Soutěže 1481
Výuka 1517
Semináře 499
Mrzimor

Autor: Nicol Nash Orchidis
Práce odevzdána: 10. 7. 2010 22:07
Soutěž: Dudleyho nejhorší vzpomínka
Zadavatel soutěže: Belatris Nithelas Malrinová

Zadání soutěže

Pamatujete na Dudleyho Dursleyho, bratrance Harryho Pottera? Jednou se dostal velmi blízko mozkomorům a všichni víme, jak tito tvorové na člověka působí.
Mě zajímá, co za nejhorší, nejtrýznivější a nejmučivější okamžiky se promítaly mladému Dursleyovi v mysli při útoku mozkomorů .
Napište o tom povídku o minimálním rozsahu 9 palců.

Vypracování

"Vazoune, toho spratka jsi složil skvěle!"
"Nic jinýho si nezasloužil!"
"A jak si na něj zařval! Zařvi to ještě jednou!"
"JEŠTĚ JEDNOU SE NA MĚ TAK HNUSNĚ PODÍVÁŠ, ROZMLÁTÍM TĚ NA KAŠI, TY MALEJ UŠMUDLANEJ PARCHANTE!" zahřměl jsem hrozivě a s potěšením jsem sledoval kamarády, jak nadšeně hýkají a tleskají.
Povytáhl jsem si kalhoty a zadíval jsem se na děcké hřiště v dálce a zahlídl jsem tam jakéhosi kluka. Už už jsem chtěl vyzvat své kumpány, abychom se na něj vrhli, ale pak ten kluk zvedl hlavu a vítr mu projel jeho už dost rozcuchanými vlasy. Na nose mu seděly kulaté brýle a já hned odvrátil hlavu. Zatracenej Potter.
Rychle jsem zívl a řekl ostatním, že je načase jít domů. Hoši mi ještě několikrát připomněli zmláceného Barkinse.
"Prima pravý hák, vazoune!"
"Zítra ve stejnou dobu?" zeptal jsem se. Přikývli a Gordon ještě dodal, že nebude mít rodiče doma, tak ať se k němu stavíme.
Když jsme se rozešli, byl jsem pár ulic od domu. Potter si nic nezačne, uklidňoval jsem se, když jsme tak blízko táty. Začal jsem si potichounku pobrukovat oblíbenou metalovou píseň.
"Hej, vazoune!" ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočil. Tři kroky za mnou stál Potter. Tvářil se naštvaně, ale mluvil v klidu. Něco jsem zabručel a šel jsem dál. Potter se mě však chytil jako klíště a začal se do mě navážet. Už si to ani nepamatuji, vím však, že častokrát zmínil přezdívku, kterou mě máma jednou v životě oslovila, myslím, když mi bylo pět nebo šest. Jinak se ke mně chovala odměřeně a neřekla mi jinak než "Dudley" nebo "mladý pane Dursley". Ehm, kde jsem to skončil?
No, jak jsem řekl, Potter se do mě navážel. Rozehnal bych se po něm, ale měl tu...tu hůlku. Tak jsem mu jen doporučil, aby zavřel hubu a výhružně jsem svíral ruce v pěst. Vůbec to nemělo účinek, jaký to mívá na ty malé smrady.
Potter se rázem přestal šklebit a optal se mě na Evanse. To je takový malý hajzlík, musel jsem ho minulý týden dostat do patřičných mezí. A Potter, ten svatý Potter, se do mě kvůli tomu zase začal navážet. A nepřestal.
Otočil jsem se k němu a sykl jsem šodolibě poznámku o jeho zlých snech. Nevím a ani mě nezajímá, co se mu stalo, ale noc co noc brečí ze spaní a budí mě tím. Volá se po svých dávno mrtvých rodičích a jakémsi Cedrikovi.
Na Pottera má poznámka zapůsobila. Rázem nevěděl co říct, zrudl a tiše na mě syčel, ať toho nechám. Teď jsem byl však na koni. Začal jsem si ho dobírat a zesměšňovat ho. A proč ne. Vždyť je to jenom Potter!
Pak na mě však ukázal tou hůlkou. Začal mi výhružným hlasem říkat, ať to už nikdy nedělám. Dostal jsem strach, když na mě mířil tou věcí a křičel jsem, ať to dá pryč. A najednou se to stalo. Začal nejhorší večer mého života.

