Zadání soutěže

Z názvu je patrno několik věcí: nová série soutěží je na světě, za další se bude vždy týkat nějakým způsobem Pobertů (Marauders, chcete-li) a za poslední je tu forma deníku (která s sebou nese určitá pravidla, tak jako každá literární forma).

První díl má tedy toto téma: první školní setkání Pobertů s Argusem Filchem

Jistě víte, co je to deník, ale pro jistotu uvedu, co já pro tuto soutěž pokládám za klíčové: pište v první osobě ("já" nebo "my", tedy buď to budou deníkové zápisky jednoho z Pobertů o tom, co vyváděli, nebo to může být i společně psaný deník, kdy se v zápiscích střídají).

Minimální délka 9 palců

Vypracování

(pozn. aut.: první čtyři řádky jsou přeškrtnuté :) )

2. září, 02:00 ráno

Můj milý deníčku
Dobrý den
Hezký večer
Tohle je divné
Jmenuji se Remus Lupin, je mi jedenáct let a dnešním dnem jsem se stal studentem Bradavické školy čar a kouzel. Hned úvodem musím napsat, že jsem si nikdy nepsal deník. Zaprvé proto, že jsem na něj nikdy neměl talent, za druhé proto, že jsem do něj stejně neměl co psát a zpětně si číst, co bylo který den za počasí je vážně úmorné, a za třetí... jednoduše mě to ani nenapadlo.
A co se stalo, že mě to teď napadlo? Jde mi o život. Doslova. Už ve vlaku, jsem měl pocit, že tohle nebudou nejklidnější léta mého života. Potkal jsem tam totiž dva experty na průsery všeho druhu. Už na nástupišti způsobili dost velký chaos a to se tam teprve seznamovali.
Později ve vlaku jsem téměř plakal, když vyčistili kupé tím, že do něj mrskli pár bomb hnojůvek a donutili tím pár starších studentů k úprku. Sice jsme měli místo k sezení, ale řeknu vám... sedět několik hodin ve smradlavém kupé není nic příjemného. James ( Potter - jeden z těch dvou, druhý je Sirius Black) se tak dlouho pral s oknem, až ulomil zámek a nešlo zavřít. Takže kromě toho, že jsme byli celí zasmrádlí, jsem byl ohozený asi tunou vody, protože venku pršelo. Sirius panikařil, protože mu zmokl Skříťa – jeho krysa (která už stejně vypadá jak pět minut před infarktem). Do toho všeho chaosu, kdy jsme se snažili zachránit Skříťu zpod přívalů vod, zavřít okno a vyčistit kupé, se k nám přihnal ještě nějaký malý přícmrdek, který dokázal jenom blokovat v stup a řvát hlasité „Pomoc“. Utekli jsme... Žádné úžasné řešení našeho problému, ale máme snad riskovat průser hned první den? Schovali jsme se na záchodě... holčičím ještě k tomu. Když Sirius ze vzdálenosti tří centimetrů od mého nosu zkonstatoval, že jsem poněkud bledý, myslel jsem, že ho něčím přetáhnu.
Celý náš příjezd byl více méně komický. Samozřejmě, že jsme na záchodě nestrávili celou dobu, ale na to, že všechny naše kufry i s hábity, do kterých jsme se po vzoru ostatních chtěli převléct, zůstaly v zaneřáděném kupé, jsme si vzpomněli až pár minut před příjezdem. Takže trest přece jenom bude... seřvala nás havraspárská primuska, která svým výlevem zabrala těch posledních pár minut na převlečení. Takže když už jsme konečně vyběhli z vlaku, téměř všechny kočáry byly pryč, až na pár výjimek, které jsme museli doběhnout. Tehdy jsem málem zemřel. Přeci jen, nejsem žádný atlet.
Cesta přes jezero se proměnila v projížďku hrůzy, když se Sirius rozhodl prozkoumat, jestli se loďka může i překlopit dnem vzhůru... Hned potom, co mě Hagrid vylovil holí a Petr (ten přícmrdek z vlaku) začal dýchat, jsme pokračovali v cestě. Lucerna nám sice zhasla, ale v záplavě světla, která se šířila ze Siriových rozjařených očí, jsme ji stejně nepotřebovali. Od té chvíle se k nám ostatní prváci nechtěli přiblížit. Taky bych zdrhnul, kdybych k tomu dostal příležitost.
Ti dva blázni přestali dělat kraviny, když před nás předstoupila docela přísně vyhlížející čarodějka. Ovšem nějaké poznámky týkající se „špičatého klobouku“ a nějakého triku, jsem zaslechl i přes vzdálenost několika metrů. Během proslovu profesorky McGonagallové, jak se nám představila, je musela několikrát okřiknout a když je později klobouk zařadil do Nebelvíru – což je její kolej, přísahám, že trochu pobledla.
