Zadání domácího úkolu

Během celého školního roku jsme prošli Ministerstvo kouzel pěkně odbor po odboru, patro po patře.
A já bych teď chtěla, abyste vyžili jak nově nabyté znalosti, tak svoji fantazii, a abyste vytvořili příběh.

Hlavním hrdinou onoho příběhu budete vy. Představte si sami sebe za několik let. Úspěšně jste složili zkoušky OVCE a jste dospělým kouzelníkem, který už má svou kariéru. Pracujete na Ministerstvu kouzel. Kde?

Jako bystrozor? Recepční? Pracovník odboru záhad? Samotný ministr kouzel? To už nechávám na vás. Také je na vás, zda místo na Ministerstvu získali i nějací vaši spolužáci a kamarádi z Hogwarts, jestli jste úspěšní nebo naopak packalové… do těchto kulis prostě zasaďte nějaký příběh, jehož minimální délka bude deset palců, maximum záleží na vás.

Kdo by měl s dodržením minimální délky problém nebo komu by se prostě „chtělo“ (Ach, jak jsem naivní), může připojit i ilustraci.

Vypracování

Uprostřed místnosti nepřítomně  stálo křeslo. Panovalo v ní šeré světlo, které člověka nutí k tomu, aby uvažoval nad tím, zdali je všechno tak, jak by mělo být a on nemá pouze zamžené oči. Ovšem zde nemůžeme pochybovat o tom, že světlo bylo nesprávné, ba právě naopak. V tom křesle jsem seděla já. Má tvář byla bledá, vystrašená a naprosto oddaná všemu, jen aby se nemusela vrátit na místo, kde z vaší ponuré a melancholické povahy vysávají ty drobné kapky světla, které v sobě máte. Křeslo mě ochotně objímalo svými železnými rameny, která studila a na kůži mi vytvářela mrazivé pruhy. Naproti mě stál můj vlastní proces. Šklebil se. Všichni kouzelníci, kteří se na mě v ten jeden mžik dívali, měli oči tak ocelově tvrdé a břitké, že jste měli pocit, že vás jimi pořežou a na vašich pažích budou proudit drobné pramínky krve. Nechávali mě se mučit okamžikem ticha. V tu chvíli jsem již netušila, zdali si to zasloužím nebo ne. Můj jazyk, který jsem tvrdě tiskla pod svými vyprahlými rty se svíjel a nechával se bezduše ovládat. Stával se z něho eskamotér, jenž hrál ovšem proti mně. Zrádce. Po chvíli se konečně cokoliv ozvalo, je zvláštní, jak vás dokáže jediná věta od prostého kouzelníka potěšit, i když vás chtěl dostat do kouta a tam vás nechat shnít. A v nejapném šeru se nesl hlas, který hlasitě hovořil jediné: "Obžalovaný nechť promluví a vše znovu vypoví, pokud se tribunálu bude zdát jakákoliv nejasnost, ať se přihlásí. Obžalovaný je povinen vypovídat podle pravdy, kterou mu správně jeho kouzelnická moc káže." Venku panoval zimní čas. Nevěděla jsem to, ale každý, kdo se v ten den na Ministerstvu kouzel objevil, se halil do plášťů. Tíživost panovala obzvláště ve sklepních prostorech, kde se v jedné ze soudních místností konal proces, který byl označován jako hanebný. Na Ministerstvu panoval obvyklý ruch, vše mělo působit naprosto v pořádku, ale nebylo to tak. Jakmile jsem uslyšela větu, která byla na můj účet vyřknuta, nepatrně jsem si ve svém vědomí ještě více povzdychla.  Neměla jsem již sílu, ale věděla jsem, že musím konat to, co se ode mě očekává. "Všechno to začalo jedním obyčejným domněním, které mě svedlo..." začala jsem říkat velice chraptivým hlasem a můj vlastní eskamotér se mi lepil v ústech a dřel velice hrubým způsobem.

