Zadání domácího úkolu

Dnes mám nějakou básnící náladu, takže za domácí úkol mi vytvořte hezké vyznání Lancelota Guineveře... nejlépe samozřejmě ve verších, pokud by to opravdu nešlo, stačí bohatá slovní zásoba a hezké obraty.

Délka minimálně 3 palce

 

Vypracování

Dobrý den, slečno profesorko!

Po třech týdnech mě koště konečně dopravilo do školy, takže se hned vrhám na úkoly.

Komu fandím nejvíce? A jéje, to na mě není zrovna nejlepší dotaz. Víte, ono je těžké vytvořit si názor, když nevíte, jak to bylo skutečně. Sváří se ve mně taková má obvyklá „poctivost“ a říkám si, že se Guinevra zase tak špatně s Artušem neměla (když pominu tu aférku s pravou-levou Guinevrou), na druhé straně – může člověk bránit vášnivé lásce? Která navíc trvá tolik let? Takže trochu více se má romantická duše kloní k Lancelotovi, už jen protože podle toho, co jste nám říkala, na rozdíl od Artuše Lancelot nikdy neselhal….

Dopis Lancelota Guinevře

Já píši Vám, co mohu více,
co ještě mohu dodati…


Ale ne! To už vlastně někdo napsal!!! Takže znova!

Lancelotova noční promluva

Má paní, krásná Guinevro, já nemohu spáti,
Vaše teplá náruč zde schází jako voda žíznícímu,
i luna se zdráhá svítit, když nemůže hladit paprsky svými Vaši tvář.
já – pošetilec – doufám stále, že se láska s Vámi ke mně vrátí,
ke mně, k bláznu bez zábran, Vám sloužícímu,
ne, paní, to slova srdce jsou; ne, paní, já nejsem lhář.

Dnes celého dne jezdil jsem jak smyslu zbavený,
ni les, ni voda, nic zastaviti mne nemohlo,
hnal jsem se za ničím a za Vámi snad,
teď ležím tu lůžku z voňavé trávy, zemdlelý, bolavý, znavený,
do tmy volám k tichým mrtvým posluchačům: „Zabij mne, tristní veselohro!“
a toužebně vyčkávám spánku, v němž bude se mi snad o Vás zdát.

O Vašich vlasech, co záře nesou více než slunko,
co vln mají více než zběsilá řeka,
čechrat je chci a líbat, má čistá tůňko,
tak vyslyš mé přání, tvůj poddaný čeká….!

Vyslyšíš-li ho, já hold tvým rtům též vzdám,
té rudé krvácející ráně, po jahodách vonící,
spojit se v polibku, snad největší přání, co mám,
troufalý jsem, vím, leč ponížený tvůj sloužící!

Nemohu za to však, že pleť máš tak bílou,
že i labuť se může vedle tebe stydět,
tak zahoď vše konečně, přijď, staň se mou milou!
Nechci tě již vedle něj nadéle vidět….

Všechno je marno, se sny se loučím,
propadám žalu neznámo kam,
s bolestí v hrudi svá slova končím,
odcházím za řeku Styx, čekám tě tam….



I já se s Vámi, madam, pro tento termín loučím,
i já svá slova v pravý čas končím,
ne však s bolestí v hrudi, spíš s nadějí snad,
že Vás snad uzřím za týden tak,
jak vidívala jsem Vás dosud,
…. tady by se hodilo slovo osud %=),
leč přejděme rychle ke konci už,
říkám si: „Niane, neslz! Se vzmuž!“.
Takže utírám slzy a odcházím tam,
kde dobře to jako červená znám.

Ze spárů artušovských lián,
Vám pozdrav posílá Vaše Niane ;)

=DDDDD