Zadání domácího úkolu

1, V online hodině budeme (tak trošku po vzoru Doušku mnoholičného lektvaru) hrát jednotlivé postavy HP tak, aby působily co nejvěrohodněji. První částí Vašeho úkolu je tedy navrhnout situaci, kterou bychom mohli zahrát.  Stačí stručně: jména postav + jednou větou zápletka.

TERMÍN HRAVÉ ONLINE HODINY:

2.5.2014, 19:00 - min. 21:00 (aby stihl každý aspoň na chvíli přijít) nebo

6.5.2014, 19:00 - min. 21:00

 

2, Napište povídku o tom, jak jste se potkali s některou z postav ze série o Harry Potterovi.

Vypracování

1)

Situace se odehrává na hradních pozemcích, kousek od jedné z věží. Nedaleko zdi se z ničeho nic objevila zasypaná jáma o velikosti a tvaru čerstvého hrobu. Přítomné postavy lze namíchat různě, v každém případě tyto stojí nad záhadným hrobem a váhají, zda hlínu rozhrnout. Přitom přemýšlí, kdo by to mohl být tak podivně u hradu pohřben.

Jedna z postav ví, že se jen pokoušela vykopat záhonek a pěstovat Ďáblovo osidlo, které se jí na sluníčku neuchytilo a ona tak musela záhonek zasypat. Ale stydí se to přiznat.

 

 

2)

Byl krásný páteční večer a já, jako všichni bohatí kouzelníci, zrovna korzoval hradní chodbou a spřádal plány kterak k ještě většímu bohatství přijít. Páteční večer je totiž spolu s večerem sobotním, nedělním, pondělním, úterním, středečním a čtvrtečním, nejlepším večerem na spřádání plánů, na slzy štěstí nad objemem majetku a slzy smutku nad tím, o kolik objemnější by ještě mohl být. Jak se tak toulám chodbou a rozmýšlím, v čem roztočit nejnovější hubenou kompenzaci za studentské stáří, padl mi do oka obraz.

„Au!“ oznámil jsem tmě a ozvěně.

Nejprve padl totiž na nohu.

Byl to obraz slušný a vychovaně nakreslený. Omlouval se, že už měsíce v ředitelně tvrdí, že se mu kýve skoba a urguje opravu, ale zástupce se k ní nemá. Bylo mi líto malby jistě vzácné, sebral jsem tedy nebohý portrét a vydal se ho uložit na příhodnější místo. Málokterý obraz si zaslouží ležet na zemi v temné chodbě, kde ho nepozorná nemehla pošlapou.

Až cestou, zhruba v půli, na schodišti, zrovna když portrét vyprávěl o strastech olejů na plátně, zasvítila kdesi nade mnou myšlenka. Byla to myšlenka přímo oslnivá.

Ještě toho večera jsem vyrazil do víru kouzelnického dění, pídit se po vhodné příležitosti. Rozhodl jsem se totiž investovat do obrazů!

 

Protože jen matně tuším, kde lze v našem krásném a barvitém světě přijít ke krásným a barvitým obrazům, nechce-li si člověk pod rouškou tmy odnést některý z hradních, což mnozí spolužáci dělají, dostavil jsem se ještě před setměním před galerii poetického názvu Paštička a čarokreslíř. Vím od pana fotografa, že není v rodině sám, kdo propadl umění. Vstoupil jsem tedy a v ústrety mi vyšel pán lehce povědomého vzhledu, dle všeho bratr páně fotografův. Odehrálo se něco nepředstavitelného.

„Vítám vás!“ zdůraznil divokým gestem a nadšeným úsměvem vřelé přijetí galerista.

„Dobrý večer, doporučil mi vás bratr a chci…“

„Vypadněte!“ zdůraznil divokým gestem a děsivým zamračením vřelé rozlícení galerista.

„Ale já jdu kvůli obrazům!“

„To mě nezajímá! Nikdo od zrádce bývalého bratra mi sem nesmí!“

Mrkal jsem, aby mi vysvětlil, co ho tak rozladilo. Zřejmě jsem nebyl první, kdo mrkal aby mu bylo vysvětleno, co galeristu tak rozladilo, takže pokračoval.

