Soutěže 1936
Výuka 2273
Semináře 765
Hogwarts.cz

Autor: James Watfar
Práce odevzdána: 26. 7. 2010 19:39
Soutěž: Vzhůru nohama ("topsy turvy")
Zadavatel soutěže: Belatris Nithelas Malrinová

Zadání soutěže

Všichni, co znají příběh Harryho Pottera, mají určitě jasno v tom, kdo na které straně stál (nic není černobílé, ale vždy nějaká ta strana převažuje, že ano).

Chci po vás, abyste mi napsali povídku ze světa Harryho Pottera, který se obrátí vzhůru nohama: kdo stál na straně dobra, ten bude v povídce stát na straně opačné. A naopak. Neztratili jste se? :-D

Můžete si vybrat libovolné postavy, na nichž tu obrácenost stran ukážete, ale zmiňte jich alespoň deset (slovy 10 .-)).

Zápletku si můžete úplně vymyslet, nemusí se nijak shodovat s událostmi, které se skutečně udály.

Minimální délku tentokrát neurčím .-)

Vypracování

Přes špinavé tabulky skla staré oprýskané budovy prosvítalo jemné nažloutlé světlo. I přes tlusté zdi domu bylo do prázdných, tichých ulic Londýna slyšet štěbetání dětských hlasů. Čaroděj v temně černém plášti, na kterém skoro svítilo několik pramenů rovných, světlých vlasů, sáhl na mosaznou kliku těžkých dubových dveří. Letmo přelétl očima poškrábanou stříbrnou tabulku s nápisem „Externí pracoviště nemocnice Sv. Munga – domov pro kouzelnické sirotky“ a za vrzání starých pantů vešel do tmavé chodby. Po několika neúspěšných pokusech se zamčenými dveřmi vešel do místnosti plné světla. Okamžitě se na něj upřelo dvacet párů malých zvědavých oček. V poměrně velkém pokoji s vysokým stropem a barevně pokreslenými zdmi leželo na zemi několik desítek velkých polštářů. Mezi nimi nebo na nich se povalovalo dvacet malých dětí, některé podle všeho příchod čaroděje vzbudil.

„Ahoj Tome, můžeš na chvilku?“ Špitnul ještě trochu zaraženě čaroděj a vytáhl hůlku.
„Určitě Luciusi.. chvíli vydržte, za okamžik budeme pokračovat.“ Otočil se čaroděj dosud sedící za stolem nejdřív na nově příchozího, pak na děti a odložil knihu kouzelnických pohádek.
Lucius ještě mávl hůlkou, aby každému z dětí přistála na hlavě sprška bonbonů a za doprovodu jejich radostných hlasů se nechal odvést druhým čarodějem do tmavé chodby. Dveře s papírovým štítkem „Tom Rojvol Raddle – pedagogický pracovník“ se jako na povel otevřely. Krb a několik svící se rozhořelo taky bez jakéhokoli zásahu kouzelníků kteří právě usedli k pracovnímu stolu plnému složek a pergamenů.

„Děje se něco? Nikdy jsi takhle pozdě večer nepřišel.“ Ozval se Tom při nalévání čaje.
„Draco má podezření že se v Bradavicích něco chystá. A..“
„Myslíš že je to vážné?“ Přerušil ho Tom starostlivým hlasem.
„Nevím. Ale poznám na svém synovi když ho něco trápí.“
„Potter?“
„Určitě,“ přikývl Lucius „ale to by Draco zjistil víc. Obávám se že půjde i o Brumbála.“
Tom se trochu zakuckal právě vypitým douškem čaje a chvíli mlčel.
„Ať Draco dělá co může, potřebujeme vědět o co jde. Zatím snad ještě není důvod k panice.“ Uzavřel podivný rozhovor a dál se oba věnovali řečem o práci a počasí.

Pozemky Bradavického hradu sužoval studený déšť. Většině lidí uvnitř nevadil, hradní hodiny odbíjely půlnoc a převážná část obyvatel školy spokojeně spala. Jen z Nebelvírské kolejní místnosti se ozýval tlumený křik. Ron zrovna stál s vytaženou hůlkou nad vystrašeným třeťákem a prefektský odznak se mu leskl stejně jako zlost v očích.

