Zadání domácího úkolu

Úkol bude sestávat ze dvou částí.

První část:

Pro řádnou ilustraci, proč se nejprve vrhneme na nitrobranu a ne na nitrozpyt, si uděláte praktický úkol. Ráda bych, abyste si vzali knihu, která má 300 stran a více (nejlépe některý výtisk Harryho Pottera, ale může jít i o cokoli jiného). Dle následujícího návodu z ní pak vyberete deset slov:

(i) Str. 20, první řádek textu, první podstatné jméno na něm

(ii) Str. 56, třetí řádek odspoda, třetí slovo zprava

(iii) Str. 197, poslední odstavec, první slovo

(iv) Str. 299, desátý řádek odshora, páté slovo zleva

(v) Str. 78, třetí řádek odshora, osmé slovo

(vi) Str. 92, šestý řádek odshora, první sloveso na něm

(vii) Str. 66, první odstavec, poslední přídavné jméno v něm

(viii) Str. 134, druhý odstavec, poslední slovo poslední věty

(ix) Str. 94, druhý řádek odspoda, druhé slovo zprava

(x) Str. 100, osmý řádek odshora, první spojka

Pokud na některém řádku nemůžete nalézt prvek ze zadání, hledejte na řádku jemu nejbližším, který takový prvek má. 

Do úkolu mi napište, o jakou knihu se jedná a vypište všech deset najitých slov. Nyní po vás chci, abyste se nad těmito slovy zamysleli jako nad celkem a pokusili se z něj vydedukovat nějaký význam. Pospojovat je tak, aby dávala smysl, najít mezi nimi souvislost, udělat rozbor. Můžete je přeházet, skloňovat je, jak je vám libo, apod. Nelekejte se - asi to bude chtít zapojit fantazii. Očekávám alespoň 3-4 palce.

Druhá část:

Představte se svým spolužákům. Je úplně na vás, co o sobě řeknete, nikdo po vás nechce žádná životní tajemství. Zamyslete se nad tím, jak byste se ve třech až čtyřech větách svým spolužákům představili, co na sobě považujete za důležité a chcete, aby o vás ostatní věděli („Jmenuji se Kunhúta, studuji v Havraspáru a jsem ve třetím ročníku“ prosím ne, mějte na paměti, že jsme na hodinách nitročar a zajímá nás mysl a povaha). Ráda bych tato představení následně uvedla ve výkladu.

Pokud se z nějakého důvodu odmítáte této aktivity zúčastnit, připište to prosím do úkolu, samozřejmě budu vaše rozhodnutí respektovat.

Vypracování

Pro svou potřebu jsem zvolila knihu:

Malazská kniha padlých - Vzpomínky ledu (S. Erikson)

A samotná slova:

I. troskám

II. parodii

III. zachřestily

IV. ty

V. měl

VI. hnijícího

VII. zvláštní

VIII. kresbu

IX. případě

X. na

--

Mám před sebou slova a ještě před samotným výběrem si říkám - tohle bude naprosto zřetelně inklinující záležitost do jednoho středobodu. A poté se dívám na vybraná slova a začínám chápat, že to absolutně nebude ordinérní. Naopak, lze z toho pociťovat tak neuvěřitelné množství rekombinací... Napadá mě (a to doslovně), že je to tak trochu jako s lidskou myšlenkou - zdá se jednoduchá, jasná, ale pokud nejste zaručeně ignoranti, uvědomujete si, že má hloubku, že je pospojovaná s dalšími a dalšími, tak jako jsou například neurony v našem těle, které si navzájem přenášejí vzruchy a pomocí nich to též v samotném mozku a na jejich bázi funguje (absolutně obskurně a jednoduše řečeno, já vím). Zároveň se každá myšlenka může dál dělit podle toho, jak je silná, proč ji zrovna máme v hlavě, či ji necháváme někam odplout pryč, ať do podvědomí či do nevědomí, kdy ji třeba jednou zase nalezneme zpátky (doufám, že nemusí jít vždy jen o věc vytěsněnou). Kdysi jsem narazila na počet myšlenek, které nám za den projdou hlavou. Číslo si nepamatuji, ale myslím, že mě velice překvapilo svou výškou. Je to asi čistě individuální, ale je to úchvatné. A spadala bych teď do věcí, kterými se ani tolik zaobírat nemám - jen mě to ve spojitosti s tímto napadlo (a možná ještě dál bude napadat).