V tu chvíli jsem necítil nic než chlad. Děsivě mrazivý chlad, který se mi prodíral plícemi. Nemohl jsem se nadechnout, jen jsem chroptěl a sípal. Najednou jako by někdo stiskl vypínač a zhasl nebe. Na obloze do té doby svítilo několik hvězd a nebyla ještě taková tma. Ale najednou, jako když někdo luskne prsty, nebylo vidět na pět centimetrů dopředu.
Taky jsem si připadal, jako by mi někdo zacpal uši. Neslyšel jsem nic, ani štěbetání ptáků, ani žádné jiné zvuky ulice. Kolem mě byla tma a ticho. Absolutní ticho, takové, o kterém nám ve škole tvrdili, že neexistuje!
Začal jsem panikařit. Ano, přiznávám, byl jsem vyděšený. Myslel jsem, že to způsobil Potter s tím svým dřevěným nesmyslem v ruce. Začal jsem po něm ječet, ať toho nechá, ten mi všek jen syčením odpovídal, ať jsem zticha. Tak jsem se rozmáchl rukou do prostoru a zasáhl jsem jeho ježatou hlavu silným úderem. Pak jsem se rozběhl, aniž bych viděl kam. Chtěl jsem jim utéct, ale teď vím, že jim utéct nejde.
Nevím, kolik jich tam bylo, Potter říkal, že na mě čekal jeden. Mě to však přišlo, jako by jich tam bylo alespoň tisíc a všichni do mě bodali nožem,který nezanechává rány fyzické, ale psychické. Vyjevovaly se mi ty nejhorší vzpomínky... jedna za druhou...

Bylo mi pět let. Ve školce jsem neměl takovou váhu jako mám dnes, byl jsem normálně obtloustlé dítě. Máma tomu říkala "děcké sádlíčko". Učitelé mě neměli rádi, zejména ta zrzavá s trvalou, myslela si, že z nás vypudí duchy čerstvou zeleninou. Celý můj ročník cpala celý rok dušenou mrkví. A když jsem se z ní v konečném stádiu pozvracel, musel jsem ji jíst do té doby, dokud jsem to v sobě neudržel.

Devátý rok života. Táta uklouzl v koupelně na mokré dlaždičce (stejně za to určitě mohl Potter) a svalil se na mě. Byl jsem vyděšený k smrti, myslel jsem, že se už nenadechnu.

Jedenáct let. Pro Pottera si přijel ten...ten kouzelník, ten obří chlap s růžovým deštníkem, který se s ním párkrát rozehnal a přičaroval mi prasečí ocásek. Takovou potupu jsem nikdy v životě nezažil.

A konečně... čtrnáct let. Byl jsem zamilovaný do Gabrielly Oak. Chodí na Smelltings do stejného ročníku. Byla tak krásná. A když jsem ji pozval na rande, vysmála se mi. "S takovým chudinkou? S takovým budižkničemu?" křičela. Křičela to na celou jídelnu, všichni si na mě ukazovali, všichni se mi smáli. Měla být šťastná, že ji pozval takový chlap, kterého neodfoukne větřík. A ona se šklebila! A pak se přede mnou naschvál producírovala s tím směšně načančaným Bernadem Veekem. Pořádně jsem ho zmlátil, ale potom jsem plakal... moc a moc, nepřestával jsem brečet celé noci. Byla tak krásná. Proč mě vlastně odkopla? Proč, proč jsi mě musela odkopnout, Gabriello? Co z toho života vlastně mám? Proč neumřít? JEn se odevzdat do spárů těch příšer a bude to.

Co to je? Nějaký duch? Záři, ach, jak září. Ale je to nějaké zvíře. Jelen? Může to být jelen?


Všechno se rozsvítilo, zvuky začaly znovu vířit. Slyšel jsem cinkající síťovku potrhlé Figgové a její uječený hlas. Neměl jsem ale vůbec vůli k životu, chtělo se mi tam jen tak ležet a vzpomínat na Gabriellu. Jak jen bez ní mohu vstát a jít? Jak bez ní mohu sedět, jíst, pít...?
Po chvíli jsem si všiml, že mě Potter s vypětím všech sil táhne. Nemohl jsem mu ani poděkovat, ačkoliv bych to poprvé v životě udělal rád. Myslím, že mě zachránil.
Pak si pamatuji, jak jsem pozvracel rohožku, máma ječela. A když se mě táta ptal, kdo to udělal, ukázal jsem na Pottera. Nebylo to však z úmyslu zlého, to vůbec ne. Nemohl jsem mluvit. Byl jsem k smrti vyděšený, nevěděl jsem ani pořádně, co se stalo. Zrovna bych chtěl být strašlivě moc netečný a spát... a možná se neprobudit. Zda-li by mi přišla Gabriella, ta krásná Gabriella na pohřeb?



Pozn. : Přiznání mudly Dudleyho Dursleye proběhlo pod hypnotickým kouzlem. Celkovou výpověď jsme na konec museli upravit do srozumitelné podoby, neboť již zmíněný mudla Dudley Dursley nemá příliš dobře vyvinutou slovní zásobu a řečové schopnosti.