„Říkám že nepůjdeš spát dokud ten úkol nedopíšeš!“ Snažil se neřvat na celé kolo, ale příliš se mu to nedařilo. Třeťák pomalu nabíral k pláči.
„Piš! Dělej, na co pořád čekáš?!“ Pokračoval Ron a nevěnoval pozornost Harrymu a Hermioně kteří právě vešli.
„Ron si zase píše úkoly?“ Harryho pobavený výraz sjela Hermiona nerudným pohledem.
Zatímco si oba sedli kousek stranou od Rona a jeho zábavy, třeťák se dal do pláče a křiku. Hermionina se chytla za hlavu a snažila se nevnímat hluk. Ještě několikrát byl křik přerušen Ronovým „Přestaň! Piš! Sakra! a Nech toho!“, než Hermioně došla trpělivost. Švihla hůlkou, což se na první pohled minulo jakýmkoli účinkem. Pohled druhý však prozradil že třeťák otvírá ústa v marné snaze vydat jakýkoli zvuk.

„Tak už mu to napiš nebo to nezruším. A ty se to kouzlo do příště nauč!“ Okřikla třeťáka a Rona.
Potom jen tak seděli, Haryy něco četl, Hermiona usínala a Ron spokojeně sledoval jak jde psaní úkolu. O půl hodiny později třeťáka propustili, Harrymu se povedlo vrátit mu řeč. Ne úplně dokonale, ale koktání podle jeho slov „snad do rána přejde“. Ron se konečně usadil ke svým přátelům a natáhl ruku k Hermioninu rameni.
„Nebuď ji, schůzka klubu je až za hodinu.“ Zastavil ho Harry.
„Schůzka? Dneska máme Noční klub a já o tom nevím?“ Proměnila se Ronova spokojenost v krátké zmatení.
„Víš. Říkal jsem ti to.“
„Asi sem tě nevnímal..“
„Nevnímal, bylo to při obědě. Dneska máme dost práce už zbývá jen týden do..“ rozhlédl se jestli jsou sami a ztišil hlas „do Brumbálovy návštěvy.“
„Tak přece..pořád si říkám jestli to není už trochu moc.“ Ronovo zmatení vystřídaly obavy.
„Je to skvělá příležitost. A vrchol všeho co jsme se naučili. Spíš mi dělá starosti proč Brumbál potřebuje nás a proč to chce udělat zrovna tady.“ Trochu zamyšleně odpověděl Harry.
„Brumbál ví co dělá.“ Oba sebou trhli protože z ničeho nic promluvila spící Hermiona.
„Ty nespíš?“ Šťouchl do ní Ron se zbytečnou otázkou na rtech.
„Jistě Rone, spím, vy se mi jenom zdáte.“ Oči otevřela až do chvilky ticha které pak kdoví proč nastalo.
„Nepůjdeme už?“ Zívla probuzená prefektka.
„Hm, no jo.“ Zamručel Harry a trojice spolužáků se vydala do komnaty nejvyšší potřeby.

Zmijozelská kolejní místnost zela prázdnotou. Draco Malfoy z ní zmizel sotva před pěti minutami. Probíhal tmou mnoha chodeb a schody, k jeho štěstí ospalých takže i nehybných schodišť, bral po třech. Ke vstupu do komnaty nejvyšší potřeby doběhl dřív než doufal, ale sotva popadal dech. Věděl že za chvíli začne schůzka Nočního klubu a dnes chtěl zastihnout co nejvíc jeho členů. Tušil že se chystá něco velkého. Nevěděl co, ale znal až příliš dobře atmosféru hradu a chování některých spolužáků v dobách kdy se nic nedělo. To co se dělo posledních několik týdnů vypadalo rozhodně jinak.
Tiše stál skrčený za sochou v rohu chodby nedaleko komnaty a nervozita s ním lomcovala víc než kdy jindy. Doufal že je jen krůček od vrcholu svého dvouletého snažení.

