Zadání semináře

Najděte v kouzelnických atlasech tvora, který vytvořil stopy na jezeře. Popište ho, jeho životní cyklus, čím se živí, kde bydlí, jak přežije vprostřed městského parku, jak to, že ho mudlové nevidí... (vše vymyslete)

 Nebo

Jedno zamyšlení pouze pro majitele čtyřnožců.

Jak je důležité po psích miláčcích pravidelně a poctivě uklízet. Co by se stalo, kdybych pravidelně opomíjel/a běžný úklid. Zkuste se zamyslet a opravdu ruku na srdce – uklízíte opravdu vždy s železnou pravidelností? (zamyšlení, úvaha)

 

V obou případech text min. na 3 palce. Za kratší neucelená, nesmyslná a nenápaditá vypracování budu odečítat bodíky.

Vypracování

Dobrý den, madam,

vybrala jsem si první možnost (mimo jiné i proto, že pes – i ten gaučový – je pro mě moc velký a náročný) a představuji Vám vlkohlava:

http://www.hogwarts.cz/gallery/13096/13096-20140315152004.jpg

S nad se vám bude zdát zajímavý... a nepřipraví Vás o veškeré iluze ohledně mé soudnosti.

S pozdravem
H. Centaurix

 

Vlkohlav prapodivný (Lupiceps permirus)

Vlkohlav ze všeho nejvíc připomíná dvounohého okřídleného vlka s dlouhými prsty. Spatřit ho lze jen velice vzácně: jedná se o velice plachého nočního tvora, který navíc na léto odlétá do chladných krajin nedaleko polárního kruhu. Ani narazit na jeho stopy není vůbec snadné, protože je po sobě vždy okamžitě zametá svou huňatou oháňkou.

Vlkohlav má vynikající sluch, díky němuž mu nečiní potíže se vyhýbat případným predátorům (včetně lidí). Pokud se však do podobné situace dostane, dokáže se neuvěřitelně rychle zahrabat do sněhu (nebo do listí či hlíny) – svými tlapkami rozhrabává sněhovou pokrývku a takto vzniklý prašan si pak na sebe vrší pomocí svých křídel, které ho zároveň rozvíří i v jeho blízkosti, takže vlkohlavova skrýš pak zcela přirozeně splývá s okolím. Ze sněhové čepice vykukuje nanejvýš jeho čenich. Pokud nebezpečí nepomine, vydá ze sebe vlkohlav táhlé zavytí, které člověka (i šelmy) na čas paralyzuje – než se dotyčný z transu probere, je vlkohlava dávno pryč, aniž by sobě zanechal jedinou stopu, a to nejen ve sněhu, ale i v mysli všech, kteří se nacházeli ve vzdálenosti do padesáti kroků od vyjícího vlkohlava. (Čím blíž daná osoba stojí, tím rychleji na celé setkání zapomene.)

Vlkohlav se svou mírumilovností vyrovná dokonce i fénixům a jednorožcům. Živí se kořínky, které vyhrabe zpod sněhu, a rampouchy. V městských parcích jeho pozornosti neujde žádný odpadkový koš a zvlášť si zamiloval zmrzlinu – aby se k ní dostal, odloží na čas dokonce i svou extrémní plachost (v otvírání ledniček dosáhl úplného mistrovství).

Vlkohlav si pro hnízda vybírá těžko dostupná místa, dříve ve skalách, nyní v opuštěných budovách či továrnách, kam si nanosí větvičky, které pak zpevní ledem (vlkohlav dokáže regulovat teplotu svého dechu – nejdřív jím sníh rozpustí a poté zmrazí) a vystele svou srstí a peříčky. Na začátku zimy porodí samice jedno mládě, které do přelomu února a března zesílí natolik, aby mohlo své rodiče doprovázet při dlouhém letu na sever a poté přežít tamní mrazy. Pár se o své mládě stará ještě následující zimu, učí ho životu jak ve volné přírodě, tak v městském prostředí, a pak se zpravidla každý vydá svou vlastní cestou. Když pak dospělí jedinci o rok či dva později znovu zakládají „rodinu“, často si vyhledají stejného partnera jako minule.