Zadání domácího úkolu

Obě možnosti jsou POVINNÉ!

1) Příští hodinu budeme mít návštěvu. Dáma, která nás navštíví je slepá a na vás je, abyste jí položili několik otázek, které vás zajímají. Minimálně 5 plnohodnotných otázek, prosím! Z došlých otázek pak vyberu a naše návštěva vám je snad i zodpoví.

2) Máte nějaké fotoalbum? Ano, tak mi ho vyfoťte nebo alespoň popište. Napište mi, jaké v něm máte fotografie, proč zrovna tyto, jestli v něm je uchována nějaká hezká vzpomínka…

Pokud fotoalbum nemáte, napište mi, proč a pokud byste nějaké měli, co by v něm bylo… Případně můžete využít soukromou galerii snímků od pana Paštičky.

Vypracování

Otázky:

Co pro Vás znamenají slova, kterými se označují barvy?

Myslíte, že existují zvuky, které jsou lidem, kteří pro oči neslyší, skryty?

Jak vnímáte rozdíl mezi nocí a dnem, když nezáleží na světle a tmě?

Myslíte, že si fantazie víc vyhraje s představami, kdy ji neomezuje vědomí skutečné podoby?

Která barva Vám zní jako nejkrásnější? Nikdo jiný je neposoudí tak objektivně!

 

 

Tak tedy, fotoalbum nemám. Kolem mne se to pochopitelně hemží fotografickými maniaky, kteří fotit neumí ale fotí doslova každou blbost doslova osmkrát. Zvlášť dnes, kdy se dá fotit prakticky neomezené množství snímků, protože o to, kam je nacpat, se nemusí starat oni, ale já. Dříve svůj podivný zlozvyk krotili, fotografie na papíře jsou přeci jen vidět tak nějak hmotnější a člověk mnohem líp vidí, že už je nemá kam dávat. Namísto alb se tedy u nás vedou krabice. V těch jsou pak velice nesourodé hromádky fotek, o jejich roztřídění se jednou za rok uherský někdo v záchvatu nostalgie pokusí. Většinou to dopadne tak, že po půl hodině sedí nad ještě nesourodější hromadou fotek, které si sice s úsměvem prohlédl, ale další půl hodiny už bude přemýšlet jen o tom, jak je nacpat co nejrychleji zpátky do krabic. Pak přemýšlení vzdá a tři až dvacet dní se o fotky zakopává, než je někdo v dalším pomateném záchvatu uklízecí nálady do krabic nacpe.

Z velké většiny jde o standardní, nejrozšířenější druh fotografií, těch vděčných rodinných, které už se ani návštěvám neukazují, protože každého z návštěvníků na pár let odradily už před deseti lety. Zvlášť výživné jsou série sestávající z několika kompozičně těžce propracovaných fotografií na téma „Spí“ které zachycují prakticky libovolného člena rodiny ve věku osmi měsíců. I víc než dvacet let od oné slavné události dovedou někteří bezpečně rozeznat mou maličkost od jiných maličkostí, což nechápu. Jistě, byl jsem nejkrásnější dítě v přilehlých krajích, ale přeci jen, když čouhá z peřiny ucho a kus nosu, moc toho poznat není.

Je to tedy úctyhodná sbírka záběrů, z nich většina je sice hezká, ale úplně a dokonale zapomenutelná. Ba co víc, jsou na nich lidé z kruhu rodinného, tedy málokdy lidé, které by člověk musel nutně sledovat s nějakou kladnou vzpomínkou před očima. Nemohu ovšem fotografiím upřít, že je mnohem lepší, jsou-li příbuzní přítomni na nich, než ve skutečnosti.

 

Nicméně, i mezi trním se dá najít několik růží a docela jistě vím, že jich tam pár je. Na všech jsem já… :D Tedy skoro. Takto namátkou si vzpomínám na tři, jistě jich bude víc. Všechny jsou nesmírně důležité!

Na první je zachycen nejlepší hrad z písku, který se mi kdy podařilo postavit. Tedy, ono nás ho tenkrát stavělo víc, ale ostatní jenom pomáhali a nepřispěli skoro žádným nápadem a vůbec. Byl úžasný a velkolepý. V dětských očích. Fotka samotná prozrazuje, že to zase takové veledílo nebylo. Já si ho ovšem pamatuji, patřičně pozměněn stářím vzpomínek, a vím, jak jsem jej viděl tenkrát. Obrázek mi díky tomu nepřipomíná ani tak ten hrad, spíš si při něm vybavím ten zajímavější, větší a velkolepější svět, z kterého člověk už vyrostl. Je to škoda, byl to mnohem lepší svět.

Druhá už je jiná. Sice taky nese spoustu vzpomínek, ale už v ní jde skutečně a především o samotný předmět záběru. Je na ní, kromě mě, zachycen můj největší plyšový medvěd! Tenkrát byl asi 2x větší než já, takže obrovský. Když jsem vyrostl, strašně těžko jsem si zvykal, že zase tak velký nebyl. V každém případě byl nenahraditelný. Byl celý bílý, jenom uši a tlapky měl zelené a růžové. Oči měl skleněné, hnědočerné. A dneska nevím, kde je. Těžko se to hlídá, přeci jen, když po někom následuje sedm dalších nenechavých… Někde ale určitě bude.

Třetí už zachycuje jen a pouze mě. Pokládám ji za předmět doličný, za materiál, s nímž budu operovat u dědického řízení a vůbec za důkaz, že se ve svých rodičích nemýlím a že bych na tom byl býval vydělal, být vychován namísto nich kupříkladu smečkou vlků! Je to jediná dochovaná fotografie, na které má maličký a roztomilý James ovázanou ručičku, protože jej nezodpovědní rodiče nehlídali a nechali ho opřít se o nebezpečně rozpálenou troubu s cukrovím! Sám si to, naštěstí, nepamatuju. Mám ovšem důkaz o svém doslova protrpěném dětství a to mi stačí.

 

Ještě zmíním fotografii čtvrtou, taky skandální. Je to nejlegendárnější fotografie ze všech rodinných fotografií, všemi oblíbená… což o mnohém svědčí. I na ní jsem jen a pouze já, myslím, že asi tak dva roky starý. Sedím uprostřed velice zajímavé kompozice z pilin a hoblíku, je to výjev z výroby parapetů. Což o to, obrázek je to hezký a já na něm ještě hezčí, ale považte, oni mě už v tak útlém věku strčili k práci! Byl to jistě promyšlený trik, jak nebohému dítěti vsugerovat chuť do fyzické práce, trik, který se naštěstí úúúplně minul účinkem. Považuji tento čin za neodpustitelný a pořizování záznamu z něj za přímo protizákonné. Co kdybych opravdu, a ono to hrozilo, častým prohlížením fotky nabyl dojmu, že mne již odmala práce lákala? Vždyť já bych k ní teď necítil přirozený odpor a nemůžu úplně vyloučit, že bych se práce dokonce občas i dopustil! Otřesná představa.

Jediným kladem fotky je, že je to už fotografie barevná. Já jsem totiž poslední z rodiny, kdo má z dětství ještě černobílé fotografie, což je značně deprimující. Jistě, že jsou černobílé hezčí a poetičtější než barevné, ale přeci jen, pocit, že jste starší než barevný film, by člověk i oželel.