Zadání domácího úkolu

Noc strávená se sýčkem hrobaříkem po boku je dobrodružstvím pouze pro silné povahy. Vyzpovídejte se ze všech křivd a příkoří a tuto těžkou noc popište – jako příběh, jak deníkový záznam, ti, kteří si troufají, mohou dokonce i básnit. 

Vypracování

Zdravím, madam!
S nasazením vlastní krásy, inteligence, zdraví a snad i života jsem se i já dohrabala k poslednímu stanovišti, kde jsem se ukempila v jednom ze spacáků, ozbrojená pouze hůlkou, bonzbločkem, brkem a malou zásobou čokoládovomedových sušenek.
Zde jsou mé zápisky z oné osudné noci.

PS: Až budu slavná chovatelka kachen, prodám to za velké peníze. Možná to vydám jako separovanou miniknihu.



IV. III. MMXIV, zhruba jedna hodina po půlnoci
* Hned na první stránce deníku se nachází rozsáhlá zaškrtaná sova a pár inkoustových kaněk. Dá se ovšem přečíst pár slov, protože autorka zjevně ryla tak, že se slova otiskla ještě na pár dalších stránek. Bohužel se ani jedno z čitelných slov nedá publikovat. *
Pro kachní plovací blány, kdo tu pitomost vymyslel? Myslela jsem, že Janel i Larrie moc dobře ví, jak je na tom Havraspár se sportem, turistikou, výšlapy a podobně! To si nemohly vymyslet třeba čajový dýchánek na severní věži ve společnosti puštíků? Proč já mám lítat kdesi po lese? Zničím si vlasy. A večeři mi zas kdosi sežral, takže mám hlad. Ještě, že jsem si s sebou propašovala nějaké sušenky. Moc dobře to ale nevidím. Doufám, že s tím sýčkem bude alespoň sranda, jinak zdrhám domů.
Z dutiny pařezu jsem si měla vzít spací pytel. Pochopitelně, že jsem chtěla modrý nebo alespoň černý, aby mi ladil k pyžamu a k pantoflím (Merline, teď mi to došlo, já jsem si umazala havraní bačkůrky!). Bohužel se o ně strhla taková mela, že než jsem se k dutině konečně dobrala, ty nejhezčí pytle mi pokradli spolukolejníci, a tak jsem musela vzít za vděk spacím pytlem v oranžové barvě. Ale alespoň jsem byla ve tmě dobře vidět. Musím ale spolužáky naučit, že starší se pouštějí první. A že dáma má přednost, s čímž měl očividně problém Dunstan. James se tam totiž taky dohrabal až po mě a protože dostal snad ošklivější spacák než já, taktně budu mlčet a ve svém zápisu ho nezmíním. I když je pravda, že já být kluk a dostat růžový spacák s bambulkami, asi se propadnu hanbou.
Poté, co jsem z pytle vyklepala všechny chrousty, šváby, škvory, snad i nějakého kůroelza a jiné potvory, co se tam uvelebily, jsem si našla příhodné stanoviště. Protože jsem kdysi dávno bývala patronkou Caitlin Galbraith, ulehla jsem kus od ní, to pro případ, že by se v noci bála... Nebo že já bych se v noci bála, ehm...

IV. III. MMXIV, o pět minut později
Pořád o mě někdo zakopává. Nelíbí se mi tu. Mám strach.
Do spacáku jsem se zabalila sotva před pěti minutami a ani ten sýček ještě nestačil dorazit, a už toho mám plné zuby. Každou chvíli někdo vyjekne a povyskočí, většinou proto, že ho něco kouslo, že mu něco vlezlo do ucha, že nemůže najít svou náušnici, že mu nesedly dýňové paštičky na večeři, že měl sen o tom, jak Mrzimor vyhrává školní pohár,  že slyšel divný zvuk, že viděl proběhnout stín... Pak se většinou zvednou a vyjukaně si jdou hledat nové stanoviště na spaní, ideálně co nejblíže někoho jiného, a protože spím skoro přímo pod stromem, většinou jdou přeze mě. V lepším případě mi šlápnou na břicho, v horším na vlasy. Když na mě dupla Annie, asi jsem se jí lehce zakousla do kotníku. Ale už mi alespoň dali pokoj.
Je tu ticho, narušují ho pouze nejrůznější zvuky z okolí a taky Elysion, která už to zalomila a začala chrápat. Nápadně připomíná puštíka chrapouše. Já však stále zírám do tmy a čekám na sýčka hrobaříka, protože přece jenom bude lepší, když mě vyděsí v probuzeném stavu.
Jím sušenky a je mi dobře.