-------

"Vstávej, hej, probuď se!" volal na mě jakýsi hlas. "He?" zmohla jsem se pouze na tuto odpověď a měla chuť po probdělé noci, kdy usnete až někdy ráno, po této osobě mrsknout něčím, co by bylo měkké, pro jistotu. Nejblíže mé dlani byl jen polštář, ale ten jsem obětovat nechtěla. "No tak, polez ven, máš tu důležité psaní..." nevzdával se hlas. Trvalo mi to ještě dalších několik minut. Byl to hrozný pocit. V hlavě mi s duněním ječelo snad milion hlasů a každý chtěl být ten nejvíce hlasitý. Nakonec se mi podařilo vylézt z postele a rozhlédla jsem se po svém pokoji. Nebyl zrovna tím, co kouzelníci nazývají luxusem. Ale já ho měla ráda. Byl správně oprýskaný a bylo tam všechno, na čem mi záleželo. Knihovna napasována všemožnými knihami, klavír, který nikdo nikdy neocenil, psací stůl s haldou pergamenů a psacím strojem - mudlovským nástrojem, který mě okouzlil. Dále tu byly některé kouzelnické nástroje, které používali bystrozorové. Obdivovala jsem je. Roztáhla jsem vysoké purpurové závěsy a udělala tak ze sebe terč, který slunce ihned zaujal. Oblékla jsem se a odešla za tím hlasem, který mě z mého vlastního bdělého snu probudil, aniž by se tázal, zdali je to vhodné...

"Děkuji ti za probuzení," pronesla jsem s jistým napětím, ale následně povolným úsměvem, "co že bylo tak důležitého, jaké že psaní?" zeptala jsem se. "Jenom tady, je to z Bystrozorské akademie. Nevím proč a co, ale přinesla ti to dnes ráno tvá sova." odpověděla mi má tehdejší spolubydlící, která je v tomhle případě zcela nepodstatná. "Ach tak, děkuji, půjdu si ho hned přečíst a poté vyrazíme Letaxovou sítí na Příčnou ulici, potřebovala si tam něco důležitého, že?" dořekla jsem a pátrala ve své paměti, zdali to tak vážně je.

-------

Byla to pravda, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to poprvé, co se některý z mých dávných snů splnil. Byla jsem přijata na Bystrozorskou akademii. Bylo to, jako když se veškerý popel, který byl v mém pokoji, spojil dohromady a vytvořil kreaci, která se mi zamlouvala. Studium na akademii ovšem nebyl žádný med. Z Bradavické školy čar a kouzel jsem sice měla výsledky, které byly pro tuto instituci velice uspokojující, nicméně jsem ani v té nejhorší noční můře neočekávala, že to bude všechno stát až tak vysokou cenu. Ale já ji brala a chtěla jsem jí postupně dotáhnout. Byl to můj život, toužebné přání. A měla jsem pocit, že se mince obrací na tu lepší stranu. Záhadou zůstávalo, na kterou a zdali je některá z nich tou lepší...

Po prvních letech studiu jsem si na koncept toho, že prostě nemůžete očekávat nic očekávatelného, zvykla. Bylo to těžké. Našel si mě cynismus, ale byla jsem přesto spokojená. Mělo to smysl. Studia ovšem nesla všechno takové to, co prožívá každý a je jasné, že se ne vždy chováte jako naprostí svatouškové... V posledním ročníku mě čekala praxe, která měla závěrem všechny studia završit. Byla jsem přidělena přímo na Ministerstvo kouzel, do kanceláře tehdejšího velmi uznávaného bystrozora. Ale pro anonymitu mu budeme jednoduše říkat Edgar. Edgar byl velice přísný a zásadový člověk. Museli jste vždy dělat to, co si přál zrovna on. A já jsem byla takový ten nedůležitý poskok, které by tam nejraději pojmenovávali XXX, a dělala jsem všechny takové ty podřadné práce, které se nalezly. Přes papírování až po uklízení, občas. Ale nestěžovala jsem si. Ono to ani nešlo. A ani bych nechtěla, na to mi na tom všem až moc záleželo. Edgarova kancelář byla to nejvíce zvláštní, co jsem zatím viděla. Byla velice tmavá a nacházely se v ní nejrůznější přístroje, které měly odhalit případného černokněžníka či zloducha jakéhokoliv druhu. Vždy, když odešel, tak jsem si jeho kancelář prohlížela. Měl v ní též zdi polepené obličeji těch, který buď byli chyceni a odsouzeni, nebo těch, kteří zdárně unikli. Těch bych pochopitelně menší počet. Já měla svůj stůl před kanceláří. V ten den, ve kterém se scházely nitky osudu, aniž by kdokoliv tušil, kam povedou, se všechno zdálo zcela všední. Jenomže cokoliv bylo dávno nasáklé až do morku svých kostí.