-

Když se teď nad tím snažím dále uvažovat - napadlo mě, jak vlastně mé spojování bude tak moc omezené, protože to bude jenom moje smýšlení. Na tomhle samotném si člověk často může promítnout a zopakovat, jak moc je důležité nevnímat pouze svoje myšlenky. Ale vnímat ty další, někoho jiného, protože ten na tom může mít úplně jiný nadhled a nám to může pomoci získávat více obzoru pro tu jednu věc. Protože i kdybychom na tom strávili neuvěřitelně poctivé chvíle vlastního uvažování, může najednou přijít někdo s něčím jiným a vy zjistíte, že na tom celém je něco víc. To celé se dá spojit s dalším a již jmenovaným - promýšlením věcí do hloubky. Absolutně nenávidím impulzivní jednání, jsem malicherný člověk a i když mi moji ctění stvořitelé říkali něco v tom smyslu - že všechno moc řeším a nikdy tak nebudu moci být šťastná, protože prostě nedokážu nic neudělat bez hluboké uvážlivost, nedokáži si představit, jak by to vypadalo, kdyby lidé důkladně neuvažovali, nepropojovali a nespojovali různé věci dohromady a zase zpátky, asi tak jako puzzle. (Um. Nechci, aby to vypadalo, že si tady nějak vylévám svoje komplexy, to vůbec, je to jenom pro ilustraci.) Každopádně si ale uvědomuji, že i ona impulzivita je stejně důležitá, jako je hloubka. Impulzivnost nám může například pomoci k tomu, abychom postřehli rychle věci v "širším rámu", kdy ale já dávám větší váhu uvážlivosti a je pro mě zapotřebí spíše povšimnout si oněch zvláštních a vlastně neviditelných rysů dané situace či věci. Nejlepším je asi komplexnost obojího, proto ale, jelikož jsem si tento úkol nechala na poslední chvíli - očekávám, že  v praxi předvedu spíše opak, ale i tak to k nějaké důležité ilustraci bude, doufám.

-

Jde hlavně ale také o to, jak s jednotlivými myšlenky nakládáme. Vlastně se trochu vracím k tomu, co bylo řečeno výše. Pokud je člověk zcela konzumní a bere tak hodnotu některých myšlenek, nikdy se nemůže ve svých myšlenkových procesech někam posunout, to tak možná nikam. Domnívám se, že pro tuto potřebu a vůbec pro potřebu celé rozjímání v tomto předmětu, je to, aby člověk nebral věci pořád stejně, ale pochopil, že každá myšlenka není pokaždé to samé. Je to vlastně jako tady s těmi slovy - přečtete si je a v hlavě vám vystoupí některé spojení, co by to tak mohla znamenat. Jenomže zároveň je to každé slůvko, písmeno specifické samo o sobě a nejde ho brát jenom jednotvárně. Proto vím, že nikdy nebudu "vědět dost", je to jako v běžném životě. Naprosto zbožňuji informace, myšlenky, vědomosti, ale vím, že nikdy nebudu vědět dost. Mohu to přirovnat k nějakému příkladu. Například máte právě jedno slovo, uskupení písmen, které něco znamená a potom tu máte obory, které to slovo berou úplně jinak a jinak zkoumají jeho podstatu. To samotné slovo potom třeba můžeme zkoumat z psychologické, filosofického, ale třeba i biologického a jiného hlediska. A tak by to měla být i s myšlením a uskupováním. Nesnažit se být příliš jednostranný. Kdyby lidé strnule měli myšlenku, která by se jakýmkoliv způsobem nerozštěpovala, nebyla si zároveň ambivalentní, a dokonce nebyla i špatná nebo normální (ale co je vlastně špatné nebo normální?), nikdy by nemohlo v různých oborech vzniknout to, co vzniklo a stále vzniká. Ano, člověk je stále v evoluci a například jeho přirozenou činností je škatulkování v jeho hlavě, ale to vůbec neodporuje tomu, abychom se nesnažili, když k tomu máme s mozkem a gramotností předpoklady.

