Zadání domácího úkolu

Vyberte si jednu z osobností, kterou jsme letos probírali, a napište mi příběh jednoho dne jejího všedního života, který tu ve škole strávila. Rozsah minálně 10 palců před uložením, maximum 40 palců.

Vypracování

Hezký den přeju, madame :)

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, nicméně už tu ta esej je :) Vybrala jsem si madame Ansí. Tento den pochází ještě z dob, kdy byla šéfredaktorkou Denního věštce, tedy z dob dááávno minulých :)))

Dveře od ložnice se potichoučku otevřely na malinkatou škvírku. Dovnitř nakoukly vykulené oči vyhublé domácí skřítky. Ulehčeně si oddychla, když zjistila, že osoba ležící v posteli stále spí. Protáhla se skulinou dovnitř, vykročila po špičkách k posteli, skoro se ani nedotýkala země…
„Mimoňko! Co si myslíš, budit mě takhle brzy ráno! Takový kravál, nemůžeš mě nechat spát?! Tolikrát jsem ti říkala, že si nepřeju být vzbuzena před jedenáctou!!!“ Ječivý hlas, který se rozezněl z hromady peřin skřítku doslova přikoval k zemi. Mlčela.
„No?! Tak co mi k tomu povíš?!“ Z peřin se vyhrabalo podivné zmuchlané, rozcuchané a veskrze nepřitažlivé strašidlo.. eh, madame Anseiola, chtěla jsem říct!
„Ale vždyť… jedenáct už dávno bylo,“ šeptla skřítka, očividně překvapená vlastní odvahou.
„Jedenáct není, dokud já neřeknu!“ zakřičela madame a hodila po ní kalamářem, který se válel na nočním stolku. Rychlá reakce skřítky potvrdila, že nejde o nic neobvyklého.
„Ano madam,“ uklonila se a postavila kalamář zpět na stolek.
„Když už si mě vzbudila, můžeš mi říct, kde mám snídani?!“
„Ale madam, říkala jste, že dnes snídani nechcete…“
„Co si to dovoluješ?! Nic takového jsem neříkala!!!“
„Ale paní, vzpomeňte si, dnes je bonzden…“
„Bonzden?!“ Obličej madame Rawenclav nabral tak sytou červenou barvu, že rajče by vedle ní vypadalo jako bílý bráška. „Bonzden?! A to mi říkáš až teď?!“ zařvala rozzuřeně a vyskočila z postele. Skřítka se jen přikrčila, ale když jejím směrem neletělo nic, co by jí mohlo ublížit, střelhbitě odcupitala k truhle, odkud vytáhla malou kouzelnou taštičku s bonzáckými potřebami. Na krb připravila mističku s letaxem a pokorně čekala, až na sebe její paní natáhne hábit. Madame Anseiola se mezitím postavila před magické zrcadlo, které na jejím odrazu slušně ubralo 300 let a zamaskovalo všecky vady a nedostatky. Madame zálibně přikývla, párkrát našpulila rty a otočila se ke krbu.
„Letax!“
„Tady madam.“
„Redakce Denního věštce,“ zvolala madame a zmizela v zelených plamenech.