"Hej, pojď sem," ozvalo se s Edgarovi kanceláře. A já se zvedla od rozepsaného pergamenu a poslušně své kroky navedla do kanceláře. "Ano?" zeptala jsem se s co největší slušností. "Dnes nás čeká ošemetná akce, která je tajná, ale přesto bychom potřebovali, aby nám tam někdo dělal zásadní spojku a všechno pozoroval," dořekl a nadechoval se k pokračování, aniž by si všiml mých rtů, které se začaly otevírat, ale ihned se zase uzavřely, "byla jste vybrána ze všech těch mladých bystrozorských kadetů. Svou práci si plníte celkem bez problémů a naše rada k vám má důvěru. Můžeme se na vás spolehnout?" zeptal se mě Edgar, jakoby již počítal s tím, že kývnu. Co jsem také mohla jiného dělat. Bylo to něco neuvěřitelného. Asi jako když na vás letí nějaké kouzlo, by ho nestihnete odrazit, ale poté si uvědomíte, že po zásahu vás formule příjemně zahřála a šimrá v podbřišku. "Víte..." začala jsem namítat, ale potom jsem si to rozmyslela, určitě tam nechtěli někoho, kdo bude váhat, "můžete se mnou počítat. Kdy se dozvím nějaké bližší informace?" spojila jsem odpověď v jednu, protože Edgar neměl rád natahování, ale jasné informace bez empatického prožitku. "Všechno se dozvíte včas, teď prosím běže dodělat ty formuláře, které jsem vám brzy ráno položil na stůl, nic jiného po vás chtít nebudu, jen snad, abyste nebyla nervózní, tu s sebou potřebovat skutečně nebudeme." Kývla jsem na srozuměnou a šouravým krokem odešla z kanceláře zpátky ke svému stolu.

Celé dopoledne jsem se snažila z hlavy vymlátit pocit, že tohle nebude dobré. V mysli mi pořád létaly bystrozorské černé vtipy a já se snažila uklidnit různými prostředky. Dodělala jsem všechny potřebné dokumenty, kde šlo buď o strohé orazítkování některých dořešených spisů, nebo překontrolování, prostě každodenní rutina. Nad starými dubovými dveřmi se na mě smál prastarý plakát s kouzelnickým šaškem, který byl příšerně nechutný. A já cítila, jakoby do celé v místnosti našeptával: "Všechno to má své konce, i ty, ale kdo ví, kdy. Třeba dnes?"

Znovu jsem se oklepala a očekávala, co se bude dít. "Kadete?" ozvalo se z Edgarovy kanceláře a já svými kroky ihned na povolání přišla. Otevřela jsem dveře a spatřila, jak se v kanceláři nachází skupinka těch nejvybranějších bystrozorů, které Ministerstvo mělo. V duchu mi spadla čelist. Byla jsem všem představena a chystalo se na přichystání celé akce. "Máme tady okolnosti a domnění, které nám mohou celou tuto situaci značně ztížit," odříkával Edgar, jelikož byl velitelem celé akce, "k těmto okolnostem musíme hlavně přičíst opatrnost každého z vás. Bude to náročné a je možné, že je to jenom pouhá past. Ale všechno to držíme a prověřujeme příšerně dlouho. Je potřeba konečně zasáhnout, jinak se to nehne. Rozumíme si?" v místnosti se rozlehlo brblání a souhlasné pokývnutí všemi přítomnými hlavami. "Pro jistotu jsem nám ještě opatřil jednu vzpomínku, na kterou se všichni postupně podíváte. Hraje v tom celém důležitou roli. Mezitím ještě vyřídím detaily s naším krytím zad." dořekl a bylo vidět, jak je z téhle akce celý vzrušený a záleží mu na ní enormním způsobem.

"Rozumíš prozatím všemu?" ozval se za mými zády příjemný hlas, který zjevně patřil mladé ženě. Otočila jsem se a spatřila jednu z těch mladých bystrozorek, která mi byla představena. "Ano, domnívám se, že ano... Jen prozatím nerozumím příliš své náplni práci..." odpověděla jsem s přítomným oddaným tónem v hlase. Ale to už si mě k sobě volal Edgar. Podívala jsem se mladé bystrozorce do očí. Měla je chladné a plné odhodlání, ale věděla jsem, že za nimi je ještě něco jiného a tajemnějšího, něco, co tady musí každý skrývat. Odebrala jsem se k Edgarovi a mé kroky volně pluly po rozpraskaných parketách. "Měl bych ti nyní sdělit tvůj základní postoj a můj záměr s tebou v celé akci." říkal potichu. "Tahle akce je nevyzpytatelné, máme sice příchytné body, ale všechno se může zhroutí jako domeček z karet. Ty budeš čekat na onom důležitém bodě, který uvidíš ve vzpomínce. Poznáš ho, nemusíš mít strach. Kdyby se cokoliv zvrtlo, dáme ti znamení a ty budeš muset jednat instinktivně, nemůžeme předpokládat, co to bude. Kdyby ale hrozila nějaká komplikace z venku, musíš ji vyřešit. Budeš na to sama, ale pokud vyšleš signál pomocí malých předmětů, kterými to děláme, někoho ti tam pošlu. Jsi zkušená, víme, jaké máš možnosti a zvládneš to. O zbytek akce se starat nemusíš, bylo by to na tebe moc složité, drž se svého úkolu a pokud uspěješ, myslím, že tady ta podřadná práce nebude potřeba..." dopověděl a já šla ihned k přítomné myslánce. Věděla jsem, že za pár okamžiků se budeme přemisťovat ze základní síně bystrozorů na své pozice a do spárů celého úkolu.

