Zadání domácího úkolu

Během celého školního roku jsme prošli Ministerstvo kouzel pěkně odbor po odboru, patro po patře.
A já bych teď chtěla, abyste vyžili jak nově nabyté znalosti, tak svoji fantazii, a abyste vytvořili příběh.

Hlavním hrdinou onoho příběhu budete vy. Představte si sami sebe za několik let. Úspěšně jste složili zkoušky OVCE a jste dospělým kouzelníkem, který už má svou kariéru. Pracujete na Ministerstvu kouzel. Kde?

Jako bystrozor? Recepční? Pracovník odboru záhad? Samotný ministr kouzel? To už nechávám na vás. Také je na vás, zda místo na Ministerstvu získali i nějací vaši spolužáci a kamarádi z Hogwarts, jestli jste úspěšní nebo naopak packalové… do těchto kulis prostě zasaďte nějaký příběh, jehož minimální délka bude deset palců, maximum záleží na vás.

Kdo by měl s dodržením minimální délky problém nebo komu by se prostě „chtělo“ (Ach, jak jsem naivní), může připojit i ilustraci.

Vypracování

Ročníková esej – Kouzelnické instituce
Lily Angelina Johnsonová

Kdyby se mě někdo před pár lety zeptal, co chci dělat, až vystuduju Bradavice, asi bych mu řekla třeba profesorku, bystrozorku, lékouzelnici, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že i když jednou moje kroky povedou na ministerstvo, tak ne na Ústředí bystrozorů, ale do Odboru záhad. Jenže jsem tady a občas mě až děsí, co se stalo od doby, kdy jsem byla nevinnou bradavickou studentkou, která o záhadách věděla jenom to, co se dozvěděla ve škole nebo od otce se spoustou známých. Začalo to tím, že jsem v pátém ročníku vzorně odzkouškovala, vyhrála Snaživce roku a o prázdninách jsem si chtěla užít prázdniny, to mi ale nebylo dovoleno. Rodiče mě totiž poslali do Anglie ke zbytku rodiny (áno, té celkem známé přes košťata) a teta, otcova sestra, pracující na ministerstvu v Odboru záhad, mě vzala s sebou na jeden záhadový sraz, který byl otevřený pro užší veřejnost. Docela mě to celé zaujalo, ale to bylo všechno. Do doby, než mi po OVCích přišel ten dopis. Pořád si to pamatuju, jako kdyby se to stalo včera, ta nažloutlá obálka s mým jménem a logem ministerstva kouzel. Myslela jsem si, že mám průšvih, ale přišlo mi to z jiného odboru, než pro nepatřičné užívání kouzel, nabízeli mi místo v Záhadách, na srazu jim prý přišlo, že bych mohla být nadějná. Mladá čarodějka, která před nedávnem vyšla ze školy, má možnost pracovat na ministerstvu a hned v tomhle odboru? Prokonzultovala jsem to s tetou a následně souhlasila, protože tohle je dost dobrý začátek kariéry, i kdyby začala a končila v Odboru záhad. Hned pár dní na to jsem se ocitla tady, kde pracuju už druhým rokem. Konkrétně v časové sekci.

*

„Johnsonová?“ já i teta zvedneme hlavy. I když tady obě dvě nějakou dobu jsme, nikdo si pořádně nezvykl, že obě dvě máme stejná příjmení a proto nás mají rozlišovat křestními jmény.
„Lajko,“ upřesní hlas.
„Jo?“ odpovím, nebo spíš se zeptám. „Co se děje?“
„Potřebujeme tě vedle, protože ty máš s velkým množstvím práce za krátký čas zkušenosti.“

Přikývnu, vstanu, uhladím si dlouhý černozlatý plášť s vyšitými přesýpacími hodinami, znakem naší sekce, na prsou a mým jménem hned pod nimi a následuju vysokého muže dveřmi do menší místnůstky o pár dveří dál.