„Myslíte že už tam je?“ Kývnul Harry směrem ke dveřím komnaty.
„Malfoy? Určitě. Skoro nikdy nezklame. Je fakt nenápadný.“ Prohodila Hermiona jakoby mimochodem a dál se přehrabovala v policích s nespočtem knih.
„Někdy mě tak napadá jestli by nebylo lepší přijmout ho do klubu. Už toho o něm ví dost.“ Harry svou druhou větu vyslovil jen s obtížemi, potlačoval smích.
Hermiona se s potlačováním smíchu neobtěžovala a rovnou vyprskla.
„Myslí si že ví. Pojďme ho proklít..jen tak, ať je sranda.“ Vysoukala ze sebe, ale to už se smál i Harry.

Do komnaty zatím obsazené jen třemi brzkými návštěvníky se pomalu začali scházet studenti. Malfoy zapisoval jako divý, většina jmen pro něj sice nebyla novinkou ale několik nových přece jen objevil. Vlastně ani nevěděl proč si zapisuje jména, bylo mu jasné že pokud Brumbál chystá něco velkého, nebudou o tom vědět řadoví členi klubu. Alespoň prozatím.

Když se všichni sešli, mávla Hermiona hůlkou a pomocí ostrého záblesku světla si vyžádala pozornost.
„Vítám vás. Dnešní schůze bude trochu zvláštní. Od každého z vás vyžaduji závazné rozhodnutí, dnes si rozmyslíte jestli zůstanete v klubu i nadále, nebo jste dnes přišli naposledy.“
Mezi členy klubu to zašumělo zvědavostí, údivem a nepochopením. Hermiona pokračovala.
„Přesně za týden budeme mít jedinečnou příležitost proniknout do oboru magie jemuž se zde věnujeme hlouběji než kdy jindy. Brumbál mě pověřil abych vás varovala, příští schůzka bude velice nebezpečná, vůbec poprvé bude nám všem hrozit opravdové smrtelné nebezpečí.“
Mezi členy klubu to zašumělo vzrušením ale občas i trochou strachu a obav. Hermiona se znovu ujala slova.
„Budete se muset rozhodnout do konce dnešního setkání.“
Nepřekvapilo ji že se nikdo nezeptal o co jde. V Nočním klubu se nikdy nemluvilo o tom co se bude dít příště, tohle varování bylo podezřelé vlastně už jen pro to že se v klubu nikdy nic takového nestalo.
Harry zamával hůlkou a ke každému v komnatě se snesl svitek pergamenu. Na chvíli zavládlo ticho, všichni četli. Pak se ozvala vlna nadšení a souhlasu, až na jednu studentku stojící nedaleko Rona. Podívala se na Hermionu trochu vyděšeně.
„Imperio!“ Dostalo se jí od ní odpovědi na vyděšený pohled.
Očarovaná studentka sebou cukla. Zatímco se Hermiona spokojeně usmívala, nechala si od oběti své kletby přinést její hůlku a pak jí poručila krátkou procházku po komnatě. Pokynula ostatním na znamení že si mají vzít z ukázky dnešního kouzla příklad. Všichni ostatní se začali vehementně dělit na dvojice, což s sebou přineslo několik rozepří, nikdo nechtěl být „ten druhý“.

Z krbu Zmijozelské kolejní místnosti trčela hlava Luciuse Malfoye. Nad ní se skláněl jeho syn, který se před chvílí vrátil ze svého sledování.
„Mám čtyři nové jména, ale Brumbál tam dneska nebyl.“ Promluvil Draco do plamenů.
„Proč jsi chtěl abych varoval Toma?“ Odpověděly mu plameny podivně zformované do tváře jeho otce.
„Já..myslím že se pokusí o..nevím to jistě.“ Třásl se mu hlas.
„No tak mluv!“ Zaječel z krbu nedočkavý ženský hlas a vedle hlavy Luciuse se zjevila Belatrix.
„Zaslechl sem něco o..viteálu.“ Šeptl Draco.
Lucius svraštil čelo a Belatrix polkla.
„Brumbál chce viteál? Ale to by musel někoho..“ Nedořekla, zničehonic zmizela, stejně jako Lucius. Draco chvíli nechápavě zíral do plamenů a popela, pak mu došlo že stejně nemůže nic dělat a odešel se užírat nevědomostí do nejbližšího křesla.