-------

Vstoupila jsem do vzpomínky a skutečnost se začala rozmělňovat. Vnímala jsem jenom ji. Vzpomínku. Zprvu jsem spatřila přítomné místo, které se nacházela na rohu ulice, která byla naprosto černá a tmavé. Věděla jsem, že tam, pod tou plynovou lampou, to místo bude mé. Vzpomínka se posouvala dál a já jsem spatřila muže, který měl ošklivě poraněnou tvář. A běžel uličkou. Byl podezřelý, aniž bych prozatím věděla, proč. Intuice. Kráčela jsem za ním a všímala si, že ona ulička se začíná měnit, byla očarovaná černou magií, ale ublížit mi nemohla, zatím. Běžela jsem, až jsem se dostala do útrob domu, kde se nacházelo množství dalších kouzelníků a já v nich najednou rozeznala některé tváře, které měl Edgar vylepené ve své kanceláři. Zaznamenala jsem také, že mají před sebou jakési plány, ale to už se vzpomínka rozplývala a já začínala cítit napjatou atmosféru v Edgarově kanceláři.

-------

"Tak jdeme na to. Všichni vědí, jaký je jejich úkol?" hodil Edgar tuto otázku do místnosti zahalené kouřem, kdy bylo naprosté ticho a já pociťovala naprostou koncentrovanost všech. "Dobrá, tak jdeme do vstupní síně a všichni se přemístíme. Natož ke mně ještě naposledy došel, zašeptal mi pro jistotu  místo, kam se mám přemístit a odešel v čele celé skupiny. Oblékla jsem si svůj kabát, překontrolovala hůlku. Zavřela jsem oči a snažila se naprosto nevnímat sebe a své pocity, ale jen úkol, který musím splnit. Bylo to úžasné, ale zároveň děsivé. Pak přišel poslední povel. Na mé kůži tancovalo napětí a poslední ticho a zpomalený pohled na všechny, kteří čekali na to, až se budou moci přemístit. Vychutnala jsem si to a přemístila se.

Spočinula jsem na místě a zároveň jsem spousty věcí nevěděla. Vytvořily v mé hlavě nepořádek, ale bylo mi jasné, že to tak má být. Že jsem pouhou loutkou a musím splnit ten úkol, který mi byl zadán. Po mém těle tancoval mráz a užíval si to. Rozhlédla jsem se po okolí. Stála jsem přesně na tom rohu, na kterém jsem se měla nacházet. Kolem mě panovalo naprosté ticho, kdy očekáváte každým okamžikem prolomení. Soustředila jsem veškeré své smysly. Byla jsem tím úkolem skoro posedlá. Ale ještě více z té uličky, až po chvíli mi došlo, že je to ta ulička, kterou jsem viděla ve vzpomínce a že zde proti ní nejsem chráněna. Kolem mě se nacházely další zdi. Byly oprýskané a zřetelně naznačovaly, co už všechno mají za sebou. Najednou jsem vzdáleně uslyšela zvuk zvonu. Byl trhaný a byl pouze v mé hlavě. Má psychika nebyla zrovna v naprostém pořádku a soustředění. Snažila jsem se ji potlačovat. Sledovala jsem a hlídala. Pod kabátem jsem až nezdravě svírala svou hůlku a měla ji v naprosté připravenosti. Nic se nedělo. Všude na mě jen šeptala nevědomky nicota. A pak jsem ucítila, jak se v mé kapse ten drobný nástroj rozžhavil a věděla jsem, že se něco zatraceně zkazilo...

