Zadání soutěže

Zadání jednoduché, vypracování těžké...
Napište povídku zachycující zadržení Siriusem Blacka a to, co se dělo po něm.

To není všechno. V povídce se vystřídají (nebo nějakým způsobem objeví) 3 pohledy: Siriusův, Pettigrewa a pak pohled mozkomora (Pozor: všechny v jedné povídce! Nechci 3 rozdílné povídky.)
Můžete přidat ještě další osoby a jejich náhled na určitou část děje, ale ty tři jsou povinné.

Minimální rozsah 9 palců

Vypracování

Dobrý den,
zasílám povídku k soutěži Věc: Black.

„Pettigrewe! Stůj, ty zrádče!“ Běžel jsem potemnělou uličkou směrem k tlustému malému muži s krysím výrazem ve tváři. „Siriusi,“ úlisný hlas se nesl vzduchem,“Siriusi já nechtěl. Pán zla mě donutil.“ „Jak jsi jen mohl?“ Na chvíli se mi v očích zaleskly slezy, hned poté mi hlavou proběhla zlá myšlenka. „Zabiju tě. Je mi jedno, co se se mnou stane, pomstím Lilly s Jamesem.“ V tom se však ozvaly kroky, jejichž ozvěna se nesla uličkou dále. Oba dva muži se otočili. Mířila k nim skupinka mudlů. Mladá žena vedla za ruce dvě děti, kousek za nimi kráčel jejich otec s taškou v ruce. Pettigrew vytáhl hůlku a namířil jejich směrem.

„Avada kedavra!“ Dvě krutá slova se nesla nočním zvukem, z hůlky vyšlehl jasný záblesk zeleného světla. Mladá žena padla k zemi, mrtvá. Kolem se rozlehl křik malých dětí. Usmál jsem se, v tom na mě však skočil Sirius. „Pettigrewe, co jsi to provedl? Prozradíš nás, ty pitomče.“ Bodl jsem Blackovi hůlku do břicha a zašeptal jedno tiché slovo. Formule odmrštila Blacka někam dále do uličky. Pohled mi padl na mudly. Otec objímal své děti, hledíce na svou mrtvou ženu. Namířil jsem hůlku proti nim.

Všude kolem byla krev, když jsem se probral. Zvedl jsem se z chladného chodníku, hůlku držíce pevně v ruce. „Pettigrewe? Kde jsi, ty malý zmetku?“ Vešel jsem do kruhu světla, které vydávala poblikávající pouliční lampa. Podíval jsem se na výjev před sebou. Chodník pokrývala krev, byla i na zdi nejbližšího domu. Přede mnou leželo to, co zbylo z ubohé mudlovské rodiny. „Pettigrewe,“ zařval jsem. Mé oči bloudily po chodníku, hledajíc sebemenší náznak toho, kam se ten zrádce vydal. V tom jsem to uviděl. Na zemi ležel prst. Prst toho tlustého bídáka.

Tiše jsem sledoval Blacka, jak bezmocně stojí uprostřed chodníku, zírajíc na můj prst. Ruka mě bolela, z místa, kde dříve býval ukazováček, mi srčela krev. Proměněný ve svou zvířecí podobu, krysu, jsem zmizel do nejbližšího křoví. Něco mi říkalo, že se blíží někdo z ministerstva. Už vědí, že tu někdo použil neodpustitelnou kletbu. Budou si myslet, že to udělal Sirius. Radostně jsem zapištěl. V tom jsem na obloze spatřil světlo. To byl jasný signál k ústupu. Zaběhl jsem do tmavé uličky a zmizel mezi domy.