K budově sirotčince se blížily tři postavy. Minerva McGonagallová a Severus Snape, v čele s Brumbálem, se chystali na malou noční návštěvu. Ve věčně tmavé chodbě se tiše dohadovali Tom Raddle a Lucius Malfoy.
„Proč jsi nás volal?“
„Něco se děje, cítím to.“ Odpověděl skoro neslyšně Tom.
„Všude kolem je klid, proč by se mělo něco dít?“ Nenechal se Lucius odbýt.
„Věř mu, je snad přece jen o něco lepší čaroděj než ty. Slíbili jsme že pomůžeme, když s tím Draco tehdy přišel. Třeba je právě čas.“ Vložila se do jejich rozhovoru Belatrix.
Sotva domluvila, rozlétly se vchodové dveře. Okamžitě k nim vyrazily tři kouzla, ale kromě překvapené trojice nikdo nikde nebyl. Tom chvíli přemýšlel proč se mu zdá že je něco špatně, kromě toho že dveřmi měl někdo přijít. Za okamžik už uháněl po schodech kamsi do prvního patra, došlo mu to. Děti se výbuchem dveří nevzbudily, v domě bylo až příliš ticho.

„Dobré..ráno, Tome.“ Pozdravil Brumbál s úsměvem.
Seděl na jedné z postelí a všude kolem něj spokojeně spalo dvacet malých kouzelníků. Bylo docela zbytečné přemýšlet jestli Brumbál ví jak uspat dvacet lidí najednou, evidentně ano.
„Máte to tady hezké. Skoro jako ve tvém sirotčinci. Nepřipomíná ti to mládí?“
„Proč jste tady?!“ Tom se ještě zbytečně snažil tlumit hlas aby nikoho nevzbudil.
„Abys tady nebyl sám. Víš jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným kouzelníkem, Tome?“ Brumbál se vyloženě bavil každým svým slovem. Tom se na něj nechápavě díval.
„Tenhle.“ Kývnul Brumbál směrem ke dveřím.
Právě jimi byli prostrčeni dovnitř Lucius a Belatrix, Tom ve stínu chodby zahlédl siluety ženy a muže, obě siluety ale hned zmizely po schodech dolů. Čaroděj i čarodějka kteří byli strčeni do místnosti se zhroutili na podlahu.
„Myslím že je nezabili. Ale jeden nikdy neví, znáš Severuse. A Minerva má dnes podivnou náladu. Tak tedy, mohu tě poprosit o trochu strpení? Za okamžik všichni tohle milé stavení zase opustíme.“
S posledním slovem prolétla kolem Brumbála kletba. Zklamaně zavrtěl hlavou a bleskově útok oplatil.

Severus a Minerva prohledávali kartotéku se záznamy o dětech. Z horního patra se ozývala zvuková kulisa dosti urputného souboje, ani jeden z nich však nepochyboval o tom kdo vede. Nic z toho se dalších deset minut nezměnilo. Až Severus spokojeně pokýval hlavou a mávl na svou kolegyni. Společně rozházeli několik regálů a pergamenů aby místnost alespoň trochu připomínala souboj s Luciusem a Belatrix. Při odchodu ještě jakoby mimochodem upustila Minerva kus pergamenu.

K mnoha zábleskům v místnosti plné spících dětí se přidal další, červený. Tom Raddle padl k zemi.
„Severusi! Zezadu se přece neutočí.“ Napomenul Brumbál Snapea stojícího teď ve dveřích.
„Jsem rád že se skvěle bavíte, ale můžeme jít.“ Odpověděl ledovým hlasem.
Brumbál se usmál a pokojem zazněly tři rány přemístění.

Lucius s Belatrix se probudili skoro současně. Nechápali co se stalo, ale za okny byla ještě tma, nemohli omdlít na dlouho. Když o pár minut později vzbudili Toma a všichni tři dorazili do jeho kanceláře, začala další z jejich hádek o důvodu neklidné noci. Hádka však skončila velice záhy, Belatrix zvedla a přečetla Minervin pergamen.