IV. III. MMXIV, o dalších pět minut později
Uplynula další chvíle a já ležím na zádech a stále zírám na nebe. Povedlo se mi najít souhvězdí Kachny, alespoň si myslím, že je to souhvězdí Kachny, ačkoli nemám páru, jestli něco takového existuje. V momentě, kde to chci oznámit Caitlin po svém levoboku, zjišťuji, že se nejspíš začínali slétávat první sýčci, jelikož míra zápachu v okolí překročila únosnou mez. Druhou možností je, že nějaký z mých spolužáků už vydechl naposled, ale já osobně si myslím, že by začal smrdět až poté, co by se začal rozkládat, ne?
Každopádně, dám přes nos šátek a zachulám se hlouběji do spacáku. Podle svistu křídel a nějakého mrmlání spolužáků docházím k  závěru, že už přicházejí první sýčci, a trochu netrpělivě (správný havran nemá slovo „strach“ ve slovníku) očekávám na toho, který měl to veliké štěstí a přiřadil se ke mně.
Nakonec i zápach kolem mě radikálně zesílá a já si všimnu přibližujícího se černého stínu. Tedy, ten stín až tak dobře vidět nejde, ale protože má dvě obrovská žlutá očiska kulatého tvaru, vím docela jistě, že se to ke mě přibližuje. Na krátkou chvíli zadoufám, že na mě už třeba nepříliš voňaví sýčci hrobaříci nezbyli a já vyfasovala třeba sovici sněžnou, ale vzhledem k tomu, že ta by ve tmě šla daleko líp vidět, si moc nefandím.
S tichým zaduněním mi něco relativně těžce přistane na hrudníku, jakoby to neodhadlo délku své doletové dráhy a přistálo úplně jinde, než původně chtělo. Ozve se omluvné zahoukání, které ale bohužel nevynahradí mé náhlé obestření neviditelným oblakem odporně páchnoucího vzduchu.
Pozdravím sýčka. Zdá se, že ačkoli jej mnoho lidí odsuzuje, protože nepatří mezi nejhezčí a nejpřitažlivější sovy, je to celkem fajn partie, protože mě (snad) přátelsky klovne do ucha. Byla bych ale radši, kdyby to nedělal, protože mé nosní dírky velmi trpí. Uvažovala jsem, že bych si do nosu v případě nouze zastrčila hůlku a tento brk, jenomže to bych neměla čím psát záznamy.
* Venkovní okraj právě čtené stránky je u tohoto odstavečku „poznačen“ jedním bahnitým otiskem sovího pařátku. *
Vzhledem k tomu, že někteří spolužáci asi mají hábity ušpiněné těžkými hříchy a stydí se přiznávat se sýčkovi na veřejnosti, odkulují se dál a dál od ostatních až do ústraní, takže nakonec zůstávám pod stromem jen já a asi dva tři další lidi. Musím uznat, že odkulivší se spolužáci jsou velmi milí, protože mi zajistili soukromí a nasadili při tom vlastní životy. Kdo ví, co v těch křoviskách kolem číhá.
Zazírám do velikánských očí „svého“ sýčka hrobaříka a po delší době si uvědomím, jak je děsivé, že sova dokáže zírat bez mrkání tak dlouho. Sova se pohodlněji uvelebí na mé hrudi, dalo by se říct, že se rozplácne, a mně je jasné, že se jí nějakou dobu nezbavím. Na zápach si začínám zvykat. Už si nedržím nos. Doufám ale, že typický sýčkovský odér neulpívá na šatech.
Ale dál jím sušenky a je mi dobře.
* Dolní okraj stránky je upatlán šmouhami, tentokrát ale nemají tvar pařátků, a protože je mezi nimi pár přilepených drobečků, zdá se, že jde o pozůstatky sušenek. Budiž jim země lehká! *