„Lajksonová,“ pozdraví mě pár lidí a já se neubráním úsměvu, protože tihle problém se jménem vyřešili tak, že spojili křestní a příjmení do jednoho. Teta je Sofiesonová. Pak mi Thomas Eaton, vedoucí celé naší sekce, ten, kdo mě přivedl, zasvětí do celého problému, do toho, co chtějí zkusit. „Máme tady něco, co by mohlo přidávat čas, nebo ho spíš zpomalovat, když hodně tvrdě pracuješ, máš práce nad hlavu a potřebuješ jí nějak zpacifikovat do jistého termínu, proto jsme tu chtěli tebe, jak jsi hrotila ve škole, je vlastně ukázka, k čemu by to mohlo být dobré. Funguje to jenom na člověka, který to použije, on má v podstatě víc času a ostatní ho mají pořád stejně. Jasně, v Bradavicích by to asi bylo trochu nefér, ale vezmi si, jaké by to bylo třeba pro naše úředníky nebo samotného ministra. Takže tak. A protože jsi tak zkušená v oboru práce za pět termín, tak jestli bys to mohla zkusit...?“

Otazník na konci věty je jasně znatelný. Tady není pevně dané, kdo co otestuje. Je to jenom o tom, jestli se vhodnému zkoušecímu panákovi chce nebo nechce. Většinou chce, protože nové věci v otázce času jsou vždycky zajímavé a vlastně i důležité, takže pokud je někdo takhle vybrán, tak je pro něj čest něco takového zkusit. Ani já nejsem vyjímka, proto kývnu. „Samozřejmě. I když teda že bych byla jediná z celé sekce s takovými zkušenostmi mi nepřijde.“

„No jo no, vedle je ještě takováta černovlasá, Esperanza, ale ta je tu jenom ve věci přepravy, ne ohledně našich, tohle bychom do rukou někoho takového nesvěřili.“ Podá mi malé přesýpací hodiny, od obraceče se liší stříbrnou barvou a od normálních přesýpaček tím, že uvnitř jsou drobné úštěpky čehosi černého, co však není sypké, ale tekuté. „Kolikrát s tím otočíš, tolikrát by se měl zpomalit čas okolo tebe – tolikrát bys ho měla mít víc. Akorát bys měla být někde dál od lidí, tobě totiž čas poplyne rychleji než jim, nevíme ale jistě, jestli se budou hýbat rychleji nebo pomaleji. Jenom to zkus, zastavit by se to mělo ve chvíli, kdy hodiny otočíš kolem osy a pak dva přesypy. Můžeme?“

„Jo, jsem připravená. Akorát... mám nějakou práci, co musím udělat?“
Místo odpovědi ukáže na pergameny přede mnou, které tam určitě nebyly. „Jsou to úkoly z Bradavic, nechtěli jsme tě už na začátku unudit nějakým papírováním, tohle bys měla mít za chviličku, to všechno jsi myslím vystudovala,“ ušklíbne se.

Pak všichni ztichnou. V naprostém tichu dvakrát otočím malými hodinami a chvíli počkám. Nic se neděje, všichni kolem mě se pohybují normálně jako vždycky. Jenže chvíli poté jako kdyby se nadechovali o hodně rychleji, jako kdyby se pohybovali rychleji. Že by to fungovalo? Vrhnu se na práci před sebou, musím to udělat, abych mohla zkusit i návrat z téhle časové bubliny. Pobaveně si přečtu zadání z formulí, z institucí, kde jsme kdysi taky brali Záhady, z bylinkářství. Úkoly mám za chvíli hotové, opravdu jsou jednoduché, až si říkám, kolik času mi to tehdy muselo zabrat. Ještě se pokochám zpomalenými kolegy, protože to je fakt pohled za všechny peníze, otočím přesýpací hodiny kolem osy a dvakrát je převrátím. Vysvobodím se tak z časové smyčky, všichni kolem mě se zase hýbou normálně. Všichni na mě upřou oči, chtějí vědět, jaké to bylo.

Jenže já omdlím.