„Bratr sběhl od umění k nechutné komerci! Cvakat mudlovskou zrůdností zubaté zrůdy z hradu a brát za to peníze! Peníze! On, bývalý umělec, z rodiny současných umělců, prapravnuk autora Merlinova rozjímání s labutí! Pravnuk tanečnice slavného baletu Mlhavých bludiček! Víte co lidí se teď otáčí v hrobě?! On, kdysi mistr grafik a suchých jehel, nadějný noční krajinář a autor nedokončené mozaiky Tonutí Tuny Ticha v Temné Truchlivé Tůni pod Tújí! Nechci o tom prachbídném vrahovi umění ani slyše!“

„Zrovna jsem vám chtěl říct, že toho předraženého fotografa skoro všichni na hradě nemají rádi. Vždyť on neumí ani zaostřit, když řadí lidi má v tom zmatek… a ten nevkusný výběr pozadí!“

„Vítám vás!“ zdůraznil divokým gestem a nadšeným úsměvem vřelé přijetí galerista.

„Takže, jdu se zeptat na obrazy,“ konečně se mi povedlo nadnést účel návštěvy.

„Mám jich spoustu. Jen račte, můžete se jim obdivovat třeba týden v kuse, žádný se vám neomrzí. Přejete si výklad?“

„Výklad snad ani není…“

„Jistě že výklad není problém!“ přerušil mě galerista. „Tak tady, prosím pěkně, tady vidíte Studii hranatých oválů. Významné dílo, jedno z nejpropracovanějších které dnes máme čest spatřit.“

„Aha, aha. Co znamená tahle čára?“

„To je výrazný rys symbolismu, víte tady to zahnutí? Autorka chtěla vyjádřit vypětí okamžiku kdy se ovál srovnává s úhloběžkou oválu vedlejšího a tím se k sobě blíží vesmíry dvou idejí! Geniální, že? Neuvěřitelné, jak originálně inovativním obrysem tu čáru spodobnila. Neuvěřitelné!“

„Zeptal bych se i na obě zbylé čáry, ale já výklad nechci!“

„Tak co chcete když ne výklad?“ zatvářil se galerista překvapeně a zklamaně zároveň.

„Chtěl bych některý z obrazů koupit.“

„Cože?!“ galerista vyjekl, zezelenal, klesl v kolenou a začal mrkat jako já nedávno.

„Hodlám investovat do umění. Máte obrazy na prodej?“

„Vedu jen nezávislé umění oproštěné od materiálního zhýralství!“

„Mě by stačilo jen pár docela maličkých, závislých obrazů.“

„Neměl sem, nemám, mít nebudu, bratrovi vyřiďte, že je vůl, moji adresu zapomeňte a vypadněte!“

 

Když jsem odešel od slavného galeristy s nepořízenou, nezbylo než poptat se mezi lidmi. Poptávat mezi lidmi drahé investiční příležitosti, navíc hodnot uměleckých, pochopitelně nejde u stánku se zelím na Příčné ulici. Musí se do vyšší společnosti. Čili do třetího patra společenského klubu na Příčné ulici.

Vejdu tedy dveřmi z drahého dřeva a stříbra, rovně po červeném koberci se zlatým třepením, okolo stolků v obležení nejdůležitějších a nejbohatších kouzelníků, a rozhlížím se, kdo by tak mohl připomínat milovníka umění. Obešel jsem obloukem ty, o kterých vím, že jsou odborníky pouze přes jídlo. Srdečně pozdravil ty, o kterých vím, že jsou nadšeni pouze do rozhazování a hýření. S odporem se proplížil kolem filantropů a dál pozorně sledoval, nemihne-li se davem zkušený sběratel pláten. Mihl, ale madam Malkinovou nepočítám, byť též sbírá plátna.

A pak mi o to zrak přímo zakopnul. Seděl tam, v hloučku příznivců, trousil podivná moudra a nešel přehlédnout. Ani přeslechnout. Přímo on, nejslavnější ze slavných, dokonce až tak, že po něm i známou knihu pojmenovali. Jiné by asi zarazilo nečekané setkání s hvězdou hrající si na hvězdu první velikosti. Mě ne. Zaprvé by bylo člověku mého bohatství a postavení nedůstojné, na hvězdu menší. Zadruhé bych byl mnohem víc zaražen, spatřiv tam hlouček něčích příznivců a nehledět přitom z jeho středu. V tomto případě je ovšem i hlouček příznivců, byť nepochopitelný, přijatelný.