IV. III. MMXIV, dvě hodiny ráno
Od mého posledního zápisu se stalo mnoho věcí.
Pokud jsem výše napsala, že si na Eau de Sycek začínám  zvykat, beru to zpět, protože to není tak úplně pravda. A musím taky dodat, že ten sýček je dost divnej patron. Jako vážně. Ve svém sovinci žádného nemám, takže na sovu tohoto chování a povahy nejsem příliš zvyklá. Osobně se ale domnívám, že se sýčci takhle normálně nechovají, to jen ten můj je nějaký divný. Možná, že se cestou ke mě rozbil a je pokažený.
Představím se sýčkovi a říkám mu, že jsem studentka druhého ročníku rozšiřujícího studia a že jsem z Havraspáru. Bez jediného hů ke mě natáhne pařátek a já se domívám, že si se mnou chce potřást končetinami, takže jej za pařátek lehce chytnu. Sýček mi ale dotčeně zaryje pařátky do hřbetu ruky a já pruce ucuknu. Teprve poté mi dojde, že mi nepodává pařátek, ale ruličku pergamenu, kterou má k nožce uvázanou červenou stužkou.
Rozroluji pergamen a čtu. Čekala jsem k sově nějaký návod, základní info či snad nějakou bližší specifikaci úkolu, bohužel jsem zklamána. Na papírku je jedna věta.
"Podrbej mě pod krkem."
Možná, že mám halucinace, ale přísahala bych, že když jsem od papíru zvedla oči a zadívala se na sýčka, on jakoby jen tak lehce pokynul hlavou, že jakože čtu správně a měla bych s tím hned začít. Jemně tedy drbu sýčka pod krkem a čekám na reakci, která ale nepřichází. Nezdá se však, že by mu to vadilo.
Ticho (a pach) je mírně nesnesitelné, a tak se pustím do vyprávění. Říkám mu o tom, co je pro mě aktuální a současné. O svých kamarádech, o předmětech, které zrovna studuji, o novinkách na hradě, o nových modelech na Příčné, o tom, jak jsem nepochopená okolní společností.
Sýček zírá a příliš se nehýbá. Čas od času mrknul, ale jinak byl ztuhlý. Abych prolomila ledy, začla jsem mu dávat kousky svých sušenek s čokoládou. Evidentně mu chutnají, protože mi po chvilce začal uždibovat celé jejich půlky, krást mi sůše přímo z ruky a čas od času si nějakou vezme i sám. Když jí, vydá docela spokojený zvuk a tlumeně houkne. Stále ale pachem připomíná ostatky nebožtíků.
Nejsem si moc jistá, jak přesně má má komunikace se sýčkem probíhat, a jen tak plácám do éteru. Povídám mu o tom, jaké mám ráda roční období, který profesor dává hodně bodů, kolik mám kachniček, jaké mám sovy, co jsem si koupila na Příčné a jak se bojím letošního roku, protože je šance, že půjdu do Sedmiboje. Sýček je docela dobrá zpovědní vrba a moc neruší, pouze když se dožaduje dalších sušenek. Už jich mám málo.
Jím sušenky se sýčkem a je mi dobře.