*

Proberu se ve sterilně čisté místnosti, tipla bych, že u Munga. „Už jsme se o tebe báli, Lajksonová,“ zazní mi u hlavy a já sebou škubnu. Vedle mě sedí Thomas Eaton časového pokusu a upřeně mě pozoruje.

Uhnu pohledem a plně zaujatá svojí přikrývkou se ho zeptám: „Eatone. Co se sakra pokazilo?“
Ušklíbne se. „Časová smyčka je zrádná. Asi ses jí nelíbila, tak tě nechtěla pustit zpátky mezi nás.“
„Super,“ souhlasím naoko vážně. „A teď oficiální verze.“
„No jo. Nepočítali jsme s tím, že ten návrat je složitější a že to může vyčerpat natolik, že se dotyčný zhroutí. Nekoukej se na mě takhle, nevěděli jsme to! Jako je přemisťování náročné na soustředění, tohle prostě chce nějakou odolnost nebo zkušenost s obraceči... To mě vede k tomu, že ty jsi obraceč musela někdy mít, protože Perkinsonovou to málem stálo rozum, kdežto ty jsi jenom omdlela...“

„Jak dlouho tu jsem?“
„Mělas někdy obraceč?“ zeptá se a ignoruje mou otázku.
„Jo, měla, v tom páťáku. Sofie mi ho zařídila, protože otci přišlo, že se moc nervuju, tak se s ní dohodl, aby mi ho půjčili a párkrát jsem ho použila. Myslíš, že kdybych ho používala celý rok, že bych tohle zvládla bez problémů?“
„Je to možné, není to nepravděpodobné.“ Vytáhne zpoza límce malé zlaté přesýpací hodiny na dlouhém řetízku. „A první, co uděláš, až tě odsud pustí, tak bude to, že si to vyzkoušíš. Potřebujeme to dotáhnout do konce. Máme verzi, kdy by se ti nemělo nic stát ani bez dřívějších zkušeností s časem, ale potřebujeme zkusit tu první, jestli naše domněnka je správná. Jo a ležíš tady dva dny, zítra by tě měli pustit. Máš placený volno na cestování v čase.“ Zatvářím se rozhořčeně a užuž chci něco říct, ale on odpoví na nevyslovená slova: „Hele, využij to jak chceš, klidně zajeď domů. Ale opovaž se na ten obraceč ani nešáhnout. Kolika lidem z ministerstva myslíš, že zaplatí volno, při kterém se mají povinně vracet v čase? Jsi první, tak to náležitě využij. Pokud to dotáhneme do konce, tak už zbytek života budeme opravovat hodiny.“

Zakřením se. To je takový náš fór v časové sekci, když si myslíme, že nemáme moc co na práci, tak žertujeme, že budeme opravovat hodiny jako mudlové, když jsme ta sekce času, pravda je ale ta, že vždycky máme co dělat. „Fajn, provedu. Dík za návštěvu a informace. Mimochodem – co se stalo s Perkinsonovou?“
Pokrčí rameny. „Nevím, předali jsme ji lékouzelníkům. Ale oni to zvládnou. A ty taky, věříme ti.“

„Dík za důvěru,“ zahuhlám do polštáře a přetáhnu si obraceč času přes hlavu. Práce ještě neskončila, připadám si jako bystrozorka, když ležím u Munga kvůli pracovnímu úrazu. Až na ten drobný rozdíl, že ona se pak půjde prát s černokněžníky, zatímco já s časem.

A to je daleko nebezpečnější nepřítel.

* * *

A protože se mi prostě chtělo (ne, nejste naivní), tak Vám tady přikládám i obrázek toho, čím jsme zpomalili čas, malé stříbrné přesýpačky: [link]

* * *

Tak a jsem na konci. Doufám, že se Vám esej líbila a že nebyla moc dlouhá, ale takovéhle téma jsem musela nějak rozvést. Děkuji za zajímavý předmět s ještě zajímavějšími hodinami a úkoly, pokud by někdy byl druhák, tak bych se na něj jednou určitě ráda přihlásila, ale příští rok z časových důvodů spíš ne.