„Je to dopis od Brumbála! Píše v něm o dnešním večeru. A o..to snad ne! Brumbál chce příští pondělí vytvořit viteál. V Nočním klubu.“
„Draco měl pravdu.“ Vydechl Lucius.
„Proč v klubu? Učil dva roky černou magii své nejlepší studenty kvůli viteálu?“ Znovu promluvila Belatrix.
„Protože účast na vraždě by je dostala do Azkabanu..“ Tom obhlídl nechápavé obličeje a pokračoval „až je bude skutečně k něčemu potřebovat, hodně jich odmítne. Pak je může vydírat, když neposlechnou, čeká je Azkaban, podíleli se na vraždě.“ Dokončil vysvětlování a doufal že už pochopili, nemluvilo se mu o takových věcech zrovna nejlíp.
„Dva roky se učí černou magii, určitě toho pro doživotí v Azkabanu udělali daleko víc.“ Odporoval Lucius.
„Ale pro to nemá důkazy.“ Trpělivě odpovídal Tom a konečně mu všechno došlo.
Jeho společníci se ještě pořád tvářili nechápavě.
„Nejspíš ukradli záznam o některém z Bradavických studentů. Ukradli ho ze sirotčince takže se po tom dítěti nikdo nebude shánět. Ale Brumbál ten záznam má, kdyby ho dal ministerstvu, shánět se začnou. Brumbála nikdy nechytí, to všichni z klubu ví. Kdyby se dostal do úzkých, může dát ministerstvu dost důkazů o vraždě. Ministerstvo by se snažilo chytit všechny, ale na Brumbála jsou krátcí. Tím stačí pohrozit a všichni pro něj udělají první poslední, je to pořád lepší než Azkaban.“ Pomalu už ho to přestávalo bavit ale ještě jedno vysvětlení jim věnoval.
„Ale teď o tom máme důkaz i my! Stačí ho..“ Belatrix nedokončila větu, dopis v její ruce se z ničeho nic rozpadl v popel.
„Ten dopis tady Brumbál nenechal náhodou, vysmál se nám.“ Hlesl Tom a čekal jestli někdo něco řekne.
„Takže, máme týden na nápad co udělat.“ Prolomil ticho Lucius.

Čtyři postavy se řítily chodbou Bradavického hradu. Ředitele Brumbála doprovázel Snape a McGonagallová. Před nimi poslušně utíkala před chvílí probuzená studentka druhého ročníku, její nepřítomný pohled si patrně vzala na starost Brumbálova hůlka a kouzlo které si v těchto chvílích procvičovalo několik desítek studentů v komnatě do níž teď čtveřice mířila.

Když se dveře komnaty otevřely, všechna kouzla v ní ustala. Profesoři v čele s Brumbálem vešli a studenti jim uvolnily cestu na druhou stranu místnosti.
„Pane řediteli..“ Užasle vykoktala Hermiona, která jako první pochopila smysl jejich o týden uspíšené návštěvy.
Brumbál si jí nevšímal, postavil se přede všechny a spustil.
„Drazí členové našeho Nočního klubu. Po celé dva roky jsme se učili kouzlům, naslouchali tajemstvím černé magie, jediné pravé cesty ke skutečné moci kouzelníka. Nyní nastává vůbec nejtěžší okamžik našeho studia. Dnes v noci zvítězíme nad samotnou smrtí, dnes stvoříme viteál a vstoupíme do říše vědomostí silnějších smrti.“ Usmíval se jako by právě vyhlásit výsledky famfrpálu.
Mezi studenty to přímo vřelo napětím a Hermiona se nadechovala k otázce. Brumbál jí však odpověděl dřív.
„Ano slečno, dnes. Museli jste si myslet že ta chvíle nastane jindy, kdo neví správný čas, ten jej nemůže prozradit. A ti kteří teď přemýšlejí jak nás zastavit..bude už pozdě. Ten proslov k ostatním jsem vám nařídil čistě díky uspokojení vaší zvědavosti, měla jste pocit že víte víc než ostatní a nepotřebovala jste tak vědět víc než chci. Promiňte, ale znám vás.“ Znovu se usmál a všechno pronesl hlasem na který Hermiona nedokázala nijak reagovat.

Severus přinesl před Brumbála černý stolek a položil na něj jakýsi stříbrný prsten. Pak narovnal několik polštářů a položil na ně studentku, stále ještě ovládanou kletbou Imperius. Všichni přítomní udělali kolem trojice profesorů kroužek. Zatímco Brumbál namířil na studentku hůlku, bylo ticho a napětí by se dalo krájet.
„Avada kedavra..“