Soutěže 1707
Výuka 1985
Semináře 675
Hogwarts.cz

Autor: James Watfar
Práce odevzdána: 4. 4. 2014 18:49
Soutěž: A zase ty schody!
Zadavatel soutěže: Lilien Emity Watfar

Zadání soutěže

*Člověk spěchá, běží,… urychleně potřebuje vběhnout do ředitelny, jelikož je volán na kobereček, otevře dveře a sesypou se na něj sovy, protože už nějaký ten čas nedostaly najíst.*

*Velmi zaneprázdněný profesor jde do svého kabinetu, cestou pročítá nějaké pergameny, ze zvyku otevře dveře, projde místností a chce se posadit na svou židli, když se o to však pokusí, zahučí do nepořádku ve Starém kumbálu, pokud nedej bože neskončí v louži Ufňukané Uršuly.*

No ano, schody jsou opět tu a tradiční trápení se zmateným pobíháním s nimi.

A já po vás budu chtít, abyste mi napsali kuriózní situace, kterak jste vy nebo někdo jiný bloudili a co jste díky schodišti zažili. Avšak nechci žádné slohové práce, těch si užiju jinde, proto každá situace nebude mít víc, jak 2 palce, ale za to čím víc mně pobaví, tím lepší hodnocení.

Můžete napsat až 5 situací.

Vypracování

Krásná soutěž, takových situací je spousta!

 

Například, to jsem byl ještě malý hradu neznalý kouzelník, ve škole sotva pár dní, a protože jsem člověk vysokého intelektu a kulturní náročnosti, nenásledoval jsem své spolužáky mířící k Rosmertě vyzkoušet, zda neudělá výjimky a nezamíchá prvákům do pampeliškového čaje trochu rybízového rumu. Namísto toho jsem se vydal prozkoumat pestrou nabídku hradních obrazů. Těšil jsem se na celé dlouhé odpoledně plné prohlídky úchvatných kreseb a maleb. Z počátku šlo skutečně všechno podle plánu. Prohlídka to byla přímo kouzelná. Po chvíli se mi ovšem zdálo, že některé z obrazu vidím již po druhé, neřkuli potřetí. Taky mi přišlo podivné, že by bylo na hradě obrazů tak málo. Bádal jsem v té věci víc a zjistil, jak se věci mají. Schody byly s obrazy domluvené! Některá zvlášť namyšlená plátna si u schodů objednalo, aby naschvál vedly prohlídkovou trasu jen a pouze kolem nich! Dodnes znám některé obrazy víc, než jiné.

 

Další příhoda se udála mnohem později. To jsem byl již studentem o poznání na hradě zaběhlejším, se schody jsem se znal mnohem důvěrněji a vůbec už jsem s hradními pravidly a zvyklostmi tak nějak srostl. A tentokrát jsem to byl já, kdo se se schody domluvil. Jistě mne poslechly kvůli Roweně, být z jiné koleje nebo se méně zajímat o její stavitelské počiny, patrně by mě poslali trhnout si schodem. Potřeboval jsem tehdy strašně nutně nestihnout jednu vyučovací hodinu. Skoro na tom závisel život, znáte to, když se tak strašně nechce, že by bylo přímo sebevraždou překonat sebe sama, neposlechnout vnitřní hlas a přeci jen nepříjemnou povinnost vykonat. Schody mi posloužily přímo ukázkově, zamotaly mě tak, že přijít na výuku v čas nehrozilo ani omylem. Naneštěstí projevil stejné přání i pan profesor. Schody jej zmotaly též a hodina se přesunula. Pochopitelně na dobu, kdy byly schody unavené výkonem a odmítly mne zamotat znovu.

 

Mezi mé oblíbené situace, které schody hradnímu obyvatelstvu přichystaly, patří docela určitě i jeden, už nevím který to byl, aprílový den. V takové dny se vymýšlejí nejrůznější nachytávky, podrazy, úskoky a jiné nepěkné podloudnosti, mající za cíl ztrpčit život co největšímu počtu lidí a množství ještě větší rozesmát. Celý hrad s napětím čekal, s čím schody přijdou. Takovou příležitost si samozřejmě nemohly nechat ujít a již týden před samotným aprílem bylo znát, že po se po nich chodí s patřičnou nedůvěrou a ostražitostí. A schody nezklamaly. Skutečně si přichystaly překvapení a skutečně jím doběhly celý hrad, hrad, který se z jejich nezvyklého počinu vzpamatovával ještě několik dlouhých dní. Nutno říct, že dní značně zmatených. Schody se totiž onoho dne, naschvál a aby všechny vyvedly z míry, přestaly hýbat a zmateně měnit! Nikdy nebylo na schodech tolik bloudících, jako když tyto z nenadání začaly fungovat tak, jak normální schody mají.

 

Předposlední situaci pamatuji z jednoho z památných hradních stěhování. Tehdy na hradě leccos nefungovalo, přeci jen, hrad plavící se po vodě nemůže být plně při magických smyslech. I schodům dala tehdejší mimořádná situace zabrat. Byly to vzácné a neopakovatelné okamžiky, kdy bylo schodiště z nemalé části zaplaveno a kvůli tomu nebylo zbytí – schody se musely naučit plavat! Když se učí plavat člověk, je to vcelku prosté. Hodí se do vody a je-li nadán a předurčen, neutone. U schodů je podstatně složitější. Předně je vyděsila náhlá výměna vzduchu za vodní hlubinu. Zmateny podivným prostředím, pokoušely se vyplavat na hladinu. To vypadá značně komicky, když se schodiště pokouší vyplavat na hladinu. No, zkráceně, po čase zvládly splývání, ale byť se snažily a máchaly zábradlím přímo bravurně, žádný z plaveckých stylů ovládnout nedokázaly.

 

A na poslední událost jsem již opět doplatil já. To jsme tak jednou pořádali soutěž, kdo seskočí z větší výšky, tedy překoná skokem nejvíce schodů. Pilně jsem trénoval plný týden, dva páry drahých bot se rozhodly soutěž předčasně vzdát, ale povedlo se mi zlomit neoficiální hradní rekord osmi schůdků a těšil jsem se tedy na vytouženou výhru. Soutěž, která záhy propukla, byla skutečně napínavá. Zvlášť finále bylo strhující, rekord opět padl a já se musel přímo pekelně soustředit, abych přeskočil schodů deset a tedy překonal vedoucího soutěžícího. A povedlo se! Plných jedenáct skoků bez zlámaných nohou! Již mne oslavovali coby vítěze. I já se už viděl s vavřínem a titulem nejlepšího hradního skokana ze schodů. Pravděpodobnost, že mne poslední soutěžící přeskočí, byla prakticky mizivá. Když se však odrazil ke svému skoku, schody sebou cukly a přeskupily se tak nesmyslně, že spadl o podlaží níž, šťastlivec. Překonal tak plných šedesát schodů a jelikož si při dopadu polámal jen ruce a žebra, nikoli nohy, nebyl jeho skok proti pravidlům! Chápete to? Má to někdo štěstí…