Večeře byla úžasná. N A P R O S T O dokonalá. Kdyby od těch dvou prasat nelétalo jídlo i na vzdálenost několika metrů. Ale mám ty dva rád. Jsou to fajn kluci, až na to že jsou trochu... ehm... praštění. Když jsem zjistil, že budeme bydlet v jedné ložnici, zvlhly mi oči. Ale udržel jsem se! Třeba mě nebudou táhnout do každé špatnosti, která je napadne. Bohužel, ještě ten večer jsem byl vyveden z omylu, když mě James, při cestě do kolejní místnosti, popadl za ruku a vtáhl za sochu nějakého prasete. Na má slova, že z toho kouká průser jako vrata, samozřejmě nikdo nereagoval. Nevím co jim na Školním řádu připadá tak vtipného, ale pokaždé, když se o něm zmíním, jejich úsměv se roztahuje.
Petr pochopitelně šel dál s davem. Alespoň někdo tak bude vědět heslo a bude ochotný na nás dostatečně dlouho počkat. My jsme se schovávali dostatečně dlouho na to, aby mi bylo jasné, že už je po večerce. Když jsme se konečně vydali na průzkum hradu, viděli jsme tak akorát velké kulové. Několikrát jsem zkusil kouzlo Lumos, ale podařilo se až na potřetí a nebylo to zrovna něco ohromujícího. Ale James se Siriem to dohnali svými hůlkami.
Z čista jasna se přednámi zjevila nějaká opelichaná štětka na záchod. Chvíli to trvalo, než jsme si uvědomili, že je to už poněkud jetá verze kočky. Mám kočky rád a proto jsem si ji chtěl pohladit, ale ta mrcha po mě sekla drápy a řvala přes půl hradu. Sirius ji vztekle odkopl stranou. Narazila do nějakého brnění, které s ohromným rámusem a nadávkami spadlo k zemi. Chodba se začala rozsvěcovat. Portréty, o kterých jsme doteď nevěděli po nás pořvávaly nadávky a doporučení, ať se rychle ztratíme do ložnice. Rozběhl jsem se za vzdalujícím světlem, které měl v ruce James.
Teď můžu jenom říct, že to bylo jedno z nejblbějších rozhodnutí... Během následující půlhodiny jsme se s neuvěřitelným rámusem prohnali skrz několik tříd, kde nás začal nahánět nějaký zlomyslný duch a bavil se tím, že nám na hlavy házel balónky s inkoustem. Bohužel měl docela dobrou mušku, takže jsem po pár minutách viděl tak akorát prd, štípaly mě oči a šaty měl zlité až hrůza. James to měl dobré... otřel skla a běžel dál. A Sirius? Ten už byl dávno někde úplně jinde.
Náš běh zbůhdarma nikam skončil v sovinci, kde jsme s Jamesem vrazili takovou rychlostí, že bychom málem vypadli z protějšího obrovského okna, kdyby jsme neuklouzli na podlaze a nemlaskli sebou do hromady odporného čehosy. Ležel jsem v něčem měkkém, mazlavém a smradlavém, celý od inkoustu a polepený chmýřím. Asi třicet sekund jsem zatvrzele odmítal otevřít oči a snažil se si vsugerovat, že se mi tohle všechno vážně jenom zdá.
Náhle mě něco silného popadlo za límec košile a vytáhlo na nohy. Otevřel jsem oči a vzápětí toho litoval. Drželo mě cosi, co před dvaceti lety mohlo být člověkem, ale nyní už to bylo scvrknuté něco s deseti šedivýma a mastnýma chlupama v dvaceti řadách na hlavě a maličkýma očima, které se mě soustředěně snažily zabít pohledem. Zbytek jsem nezaregistroval... schovávalo se to mezi kaňony vrásek, které se momentálně stahovaly kolem očí a míst, kde by se měla vyskytovat pusa.
Když na mě ta osoba promluvila, téměř jsem omdlel. Ani hektolitr Listerinu a ťik ťak dohromady, by té osobě nevrátily normální dech. Po jeho řeči, obsahující výrazy jako „pověsit za palce do průvanu; zpráskat bičem; banda malých usmrkanců; pobertové“ jsem byl rád, že mě konečně pustil a že se můžu nadechnout normálního vzduchu. Ve chvíli kdy jsem očima bloudil ze strany na stranu a hledal místo, kde bych mohl potupně vrhnout, se ve dveřích objevila McGonnagallová. Zapomněl jsem na vrhání. I James se Siriem se přestali pošklebovat. Ať se Filch (to svraštělé cosi) snažil jakkoliv, nemohl být tak děsivý jako McGonnagallová, vyrušená ze spánku a maniakálním výrazem za svými ultrasuperpřísnými brýlemi.
Siriův monolog na téma „Důležitost včasné informovanosti rodičů o počinech jejich ratolestí ve škole“ nám moc nepomohl. Příští týden ve středu v šest večer máme trest. Momentálně sedím na své nové posteli, v nové škole, v novém pyžamu a zírám na ty dva, kteří způsobili, že hned první den školního roku je naše kolej v mínusu a i když jsem prvních několik minut zvažoval, jakým způsobem je zprovodit ze světa, teď mám pocit, že to možná nebude až tak špatné... Patřit mezi poberty... Mít přátele.