Zadání domácího úkolu

Se svými tvory jste strávili celý rok, jistě pro vás tedy nebude těžké vcítit se do jednoho z nich a splnit následující úkol:

Představte si, že jste jedním ze svých svěřenců, který žije v divočině, ve svém přirozeném prostředí. Popište mi průběh jednoho všedního dne, který v jeho kůži prožijete. Snažte se přemýšlet jako on, vidět svět jeho očima, vnímat věci z jeho perspektivy, s jeho emocemi. Zajímají mě detaily, myšlenky, nemusíte prožít žádné obrovské dobrodružství, jen každodenní radosti a starosti... Minimální rozsah je 10 palců před uložením!

 

Vypracování

 

Dobrý den,

 

původně jsem chtěla napsat dva dny – jeden jako huňáč a druhý jako měsíčník. Ale poté, co jsem se s huňáčem takto rozepsala jsem to vzdala. Tudíž zde je jeden den huňáčův.

 

 

Mmmm.... Nadechnu se a první, co poškádlí můj čenich je ta úžasná vůně koní, která se rozprostírá kolem mě. Natáhnu do nozder tu úžasnou vůni a teprve, když se ujistím, že stádo je stále kolem mě, otevřu své oči, které nevidí nic jiného, než jen přírodu a to stádo koní, které se pase všude kolem mě. Těší mě, že ti tvorové sem to stádo kvůli nám, huňáčům vypustili, prý, abychom se tu cítili dobře, bezpečně a … Jak jim můžeme věřit, že nám nechtějí ublížit? Vždyť jsou to tvorové, kteří jsou mocnější než my …. A my se jich musíme bát, protože tolik nás bylo, kteří zemřeli, když chránili naše stáda. Ale tihle... Ti se zdají jiní.... Všude nám nechávají seno, kterého se koně mohou napást, když tráva je moc nízká nebo není chutná.

Moje uši něco zaslechly, zbystřím. Postavím se. Mé stádo je ohroženo. Uslyším zaržát hříbě. To, které se nedávno narodilo. Na mé stádo si nikdo nedovolí! Okamžitě ze mě vyjde to, co nechápu. Dorazí to až k hříběti. Rychle se k němu rozeběhnu a tu už vidím klisnu, která leží na zemi. Někdo jí chtěl ublížit? Hříbě se zdá v pořádku, klisna stále leží a nehýbá se. Vztáhnu na její šíji. Dýchá pomalu a velmi klidně, jako by spala. Zachytím neznámé hlasy. To oni si dovolili na mé stádo? Ti tvorové... Klisna tiše zařehtá. Jako by volala o pomoc. Tu se odněkud objeví ti tvorové, kteří tu obchází každý den. Toho jednoho znám. To on mě sem přivedl, že tu budu v bezpečí. Mluví ke mně a říká, že má drahá přítelkyně klisna bude v pořádku a ti, kteří to způsobili, budou potrestáni. Jak jen mohli prorazit to, co mé stádo chrání? Byla to má chyba? Nebo se klisna dostala mimo mé pole, tam, kam mé síly nedosáhnou?

Ten tvor bere do svých tlap nějaký kus klacku a vysvětlují mi, že je to kouzelnická hůlka a když dovolím, oni klisně pomohou, jen musím stáhnout to, co jí teď chrání, že bez toho jí nemohou pomoct. Ten jeden, kterého tu vídám každý den a mnohokrát ho vidím, jak nese kupu sena mi říká, že to bude dobré, že oni jí pomohou. Častokrát ho slyším, jak k mým koním mluví a oni vždy s velkou oblibou k němu chodí, i když je chráním. Vidím ho, jak jim dává jablka. Velká červená a nikdy nepáchnou. I teď vidím, jak se ostatní ze stáda k němu přibližují a sledují, co udělá, jestli něco má a jestli jim něco dá. On k nim promlouvá. Ať se nebojí, že oni jí pomohou, ale musím stáhnout to, co jí chrání. Váhám. Nevím... Stále ke mně promlouvá.

Klisna opět tiše zařehtá, jako by říkala, ať mu věřím, že jí pomůže. Její hříbě má velmi smutné oči. Nezbývá mi nic jiného, než se podvolit. Ustoupím tedy o krok dál a oni se hned ke klisně vrhnou. Podívám se na nebe. Slunce je stále na stejném místě, jako když se mé oči otevřely. Nemohu se na to dívat, ale klisna znovu zařehtá, jako by děkovala a když se na ní podívám, už stojí znovu na kopytech a tře se hlavou o své hříbě. Ten tvor se na mě podívá. I když se mnohdy snažím nebýt vidět, tentokrát tam před ním stojím, tak jak vypadám. Hřívu mi projede vítr. Zavětřím. Něco se blíží. Ten tvor se podívá tím samým směrem, jako já. Zřejmě též tuší, že se něco děje. Má ochrana je opět na všech mých koních.. Tvorové najednou zmizí.