„Panebože, co se to tu stalo?“ Mladá čarodějka seskočila z koštěte, na němž přiletěla. Pohled jí padl na mě. „Kdo jste,“ její překvapený hlas mi zněl v uších. „Sirius Black.“ „Položte hůlku.“ Za zády se mi ozval hluboký, jasný hlas. Otočil jsem se a spatřil postaršího bystrozora, mířícího na mě hůlkou. „Já to nebyl,“ pokusil jsem se říci něco na svou obranu. „Byl to Pettigrew.“ „Pane Blacku, položte tu hůlku.“ Ze stínu vyšel další bystrozor, teď už na mě mířily tři hůlky. Než jsem stačil cokoliv říct, někdo proti mně vyslal nějakou kletbu. Nestihl jsem se bránit. Padl jsem k zemi, načež jsem ucítil, jak mě někdo chytl za paži...
*
„Já to nebyl. Prosím.“ Zoufale jsem bušil do dubových dveří, které oddělovaly mou celu od chodby, vedoucí k odboru bystrozorů. Uslyšel jsem nějaké kroky. Za chvíli se v drobném, zamřížovaném okénku uprostřed dveří objevil ženský obličej. „Soud proběhne zítra,“ oznámila, načež mi okénkem podala krajíc chleba a sklenici vody. Obojí jsem položil na kamennou podlahu. Jediné, na co jsem měl chuť, byla pomsta. Pomsta Pettigrewovi za to, co udělal Potterovým.
*
„Nechť započne soud.“ Seděl jsem uprostřed soudní síně, spoutaný řetězy na nepohodlné židli. „Sirius Black, obvinění ze zmasakrování čtyř mudlů, vraždy Petera Pettigrewa a velezrady vůči rodině Potterových.“ Soudce stál naproti mě, z obou stran obklopen sedícími kouzelníky. „Můžete říct něco na svou obhajobu, pane Blacku?“ „Já to nebyl. To Pettigrew.“ „Ach ano, jistě.“ Soudce mávnul rukou směrem k mladému zrzavému kouzelníkovi, který na stůl asi dva metry přede mnou položil cosi, zabalené v kapesníku. Mávnutím hůlky kapesník zmizel a před zraky všech tu ležel Peterův prst. Ozvalo se zhnusené zaskučení, zejména z řad kouzelnic. „Toto je prosím vše, co z něho zbylo. Chcete mi tvrdit, pane Blacku, že tento prst snad zabil všechny ty mudly?“ „Byl, byl to on. Omráčil mě. Zabil ty mudly a zmizel.“ „A prst si tam náhodou zapomněl, že? Pokud nemáte něco vážného na svou obhajobu, nechť zazní rozsudek.“ V té chvíli vstala tmavovlasá čarodějka, sedící po soudcově pravici, vytáhla srolovaný pergamen a začala číst. „Pan Sirius Black se tímto stává odsouzeným k doživotnímu pobytu v Azkabanu. Je obviněný z vraždy Petera Pettigrewa, zmasakrování čtyř mudlů, velezrady vůči rodině Potterových a napomáhání Lordu Voldemortovi.“ „Odveďte ho.“
*
Seděl jsem v chladné cele, čekajíc na smrt. Azkabanské vězení bylo cítit úzkostí na míle daleko, sedět v něm však bylo mnohem horší. Bylo to, jako bych byl uvězněný uprostřed noční můry. Nikdy neuvidím světlo, nikdy neuvidím své přátele. Zešílím tu. Kolem nastala ještě větší zima, než obvykle. Výkřiky šílených vězňů zvěstovaly, že se blíží mozkomoři.

Mozkomor plul směrem k cele nejnovějšího azkabanského přírůstku, Siriuse Blacka. Kolem něj se ozývaly výkřiky vystrašených vězňů, kteří doufali, že nezavítá i k nim do cely. Mozkomor stanul před mřížemi, které ho od Blacka dělily. To mu však nebránilo vysávat z něj všechnu radost. Cítil příval nové energie, která do něho prostupovala skrze trápení, která se Blackovi proháněla hlavou. V tom to vše však pominulo. Mozkomor nechápal, co se děje. Jakoby Black najednou zmizel. V cele unaveně ležel pouze černý smrtonoš. Mozkomor vyplul směrem k dalším celám, aby svou žízeň po pocitech bezmoci uhasil někde jinde.

V podobě psa jsem ležel v cele. Až pozdě mi došlo, že na zvířata ta mozkomoří kouzla nepůsobí. Usnul jsem neklidným spánkem, ve kterém mě děsily noční můry, v nichž Pettigrew vyprávěl Voldemortovi, kde jsou Potterovi, jak Voldemort Jamese a Lilly zabil, jak Pettigrew zabil ty mudly, jak mě odsoudili. To vše se mi promítalo ve snech... To všechno byla pravda.

S pozdravem,
Anita Blakeová