IV. III. MMXIV, třičtvrtě na tři
Sýček se už čas od času pohne. Většinou ovšem tak, že mi jen udělá pár krůčků po hrudi, pošlape žebra a zase se vrátí na původní stanoviště. Koutkem oka zaregistruji Orestu kousek ode mě, která působí, že je se svou sovou zabrána do družného a duchaplného rozhovoru.
Vyprávím sýčkovi o něčem, co mám ráda, takže o Havraspáru. Nevím, jestli ho to zajímá, protože si daleko víc než mě všímá těch sušenek, ale mně to nevadí. Povídám mu něco o ovomancii, což je typická havraspárská věštecká metoda z vajíček. Sýček se zarazí a přestane jíst, chvíli na mě zírá a pak se s podivným houkáním otočí na stranu. Pokud je to vůbec možné, přísahala bych, že mu naše věštění příjde trapné, protože on ví a vidí mnohem víc. Dokonce se mi zdá, že se mi tím houkáním vysmívá! Jsem uražená.
„Tak mi ukaž, jak předpovídají budoucnost sovy,“ dožaduji se na hrobaříkovi odpovědi, ale on se opět vrátí k sušenkám. Dost drobí. Domnívám se, že sovy běžně sušenky nemají, a tudíž nejde o soví ukázku věštění pomocí sušenek, spíš na mě prostě kašle. Natahuju pracku po sušenkách, že si taky jednu vezmu, protože nějak nevím, co bych dál měla říkat, ale sova se po mě lehce ožene zobáčkem.
Sýček jí poslední sušenky beze mě a mně dobře není.

IV. III. MMXIV, tři hodiny ráno
Odhaduji, že jsou tak asi tři ráno. Okolí trochu více utichlo, a zdá se, že i ostatní tvorové v lese umlkají – buďto se konečně odebrali ke spánku, anebo si šli někam zalovit.
Rozhodla jsem se sýčkovi svěřit i se svou minulostí. O své rodině, o svých sourozencích, o spolužácích ještě z mudlovské školy. Povídala jsem mu, jak jsem získala svou první kachničku, jak si mě vybrala první hůlka, jak na mě v prváku nemohli sehnat dostatečně malý hábit a jak jsem získala svůj vytoužený kolejní předmět. Dokonce jsem mu ukázala své havraní bačkůrky, která dosud spokojeně dřímaly na mých nožkách ve spacáku. Sýček houká a odpovídá. Zdá se, že ačkoli není moc výřečný, má na všechno silný názor. Když mu vyprávím o tom, jak jsem se seznámila se svou první sovou, která dostala krycí kouzelnické jméno Elliot, a jaký s ním mám vztah – protože ačkoli byl Elliot postarší, pomalejší a opelichanější než zánovní sovy, i po šesti letech našeho vztahu se zdá, že je psychicky ještě docela v pořádku a je schopen letu a roznosu dopisů. Sýček na mě zírá hlubokýma očima a zdá se, že je spokojený, ale opět to jde velmi těžko poznat. Přála bych si, aby sovy dávaly své emoce najevo trochu výrazněji.
Přišlo mi však, že povídání o sovách je téma, která sedí pro nás oba. Proto vzpomínám a vybavuji si všechny podoby svých sov, společně s jejich povahami. Rozpomínám se také na situace, při kterých jsem si sovy koupila nebo při kterých mi ony sovy někdo daroval, a uvědomuju si, že je pro mě každá sova nějakou vzpomínkou výrazná. Zatímco nadšeně vyprávím, jak jsem dostala svou první sovu jako odměnu za kolejní soutěž pro nováčky, sýček zlikviduje poslední sušenku. Zakručí mi v žaludku, ale dělám, že jsem si toho nevšimla a opět melu o sovách. Tentokrát o těch, kterým jsem dala kouzelnické přezdívky podle lidí, kteří pro mě mnoho znamenali či znamenali, a o těch, které mi darovali kamarádi k narozeninám.
Došly sušenky a mně je smutno.

