Zadání soutěže

Váš úkol je jednoduchý! Napište mi, co dělá takový kolejní ředitel, když se vzdá své funkce kolejního ředitele či ředitelky. Vyberte si konkrétní osobu z našeho hradu – již se nemusí nacházet mezi hradními zdmi, a popište mi jejich běžný den.

Text bude mít cca 6-7 palců.

Vypracování

Vybral jsem si jednoho z vůbec nejoblíbenějších kolejních ředitelů současnosti, pana Werewolfa. I když je to volba strašně neoriginální, protože si ho určitě vybere každý… ale já na rozdíl od ostatních úplně přesně vím, co v důchodu dělá. A nemusím si vymýšlet.

 

Tak tedy, činnosti pana bývalého profesora a kolejního se pochopitelně různí v závislosti na počasí. Je-li zrovna počasí chladnější, zahájí pan bývalý kolejní svůj důchodový den zhruba v osm hodin ráno, kdy se za ohlušujícího rachotu budíku probudí. Protře vlkodlačí zrak, přistoupí k oknu hledícímu do stejné světové strany, na které se nachází náš hrad. Vbodne tím směrem ukazováček a věnuje několik dlouhých vteřin hlasitému, upřímnému smíchu, adresovanému současné kolejní ředitelce. Poté okno zaklapne, aby si do ložnice nepouštěl zimu, a jde zase spát, aby dohnal léta zanedbávaný zimní spánek, protože na hradě bývá zima obdobím pracovním, prázdniny prakticky postrádajícím. Pakliže zrovna není zima jen na teploměru, ale též v kalendáři, vydává se mimo spánku pan profesor ještě obden na hřbitov, k hrobu bývalého kolejního ředitele zmijozelu, zkontrolovat, zda je tento dostatečně zapadán sněhem a jestli není případně třeba trochu přírodě napomoci a sníh doházet.

Letní a teplejší dny se pochopitelně od zimního důchodu naprosto liší. Po tradičním vstávání již nenásleduje spánek. Profesor se upraví, aby cestou děsil jen nadpoloviční většinu studentů, chopí se gramofonu a vyrazí k jezeru pod Bradavickým hradem. Tam, v příjemném stínu vzrostlého dubu, ulehne do trávy, natočí gramofon a za poslechu podmanivého hlasu z desky, který uklidňujícím tónem opakuje „Už nejsou tvoji, už nejsou tvoji, už nejsou tvoji…“ hledí se slzou štěstí v oku na dovádějící modré studenty. Hřbitov s posledním místem odpočinku svého zmijozelského kolegy pochopitelně navštěvuje i za slunečných dnů. Setrvá o něco déle a namísto práce s lopatou dává pomocí kladívka a Morseovy abecedy zesnulému kolegovi na srozuměnou, že na rozdíl od něj angažmá v kolejních komnatách přežil.

Pozorujeme-li důchodové kratochvíle pana kolejního pravidelně, zjistíme, že k němu nezřídka do dubového stínu přisedá profesor Kilahim. V takovém případě mohou gramofon vynechat, ve dvojici se totiž odvažují pustit do rozverného zpěvu a promluvu gramofonovu zastanou svépomocí.