Změřil jsem hlouček očima, přemítal, jak se k hvězdě dostat a vytěžit z okamžiku trochu snadno zpeněžitelné popularity, a propadal zmaru, protože to byl hlouček příliš početný a neprostupný. A pak, již podruhé toho dne, přišlo osvícení. Obrátím ten nechutně mnohohlavý dav v tučný zisk!

Teprve teď jsem jako u vytržení a očima na stopkách obešel vznešenou společnost a teprve nyní se mi povedlo narazit na známého, v prodejném umění zběhlého zbohatlíka. Věděl jsem, že je to čestný, dobrosrdečný, poctivý, ochotný a vstřícný zloděj, tedy spolehlivý zdroj obchodních rad. A na jednu z nich vyrazil do vetešnictví. Pravda, překvapilo mě, že by zrovna vetešník zanechal svou stopu na trhu s drahým uměním, ale napadlo mě, že by mohl mít v oboru příbuzného zrovna jako důlní fotograf. Nebo bohatou zásobu vizitek. Nebo bohatou zásobu odpykaných trestů a z nich zásobu vizitek. Zkrátka, nepochyboval jsem, že mě vetešník konečně přivede na stopu obchodníků s obrazy.

Jen těžko by šlo slovy vypsat mé překvapení, když mne vetešník nedovedl k obchodníkům s obrazy, ale k obrazům samotným. Byl nadšen, že někdo projevil zájem o portréty slavného hrdiny osmi knih, vysvětlil mi, že v osmé vystupoval převlečen za hrabáka, abych si snad nemyslel, že stárne a neumí počítat, a horlivě odkýval, když jsem mu přednesl svou úvahu o snadné prodejnosti tak významných a oblíbených portrétů.

Ještě větší překvapení se ovšem konalo, když se uvolil odprodat všech čtyřicet pláten, více jich zrovna skladem neměl, za cenu přímo… nebál bych se říct až rozumnou. Koupil jsem sbírku portrétů, po galeonu za kus a byl jsem nákupem nadšen. Až když si vetešník promnul dlaně nad chabým výdělkem, zmocnila se mě nejistota.

„Nelíbí se mi vaše nadšení,“ vysvětlil jsem prodavači podezíravě.

„Mám jen čirou radost z výhodného obchodu.“

„Ale to je pěkné, že vám tak leží na srdci zákazník a neohlížíte se jen na svůj zisk,“ ulevilo se mi.

„Mě je zákazník volný, já prodal neprodejné zboží!“

„To jednoho potěší. Jak se vám to povedlo a komu?“

„Zrovna před chvílí a sám nevím.“

„A co že to bylo, že jsem tak smělý?“

„Obrazy!“ vyhrknul dojatě vetešník.

„Vy jste dnes prodal ještě nějaká jiná díla?“

„Vůbec ne, jenom tadyhleta,“ ukázal na můj nákup.

Už podruhé v jednom dni se mi povedlo nepříjemné mrkání.

„Vy jste mi prodal neprodejné obrazy?!“ rozčílil jsem se na podvodníka. „Co to prodáváte když je to neprodejné?! Neprodejné je neprodejné od toho aby se to neprodávalo!“

„To není pravda, prodávat v prodejně prodejné umí každý blbec!“

„Jak můžou být neprodejné, když je na nich on?! Je to sice ošklivé, ale co lidí po tom musí šílet!“

„Ošklivé, hloupé a nadto protivné, nikdo to nechce.“

„Někdo to chtít musí! Víte co o něm koupili tlustých knížek, jenom u mudlů?!“

„Asi tři sta milionů,“ přikývl vetešník.

„A co musí mít zblázněných příznivců!“

„Asi tři sta,“ přikývl vetešník.

„Ti se o obrazy poperou! Ještě je vyváží zlatem.“

„Pár už je zlatem skutečně vyvážilo,“ přikývl vetešník.

„Kolik?“

„Asi tři sta.“

 

Odešel jsem od vetešníka s nově nabytým jměním v podobě třiceti devíti obrazů. Jeden jsem o něj přerazil.

Myslím, že to bylo potkání zcela v duchu potkaného. Hloupé, zbytečné a napáchalo víc škody než užitku!

 

P.S: Ehm, nechcete levný obrázek? Věnuji Vám jej i zdarma. S rámem za pět srpců.