-------

V takové okamžiky netušíte, co byste měla jakožto obyčejný člověk udělat. Ale opět jsem se mohla spolehnout na svou intuici. V mých údech mě zřetelně užíral pocit, že se něco přihodilo a že bych měla vypadnout. Ale to jsem nemohla dopustit. Měla jsem strach o ty, kteří se pustili přímo do hrdla celé akce. Věděla jsem, že to bude možná to poslední, co udělám. A před mým zrakem se mihl obrázek porcelánového umyvadla, po kterém tekly pramínky krve. S grácií a pokušením se do sebe splétaly přesně tak, jako osudy všech lidí. Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla se do tajemné, páchnoucí a černé uličky.

Po prvních krocích jsem ochutnala úlevu. Nic se nedělo. Ulička byla potichu a žila si vlastním životem. Až po chvíli jsem si uvědomila, že se začíná stahovat a chce mě dostat nejvíce ubohým způsobem. Toužila si ze mě udělat krvavou pochoutku, která bude k nepoznání. Bez rozmyšlení jsem uháněla nejvyšším stupněm, který mé nohy dovolily, a kolem sebe jsem vyčarovala drobný modrý obláček ochranného kouzla. Věděla jsem, že nepomůže, ale ten malý pocit naděje byl k nezaplacení. Náhle přede mnou začaly ze zdi vystupovat černé ruce, o kterých jsem náhle pochopila, že patří těm, kteří tu byli zamordováni přede mnou. Používala jsem různé kletby, ale nepomáhaly. Ruce mě chytily. Pomalu jsem cítila, že je to u konce, a tak rychle...

Ale nemohla jsem to dopustit. Našla jsem v sobě poslední jiskru naděje a vytrhla se jim. Podařilo se to a já skutečně stihla proběhnout celou uličkou. Z ní jsem se zastavila a ani jsem nechtěla připustit, že se možná budu muset přesně tímhle místem vracet. Počítala jsem s ochablým úsměvem raději s jinou možností.

Všimla jsem si, jak se kolem mě uličky po proběhnutí změnily. Byl jich tam přinejmenším tucet. Nejprve jsem nevěděla, kterou se dát, a tak jsem zavřela oči a svou hůlku si položila na dlaň. Tušila jsem, že právě ona mi ukáže cestu. Ukázala přesně na tu nejvíce vlevo. Důvěřovala jsem jí a rozběhla se. Tam mě žádné překvapení nečekalo. Byla jsem jako stín. Ploužila jsem se. A doběhla na místo, na které jsem raději doběhnout neměla.

-------

Kolem mě hýřil boj. Osob se mnou spjatých. Viděla jsem, jak se jich u stěn povaluje několik mrtvých. A cítila jsem naprostý vztek. Nepřátel tam bylo daleko více, měli početní převahu a úplně nás ničili. Ze svého zákrytu se mi podařilo několik z nich sejmout. Nechtěla jsem je zabít, pouze jsem je omračovala a znemožňovala jejich pozice. Po chvíli si mě jeden z nich všiml a začal do mě metat kletby. Bránila jsem je a odrážela. Jedno se mi podařilo obrátit tak dokonale, že se omráčil svým vlastním. Postřehla jsem Edgara, jak si počíná se třemi dalšími a běžela jsem mu na pomoc. Skoro mě jeden z těch krve žíznivců dostal. Bylo to vlásek. Všude pode mnou byli kouzelníci buď mrtví, nebo omráčení. V této uličce stínu se válel prach, krev a všemožně nechutné tekutiny. Bylo to odříznuté od veškerého světa. Hnilo to tady jako nejvíce ohavné místo. Všichni tancovali své tance na rozhraní smrti. Doběhla jsem k Edgarovi. Ani si mě nevšiml. Pomohla jsem mu dostat další. Společně jsme je pomalu a jistě ničili. Až do momentu, kdy to Edgar schytal a všechno se začalo obracen na druhou stranu mince, na tu špatnou, která se měla původně obracet naopak.