Odkudsi se ozve rána. Všechny koně utíkají pryč a já za nimi. Nejsem vystrašený, ale mojí povinností je je chránit. Ta jejich vůně.... Cítím z nich strach. Doběhnou až k ohradě, kde pro ně ti tvorové vytvořili přístřešek a schovají se v něm. Hříbata se schovají ke svým matkám. Jsem tam s nimi a pozorně poslouchám. Pak znovu uslyším ten známý hlas, mluví klidně a volá na nás. Že vše je již v pořádku. Ucítím vůni jablek. Odvážím se vylézt ven. A opravdu. Jsou tam. A vedle nich kupa čerstvého sena. Ten tvor tam stojí u ohrady. Koně též vyjdou a hned se vrhnou na čerstvá jablka a seno. A já si dám s chutí s nimi.

Seno je čerstvé a koně jsou již klidní. Znovu se začali pást a ten tvor, stále stojí u ohrady a pozoruje nás a pak se znovu vytratí.

 

Ležím na slámě, kterou tu nechali všude kolem, dávám pozor, aby moji koně byli v pořádku a bezpečí. Slunce je vysoko nad námi a občas zaslechnu jak hříbata dovádějí a řehtají. Klíží se mi oči, tak je zavřu a na chvilku usnu. I ve spánku jsem stále ve střehu. Co kdyby moje koně někdo ohrožoval? I když vím, že to, co je chrání, je všude kolem nich a teď … Nikdo z nich se neodváží dál, než tomu tak bylo.

Mé uši opět něco zaslechnou. Jako kdyby někdo tiše volal jako hříbě, které se někam zatoulá. Tohle ale není hříbě. Musím tam. Musím pomoct. Rychle se zvednu, rozhlédnu se po mém stádu. Občas mě těší, že v mé blízkosti jsou další huňáči, kteří stádo ochrání vždy, když se vydám někam pomoc. Zadívám se na spícího huňáče kousek ode mě a rychle se vydám za tím hříbětem, které volá o pomoc. Cesta není tak dlouhá a už jsem ve křoví a vidím. Tohle není hříbě. Dívám se na tvora, který sedí na zemi a cítím z něj strach a ještě něco jiného. Kolem toho tvora jsou bodloši. Dívám se na ně a zadupu. Nikdo tady nesmí nikomu ubližovat. Zadupu po druhé a vidím, že bodloši utíkají pryč. Vylezu z křoví k tomu tvorovi, protože stále sedí na zemi. Nepřemýšlím a natáhnu svojí tlapu k němu. Je stejný jako tamti, ti, kteří k nám chodí a dávají nám seno a jablka. Pomohu mu na dvě tlapy. Ten tvor zkřivil tvář do něčeho, co mi bylo milé a řeklo to: „Děkuji ti, zachránil jsi mi život.“ Něco mě na tom tvorovi lákalo, a tak jsem se vydal za ní.

Vypadalo to, že je tu prvně a něco hledá. Zkusil jsem na toho tvora promluvit a on se mě vůbec nebál, nedržel si odstup jako všichni. Prozradila mi, že je člověk. Kouzelnice. Nevím proč, ale začal jsem jí ukazovat všechny tvory v tom lese na kopci, na který se každý den dívám. Poslouchala a dívala se. Připadala mi jak malé hříbě, které chce ukázat, že se nebojí, ale přitom …. Přitom je to jen malé hříbě, které je třeba chránit, protože všude možně číhá nebezpečí..... Poslouchala..... Poslouchala vše, co jsem jí řekl, ukázal.... Chovala se jak malé hříbě, které se učí poznávat vše kolem nás. Možná to bylo hříbě v lidské podobě.

A pak bylo již potřeba se rozloučit. Už musela jít, protože na ní prý určitě již všichni čekají. Odvedl jsem jí zpět a rozloučil se s ní. Díval jsem se, jak schází dolu z kopce a pak jsem si teprve uvědomil... Seno.. To sladké seno mě vábí.. Cítím jeho vůni, tu sladkou vůni... Už na mě čekají... Chtějí, abych se vrátil i když to neřeknou nahlas. Vrátím se.

Přivítá mě to hříbě, které se ráno bálo. Jiné dny celé prospím, protože vím, že jsou v bezpečí. Ale dnes byl jiný den. Zakousnu se do čerstvého sena a do hromady jablek, která je neustále k dispozici a neustále myslím na toho člověka. Proč tu byla, kde se vzala. Podívám se na slunce, den bude stále ještě dlouhý. Tu uslyším jak nedaleko zařehtá kůň – klisna. Je vystrašená. Uvažuji proč. Zvednu se od hromady voňavého sena a běžím se podívat co se děje. Lekla se toho tvora, který se plazí v trávě a vyčkává na naší nepozornost, aby jim mohl ublížit. Mému stádu se neubližuje.

Zařehtám. Zadupu. Odfrknu a ono se to plazí znechuceně pryč. Klisna se zatím vzdálila. Její pískovcová hříva se vlní ve větru. Zadívám se na nebe. Vrátím se k tomu voňavému senu a znovu se do něj s chutí zakousnu. Pak se uvelebím mezi koňmi ve slámě. Zavřu oči a nechám si zdát o tom mém stádu, jak se nerušeně pase kolem mě, slunci, které mě hřeje na srsti a tomu člověku, kterého jsem dnes potkal...

 

A to jiné dny celé prospím!