IV. III. MMXIV, čtyři hodiny ráno
Zjišťuji, že se sýčkem hrobaříkem toho máme mnoho společného, jenom doufám, že můj pach je jaksi... méně výrazný. Chci říct, no, před chvíli měl asi dvouminutový houkací proslov. Neumím přeložit jeho řeč, sovsky stále neumím, ale zdá se, že právě zavzpomínal na svou minulost. Vypadal u toho docela teskně a nostalgicky. Myslím si, že měl taky kdysi svou spřízněnou duši v podobě majitele, ale protože dotyčný či dotyčná odešli do země za pomyslnou oponou, zůstal tu chudák sýček sám. Kdyby neměl takovou spotřebu sušenek, uvažovala bych o jeho adopci. Ale stejně, ke konci svého houkání se zdál zase lépe naladěný, takže si myslím, že na té legendě, že sýčci hrobaříci dokáží kouminikovat s mrtvými, přece jen něco bude. Docházím k závěru, že je to docela dobrá schopnost, protože bych ji taky chtěla mít. A taky docházím k závěru, že by bylo super, kdyby bylo možné vyčarovat jídlo.
Přibíhá ke mě Mireille a neobvykle vysokým hlasem mi trochu ostýchavě sděluje, že pít tolik fialkové vody na večeři včera asi jako nebyl tak úplně dobrý nápad, jak si myslela, a že z toho sice má krásnou vláčnou kůži na rukou, ale nutně by se jí hodily umývárny. Trochu protivně jí odseknu, že na to měla myslet dřív, a je mi zase dobře, protože sice nemám sušenky, ale jinak mě nic netrápí.
Dál pokračuji v hovoru se sýčkem. Je to fakt trochu divný patron, ale když si jeden zvykne na ten zápach, dá se říct, že je to docela inteligentní společník. Přisunul se blíž směrem k mému obličeji a dál mi vejrá do očí.
Když si něco zapisuju do deníčku, občas mi tam zazírá. Napřed jsem si myslela, že si to přečíst neumí, ale když mi několikrát zabořil zobáček do slov, ve kterých jsem měla hrubku anebo překlep, došlo mi, že sovy přece jen naše písmo možná umí rozluštit.
Vedu vnitřní monolog o tom, jestli jsou sovy schopné udržet listovní tajemství.

IV. III. MMXIV, půl paté ráno
Chce se mi čurat. Čert vem Mireille!

IV. III. MMXIV, třičtvrtě na pět
Před chvílí se začal sýček kývat. Jen tak, na místě. Kýve se zleva doprava jako na nějakou imaginární soví melodii, kterou slyší pouze on, a nápadně tim připomíná kyvadlo. Anebo ručičku hodin, která neustále jede a jede a posouvá dál čas. S tím rozdílem, že zatímco ručička hodin symbolizuje nikdy nevratný plynoucí čas, sýček se monotónně kývá tam a zase zpátky. Pak se zastaví a zazírá na mě. Myslím si, že chce, abych se taky začala kývat, ale jednak bych si připadala divně a druhak to dost dobře v tom spacáku ani nejde. Připouštím ale, že by mě to možná zahřálo.
Tentokrát jsem se rozhodla svěřit sýčkovi se svými hříchy. Ne snad, že bych jich měla mnoho, pravdou ale je, že i já jsem ve svém životě udělala nějaké věci, které mě dodneška trápí. Tak například
* Zdá se, že následující zhruba dvě stránky byly napsány, ale pak je někdo, nejspíš autorka, vytrhl. Text pro tento den tak pokračuje až na třetí stránce. *
ale nakonec to pochopil. Mám pocit, že si sýček jednou prošel něčím podobným, protože mě lehce ďobnul do tváře.

IV. III. MMXIV, pět hodin ráno
Pořád se mi chce čurat.

IV. III. MMXIV, o deset minut později
Někam mi zmizel sýček. Vím, že to takhle vypadá dost divně, ale tmavá sova se ve tmě fakt blbě hledá. Odhaduju, že je po páté ráno, protože slunce stále nikde nevidím.
Prostě jsem sýčkovi povídala o tom, jak se bojím, že nevyhrajeme kolejní pohár, když tu mě najednou přerušil, něco omluvně zahoukal, rozpjal křídla (a jakoby ta křídla rozmetla pach hnijícího masa a kostí do okolí s věští intenzitou než doposud) a odletěl kamsi do háje. Říkala jsem si, že si šel třeba něco vyřídit, ale protože se ani po pěti minutách nevrátil, vylezla jsem ze spacáku a šla jsem ho hledat.
Protože neznám ani sýčkovu přezdívku od lidí, ani jeho reálné jméno, nevěděla jsem, jak na něj volat. Křičet na něj „sýčku hrobaříku“ mi přišlo divné, tak jsem si to zkrátila.
To, že volat na někoho „Hej, Hrobe!" zní tak sedmkrát divněji, mi došlo až potom.