-

Abych se ale někam posunula, dejme se ke skládání slov. Budu se stále opakovat a nalepovat podobné nebo další, ale každé to slovo samo o sobě má význam. Například parodie. Víme, co znamená parodie, ale jaká parodie a s čím to souvisí? Kdybychom mohli využít magii, kterou se budeme v předmětu zaobírat a každému studentovi bychom opakovali stejné slovo, až bychom jim nakonec řekli všech deset - v hlavě každého z nich by se při jednotlivém vyřknutí objevilo něco jiného, spojitost s něčím jiným, to celé by rostlo dál a dál a my bychom z toho mohli až zešílet, co všechno by se dalo vytvořit. Trochu by se to dalo srovnat i s literaturou samotnou. Vy víte podvědomě, co každé slovo znamená, ale v kontextu a propojením to může být úplně něco jiného. Bylo napsáno už tolik knih, a pokud to není zrovna nějaký příšerný brak (kdy každý za brak může opět považovat něco jiného), musíme si uvědomit, že bylo napsáno neuvěřitelné množství knih, co mají stejnou kostru, dokonce podobnou expozici, kolizi, krizi i závěr, ale pro nás jsou stále jedinečné. A proč? Protože ty samé věci jsou popsány jinak, originálním přístupem, něčím, co je jiného. Ano, někomu to může přijít třeba s něčím srovnatelné a stejné, ale to už potom záleží na zkušenosti a typu osobnosti. Těch je velké množství, ale nikdo není s nikým úplně stejný. V dnešní době jde asi hlavně o originalitu (o to šlo vždy) a tedy o peníze, ale to je něco jiného. Přesto jde o tu individualitu, někomu připadá výjimečné něco jiného, někomu to přijde jako nonsens a stále dál a dál.

-

Když jsem si prohlédla slova - ihned mě na první pohled zaujalo toto spojení: Zvláštní kresba hnijících trosek parodie.

Nevím proč, ale prvotně se mi vybavil fantazijní obraz kdejakých trosek podťatých zvláštní parodií, která s tím vůbec nesouvisí, ale posléze jsem si to spojila s lidskou tváří - což je vlastně také taková kresba.

Tak jako lidé vnímají každé slovo a myšlenku jinak, dávají jim jinou váhu, také každý žije svůj vlastní život jinak. A na tváří to může být zcela očividné. Někdo celý život trpěl? Poznáte to, zaručeně. Hlavně podle vrásek a to většina hloupých ženštin vlastně může považovat za tu ohavnou hnijící věc. Přitom se tak nehorázně pletou. Na starém člověk lze i dobře objevit, jakou grimasu nejčastěji celý život používal. Při troše fantasie to jde. Jo, možná budete vypadat jako šílenci, když si budete někoho takto dlouho prohlížet, ale já z takových lidí pociťuji zvláštní atmosféru. Takovou nepojmenovatelnou auru, kdy si říkáte - snad se k ní taky jednou propracuju. Parodií může být, že většina lidí se vždy přetvařovala nebo občas přetvařuje, alespoň jednou (ano, já taky, nebudu nic nalhávat), a tak jejich tváře může být zároveň parodií na jejich vlastní osud. Jak zvláštní je ona tragikomedie lidstva i samotných myšlenek.

-

Je to ale těžké. Občas se prostě nevyhneme myšlenkám, které jsou bolestivé. Ať už v tomto případě může něco asociovat "hnijícího". V takovém okamžiku záleží na každém, jak se s tím vypořádá. Nejde o tom tak jednoduše pojednávat - zároveň ale zřejmě platí, že ty největší rány a bolesti jsou nejdůležitějšími posuny vlastní osobnosti. A ne jen její odolnosti, ale i v jejich zkušenostech. Ty bolesti jednou, jako i myšlenky, odejdou, ale my tak nějak víme, že je tam uvnitř vlastní psychiky (zřejmě podvědomí) máme a myslíme na ně, i když jsme si mysleli, že už jsme zapomněli.

Dá se to uvést na příkladu. Myslím si, že většinu lidí dokáže vždy nejvíce zasáhnout hrozivý osud nějakých jiných lidí. Mají totiž strach, že by se jim  to taky mohlo stát. Myslím, že hlavně z tohoto důvodu je to zasáhne. Vědí, že je to možné. Proto by se lidé měli poučit - hlavně z konání člověka na člověka, skupin lidí na skupiny. Otázkou je, proč to lidé neudělají... Proč se nepoučí a proč se v celkovém měřítka lidstva opakují téže skutečnost, ale v jiném obalu. Jako bychom si mysleli, že jsme na výši, ve vědeckém vývoji apod. a přitom jsme zároveň stejně ubozí, děláme stejně chyby a dopouštíme, že se mění pouze kulisy, ale lidstvo v těch nejvíce zakořeněných aspektech ne. A proč?

