc vědět, kam ten člověk půjde dál. Chtěla znát jeho příběh. I když to byl možná masový vrah nebo někdo pro ni naprosto nevhodný. Třeba alkoholik (na to byl ale málo zarudlý v obličeji), nebo domácí tyran (to si neuměla spolehlivě vyvrátit na základě tohoto pozorování), nebo mamánek a nebo někdo ženatý. Možná měl nějakou psychiatrickou diagnózu. Nebo byl prostě divný nějak jinak. Na první pohled ale vypadal docela normálně. Oblečený byl adekvátně letnímu počasí, na nohou neměl sandály s ponožkami ani prestiže. Prvním kolem tedy prošel. Ještě chvíli koketovala s myšlenkou se ohlédnout, ale pak ji zavrhla. Stačí, jak na něj zírala. 

 

Celou cestu domů přemýšlela, jak si vysvětlit něco tak nepravděpodobného jako výskyt pohledného chlapa v ulici V Údolí. Kdyby tam viděla přistávat UFO, přišlo by jí to jako reálnější možnost a rozhodně by nad ní tak usilovně nepřemýšlela. Neměl kolo, větší tašku, kufr. Nic. Prostě tam byl. Ani v ulici neviděla parkovat nějaké výrazné, jí neznámé auto. Prostě pan nenápadný. Už si představovala, jak lepí na sloupy veřejného osvětlení jeho podobenku s nápisem "hledá se". A zasmála se tomu, kam ji její vlastní představivost zase zanesla. Nechápala, že někdo má problém vymyslet jeden kloudný příběh. Ona jich v hlavě na základě setkání se s cizím chlápkem měla milion. Asi 999 999 jich končilo tím, že se vezmou a budou spolu šťastně žít až do smrti. Ne, to přeháněla. Napadaly ji i děsivé konce, ale ty si nepřála. 

 

Doma se napila čaje, který si před odchodem uvařila a dál se věnovala svému bláznivému snění. Z toho ji vyrušilo zazvonění zvonku. V hlavě si přehrávala, že přede dveřmi bude stát "pan nenápadný" a pozve ji na rande. Co na rande! K dějovému posunu dojde už tady! Pak se probrala. Podívala se kukátkem a zjistila, že to je Monika, sousedka přes silnici. S úlevou otevřela.

"Ahoj!" 

"Ahoj, Moni!"

"No, si doma, to sem ráda. Nemáš, prosím tě, hořčici? Milan hodil něco na gril a já jsem zjistila zásadní zásobovací nedostatek. A bez hořčice u nás ani ránu." Usmála se. "A samozřejmě přijď i ty s tou hořčicí!"

Než stačila Petra něco říct, tak byla Monika na odchodu. Petra ji milovala. Možná právě proto, že byla její pravý opak a s ničím si nedělala velkou hlavu. Takhle např. zvala na grilovačku. Co na tom, že byla středa, sedm hodin. Takhle to tady V Údolní ulici fungovalo. A Petra to měla svým způsobem moc ráda. 

Vzala z lednice hořčici, do ruky popadla mikinu a vyrazila. 

 

Malý Milan na ni už přes plot volal: "Ahoj!" a těšil se na ni. Moničiny děti ji milovaly. Byla s ní legrace. "Je u nás i stlejda Tomáš," informoval ji Milan. A pak už Monika "stlejdu Tomáše" uviděla. Pan nenápadný brzy chtě nechtě prozradí své tajemství. Petra na okamžik přestala dýchat, ale pak odvážně otevřela branku a nechala to osudu. Tak vida, žádné tajemství netrvá věčně! A tahle záhada Petru zajímala docela dost.