IV. III. MMXIV, třičtvrtě na šest
Chvíli jsem se motala po okolí a hledala sýčka. Zakopla jsem o dva spolužáky, třikrát se natáhla o kořen a několikrát skoro vypustila duši. Už už jsem si myslela, že jsem svého společníka našla, bohužel vyšlo najevo, že je to sýček od Jamese Watfara. Snažila jsem se dostat z něj informaci, jestli mého sýčka nikdy neviděl, ale poslali mě pryč, že prej je ruším.
Když jsem se vrátila ke svému oranžovému spacáku, seděl tam, k mému velkému překvapení, sýček! Něco mu viselo ze zobáku a po bližším prozkoumání jsem zjistila, že je to obrovská krysa. Evidentně mu sušenky nestačily, dostal hlad a šel si zalovit. A vzhledem k tomu, že když jsem ulehla, hodil mi krysu do spacáku, asi mi donesl z výletu jako dárek taky něco dobrého na zub. Poděkovala jsem, podrbala ho na křídlech, a když se nedíval, krysu jsem někam zahodila. Protože se ze směru, kterým jsem vrhla, ozvalo vysoké pištění, obávám se, že jsem tím nechtěně sejmula právě Caitlin.
Pokračujeme ve vysoce inteligentní debatě na téma "byla dřív sova, nebo sova?" a zdá se, že na toto máme se sýčkem stejný názor.

IV. III. MMXIV, čtvrt na sedm
Sýček se mi vecpal do spacáku a spokojeně pohoukává. Zdá se, že jsem se pro něj stala kamarádem nebo alespoň člověkem, který má něco zajímavého ke sdělení. Zdá se však, že brzo usne, nejspíš má ve zvyku si po noční svačince někam zalézt a zdřímnout.
Koušou mě ve spacáku drobky od sušenek a pořád se mi chce čurat, takže nemůžu usnout.

IV. III. MMXIV, krátce po sedmé hodině
Už se mi čurat nechce.
Jsem strašně utahaná a je mi docela zima, ale sýček mě docela hřeje do ruky. Bohužel, stále mi přijde, že docela smrdí. A vzhledem k tomu, že asi padla ranní rosa či co (u všech sov, prosím, prosím, že to není něco jiného?!), připadám si ještě mokřeji a studeněji než za celou noc.
Hm, asi moje seance se sýčkem skončila. Měla bych si leh
* Slovo je zakončeno nečitelným klikyhákem, vedle toho je pár kaněk a šmouh. Zdá se, že autorka byla buď unesena, nebo usnula. Každopádně je text z tohoto dne nedokončený. *

IV. III. MMXIV, zhruba někdy po deváté hodině
Probouzí mě hluk a sluneční paprsky pálící přímo do mých očí. Zamrkám a rozhlédnu se kolem sebe. Jako první si všimnu Mary a Alby, které se soukají ze svých spacáků. Jedna je rozcuchaná a má děsivé kruhy pod očima, druhá vypadá, že nespala vůbec. Došlo mi, že je čas vydat se společně se svými spolužáky zpět. Anebo dál? Nevím. Nechám se vést.
Zjišťuju, že sýček hrobařík z mého spacáku zmizel. Trochu mě mrzí, že se nerozloučil, ale zanechal po sobě jedno ze svých pírek. Prvně mě to těší, pak si však všimnu, že i to pírko má jaksi typický hrobaříčkovský odér. Stejně si ho ale nechávám na památku.
Ještě chvíli ležím a přemýšlím o událostech dnešní noci. Bylo to zvláštní. Pak se vyhrabu ven, sbalím si své věci, strčím nepříliš estetický oranžový spacák k těm ostatním a zařadím se do skupinky společně se svými spolužáky. Někteří vypadají přešle, ale zdá se, že noc pro ně byla zajímavým zážitkem, na který nikdy nezapomenou.