Možná, že je to stejně i s těmito slovy, písmeny...

(Pokud si mohu dovolit vsuvku - při tomto uvažování mě napadla jedna citace z knihy od L. Klímy, kterou si skutečně považuji. Cituji: "Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou."

Těch slov si vážím a domnívám se, že to přesně pasuje do toho, co jsem se tu také snažila sdělit.)

-

Další asociace by postupně začleňovaly to, co mě zrovna napadne a stále bych se opakovala. Protože třeba slovo - zvláštní, pro každého je zvláštní něco jiného, vracela bych se k tomu, co bylo již popsáno.

Ale například v celkovém spojení můžou některé věty vypadat takto:

(nejprve popořadě, jak byly nalezeny)

Trosky parodií zachřestily, ty jsi měl hnijícího, zvláštní kresbu na případě. (nebo: případně na...)

Imaginativně pod zavřenými víčky si lze představit spousty věcí.

Je to člověk - třeba klaun, kterému se usmívá jeho maska na troskách čehosi, uvnitř hnije a je celý kresbou zvláštní situace?

Nebo se jedná pouze o trosky lesa, které zdárně v parodii zapaluješ ty, jako člověk a přes všechnu hnilobu si to neuvědomuješ, přes veškerá zachřestění?

Ty a kresba tohoto případu související s parodií, že se nic neděje?

Jsem to já, my, on, ona? - Co si představujete? Kolik toho lze, nelze? Mohu? Ne?

Jen otázky. I odpovědi, to všechno dohromady a trvající, dokud dýchá člověk, dokud dýchá lidstvo samo. A blouzní a opíjí se a já s ním. A myšlenky trvají a snad vesmír s nimi. Kdy je lidská mysl skutečně neomezená, přičemž omezená je. A tyhle protiklady mohou přesně definovat absurditu myšlení, které kolikrát máme.

--

Tímto si dovolím skončit. Tuším, že je to možná nedokončené a uvědomuji si, že zde spíše převažuje ne samotná analýza daných slov. Ale chtěla bych, aby to takto vyznělo trochu objektivně a ne přímo směrované na mě, i když je to z takového pohledu psáno. Teď už se naskýtá jenom otázka - zdali z toho mnou napsaného, je něco pravdivé či nikoliv. Posouzení záleží na každém a hlavně na Vás.

---

Tohle bude náročnější. Uvažuji nad tím nějakou chvíli a je velice zákeřné se v tak malém rozsahu popsat (ovšem je v tom zároveň ta síla toho, co každý z nás považuje za nejvýše), ještě z vlastního a subjektivního hlediska, uvědomuji si totiž, že mě různí lidé vážně vnímají různě a spousta lidí ani nemá o některých věcech ponětí.

Ale přesto v náladě a období, bych to sepsala asi takto:

 

Jsou schody a na nich já – každý jiný stín – každá jiná osoba v okamžiku: různá v podstatě tichá, introvertní, schizoidní osoba, co by pod svým schodem měla tak zvratky ze samého života – na druhé straně perfekcionista s vlastními hodnotami, ctitel, neustále uvažující, malicherný tvor, pozorovatel, úmyslně špatně kreativní, nesnášející konzumní život, kdy ho ta osoba též trochu žije, snílek a přece analytik, idealista s bohatým vnitřním světem – a na dalším schodu věrný sobec, osoba depresivní, naopak veselá, leckdy špatně intuitivní, nesourodá, plachá, abstraktní, citlivá, kritická – v pološeru samého stínu dýchám obskurní kusy vlastního já – kdy ambivalence převládá, komičnost chybí a neustálá touha po samotných odpovědích života a sebe trvá – prolínající světlé stránky a tmavé, kdy já v jedno splývám, ale jsem to já?

-

Doufám, že celý tento úkol nebude působit jako obrovský nesmysl, protože pakliže ano, pak už to stojí za zamyšlení. :-)

 

Děkuji Vám.

A přeji hezký den.