-------

Zasáhli mě omračovacím kouzlem. Musela jsem vypadat jako mrtvá, když mě nechali na pokoji. To jsem ještě nevěděla, že se mnou mají jiný záměr... Probrala jsem se a kolem mě boj již nehýřil. Ležela jsem a všechno mě bolelo. Sedla jsem si a podívala se kolem sebe. Bylo to hrůzné. Nejhorší pohled v mém životě. Všude kolem mě byli všichni ti, se kterými jsem šla do akce, mrtví, znetvoření. Zahlédla jsem Edgara. Chtělo se mi zvracet, ale nešlo to. Potom jsem za mnou uslyšela jemné zachraptění. Náhle jsem se otočila a spatřila onu mladou ženu, která se mě ještě v kanceláři ptala, zdali všemu rozumím. Došourala jsem se k ní. Zvedla jsem jí hlavu, podívala se jí přímo do očí. Spatřila jsem v nich bolest a ne onen ocelový opar. Byla tak moc měkká a jemná a byla bezbranná. Dívala se na mě. Prohlédla jsem si její tělo. A bylo mi jasné, že nemá šanci. Zranění byla moc vážná a můj lékouzelnický výcvik nedostatečný, přesto jsem to nevzdávala, nemohla jsem. Očarovala jsem ji formulemi proti bolesti a pokoušela dát její tělo do pořádku. Po chvíli tím nejvíce oddaným a chraptícím hlasem zašeptala: "Nechej, nechej to být. Mně už to nepomůže," koktala a mě se do očí dostávaly slzy bolesti, ale zároveň neuváženého hněvu na všechny ty zloduchy, "proč si sem vůbec chodila, dali jsme ti znamení, ať odejdeš. Je mi to líto, byla jsi dobrá. Takhle to skončit nemělo..." doříkávala. "Ne, to vy jste byli nejlepší a pořád jste..." zlomil se mi hlas a cítila jsem, jak pod mou dlaní ten jediný zřetelný důkaz života v tomto koutě přestal bít. Další momenty jsem již nevnímala. Uvědomila jsem si jen, že jsem ve svém úkolu zklamala, došlo mi, že jsem měla spíše požadovat co nejrychleji pomoc, než se do toho tak bezhlavě pouštět. Chybovala jsem a stálo mě to tu nejvyšší cenu, kterou mohlo.

-------

Až později mi došlo, že nechat mě na živu byl podlý záměr. Celé to bylo fingované tak, že jsem tuto past přichystala údajně já a všechny své spolupracovníky dostala. Ministerstvo dorazilo později, nalezli mě u mrtvol a vzali to za své. Má psychická stránka byla naprosto sesypaná a nezmohla jsem se na nic. Na žádné vysvětlování. Cítila jsem, že je to všechno má vina. Další běh děje mám naprosto zkreslený. Vím pouze, že mě pracovníci dostali k výslechu, tam jsem jim sice všechno vypověděla, ale připadalo jim to nesmyslné. Netušila jsem, kdo v tom má všem prsty a prčo mi nevěří, když to všechno znělo tak zřetelně a srozumitelně. Jediné, co jsem se dozvěděla, bylo to, že má přítomnost nebyla nahlášená a že nemají žádné důkazy, které by hráli pro mě, než mé vlastní svědectví. Musel to být někdo zevnitř, říkala jsem si... Jenomže, kdo by mi věřil, nikdo. A uvnitř mě ruinoval pocit viny. Nevěděli, co si semnou mají počít. Věděli sice, že jsem tam pracovala a že jsem měla papíry v pořádku, ale mysleli si též spousty dalších věcí. Poslali mě do Azkabanu, než se všechno vyřeší a veškeré okolnosti a důkazy rozřeší. S podezřením a činem, který jsem údajně udělala. Neměli na výběr.

-------

Události v Azkabanu raději popisovat nebudu. Jedná se spíše o vaše vnitřní pochody. Vaše rty začínají být popraskané tak, jako je postupem času všechno uvnitř vás. A tyto propasti se stále více prohlubují. Všude je zima. Znetvořený pach, který vlastně vůbec nesmrdí a ani nevoní. Je to nevlídné a slova by na to nestačila. Navíc vám společníka dělají ty zrůdy, které dělají...

-------

... a ze spáru vlastních sítí jsem se dostala přesně na tohle místo, kde se nacházím nyní." dořekla jsem to celé již po několikáté a čekala jsem, co se bude dít. V tom okamžiku se v celé soudní místnosti rozprostřelo ticho. Netušila jsem, co bude znovu po tom všem následovat. Všichni si mě prohlíželi a tušila jsem, že to celé je jen pouhý začátek. Pro osobu, kterou jsem byla já. Pro osobu, která v tu chvíli postrádala a nepoznávala, co jsou to konce a co začátky...

**

Chtěla bych Vám ještě tímto a na závěr poděkovat za celý školní rok a výuku tohoto předmětu.

Bylo to pro mě velice příjemné a poučné zpestření.

Mějte co možná nejhezčí prázdniny a zasloužený odpočinek podle svých představ. :)