„Trapáčééék! Orioníííís!“ Jekot okamžitě rozezněl prostory redakce a všichni se pustili do práce. Redaktoři horlivě škrabali naprosté nesmysly po pergamenech, aby to vypadalo, že něco dělají, sovy létaly sem a tam, aby to vypadalo, že nesou zprávy od externích dopisovatelů a korektoři horlivě odhazovali do všech koutů zmačkané pergameny, aby to vypadalo, že skutečně něco přepisují. Madame Ansí dosupěla do své kanceláře a rozzuřeně vpadla dovnitř.
„Orionííí-… ah, vy jste tady,“ pronesl azaskočeně při pohledu na červeného studenta, který jí uctivě přidržoval dveře. Hned se ale zase dostala do ráže.
„Jak si to představujete, nevzbudit mě?!“
„Ale madame, nemohl jsme vás přece otravovat s takovými prkotinami, jako je bonzden. Vaše velebnost se něčím takovým nemusí zatěžovat, není tu nejmenší důvod. Hezky se usaďte, ták, tady,“ přistrčil jí rychle polstrované křesílko a luskl prsty, načež se na stolku zhmotnil šálek kakaa, „všechno je připraveno. Tady jsou nové články, stačí to jen orazítkovat a může to na pulty. Tady jsou výplaty – s dovolením jsem si přidal pár galeonů navrch. Hodně jsme totiž platy sráželi, takže výdaje musí někam jít, aby to nevypadalo, že tady ostatní dělají zadarmo, chápete.“ Madame jen spokojeně přikývla.
„Co výpis čtenosti?“ zeptala s epodezřívavě.
„Ach, samozřejmě, tady.“ Filius poklepal hůlkou na malou nástěnku v šéfovské kanceláři, kde se okamžitě objevil graf čtenosti. Madame Anseiola si nemohla nevšimnout, že čtenost jejího článku patří k těm nejnižším.
„Máte tam chybu!“ vyštěkla a namířila prst v obviňujícím gestu. „Tohle není možné, musel jste se splést ve výpočtech.“ Nebelvírský student se na okamžik zarazil, ale pak se znovu vžil do své role.
„Ne, bohužel madam, žádná chyba tam není. Ovšem, je úplně samozřejmé, proč vypadají výsledky takto. Obyvatelé hradu ještě nejsou dostatečně intelektuálně na výši, aby pochopili tu hlubokou myšlenku, tu grandiózní větnou skladbu a ten bohatý slovník, které jste ve vašem článku použila.“ Když zjistil, jak nechápavě na něj madame kouká, dodal: „Prostě vás nechápou, ctihodnosti.“ Madame spokojeně přikývla a pak jen vyhodila nohy na stůl a mávla rukou.
„Ven, Orionis. Mám toho vašeho tlachání tak akorát dost. Hlavně, že máte čas na řečičky, ale pořádnou práci neuděláte. Všechno je na vaší ubohé, vytížené, přepracované…“
„Staré,“ navrhl zástupce šéfredaktorky tiše, ale madame jeho poznámku bez povšimnutí přešla.
„…šéfredaktorce. Nevidíte, kolik mám práce?! Tak zmizte už!“ Orionis s hlubokou úklonou vyšel z místnosti. Ještě nedošel ani za roh, když se ozvalo: „TRAPNERÉÉÉ!!!“
Madame Ansí vyťukávala do stolu nervózní rytmus a čekala. Dveře se náhle rozletěly a dovnitř vběhl udýchaně skřítek Trapáček.
„Jsem tady, jsem tady,“ pištěl a hbitě uskočil letící botě.
„Kde jsi?! Kde se flákáš?! Je bonzden!! Kde jsou bonzáčci a šmíráčci?!?!“
„Ty stará rašple…“ vrčel si Trapáček pod vousy, ale pak nasadil široký úsměv. „Bonzáčci i šmíráčci už podali své hlášení, madame. Dovolil jsme si ho tady zapsat a zpracovat..“ Přiskočil a rozroloval dlouhý pergamen, který svíral v náručí.
„Snad si nemyslíš, že něco tak dlouhého budu číst?!“ obořila se na něj madame Ansí. „Neumíš to shrnout stručněji?“
„Ale madam, to opravdu stručněji nejde!“ bránil se Trapáček a vyhnul se druhé letící botě.
„V tom případě to předej Orionisovi, ať ty bonzy rozdělí a na každý nasadí nějakého redaktora. Nemůžu se zabývat takovými podružnostmi. A vypadni.“ Trapáček se hluboce uklonil a s proudem nadávek brumlaným pod vousy zmizel.

„Kde je šéfová?! Už jí někdo donesl oběd?“ vpadl do kuchyňky, které vládla paní Trapáčková, udýchaný Orionis.
„Ale jo,“ zabručela skřítka. „Madame by spíš potřebovala, aby jí někdo urovnal polštáře, jinak zase bude mít přeležený obličej.“
„Ona zase…?“ naznačil Orionis spánek. Trapáčková jen pozvedla obočí. Orionis potřásl hlavou.
„Kdyby se vzbudila dřív než v pět, dejte mi vědět,“ poprosil ještě Trapáčkovou a zmizel. Za chvíli už ho byl slyšet, jak seřvává někde za rohem redaktora, kterého potkal na cestě do šéfovské kanceláře.
„Tam nesmíš, natluč to do tý svý dutý hlavy, nesmíš, nesmíš, nesmíš!!“

„Orionisi?“ Zástupce sebou trhl leknutím, ale pak si uvědomil, že pro něj ještě nejde smrt, že je to jen jeho nadřízená. Oddychl si… ale jen trochu.
„Ano, velectěná?“
„Myslím, že dnes to tu už zvládnete beze mě,“ promnula si Ansí oteklé oči. „Mám ještě něco.. důležitého,“ pronesla tajemně a zívla.
„Jistě madame, už jste toho dnes udělala spoustu, nemyslím, že by bylo rozumné s etakto přepínat,“ zabrebentil nebelvírský student a poukázal na svůj krb. „Pokud nechcete vážit dlouhou cestu k sobě do kanceláře, můžete použít ke svému odchodu můj krb.“ Madame Ansí přikývla.
„Dobrý nápad, myslím, že vám přidám. Strhněte to Trapnerovi z platu.“
„Eh, madame, Trapáček už dávno žádný plat nemá…“
„Nemá? Nevadí, vyberte nějakého redaktora, nemůžu si je pamatovat všechny.“
„Jistě, jistě. Děkuji.“ Madame vhodila do krb hrst letaxu a za okamžik už vystupovala ze svého domácího krbu.
„Mimoňkoooo!“ Skřítka s ezjevila jako duch. „Už máš opravené všecky úkoly?!“ zavrčela na ní madame výhružně.
„Ano, ano madame, nedala jsme ani jeden bonusový bod a dokonce jsem rozdala několik trollů, jak jste si přála.“ Madame Ansí si s úsměvem zamnula ruce.
„Výborně. A co kdybys mi teď připravila něco dobrého k večeři? Po celodenní dřině si musím trochu odpočinout…“

A to bude ode mě vše. Berte to prosím.. s nadsázkou, děkuji :D A také děkuju za naprosto skvělý předmět, který patřil k mým nejoblíbenějším. Přeji příjemný zbytek roku, s pozdravem Janel W.