Zadání domácího úkolu

Dovolte mi, abych vás seznámila s desítkou vlků v naší smečce. Každému z vás jsem přidělila jednoho vlka, a to dle následujícího rozdělení:

Vypracování

Dobrý den, madam,

přiznávám, že když jsem viděla Adalwina na Vašem obrázku, vylekala jsem se. Tolik se mi na první pohled líbila Octavia! Tak mírná, inteligentní...

Ale pak jsem si naštěstí vzpomněla na to, jak mi "vyšla" fotografie zívajícího vlka z brněnské zoo".

Ano... opravdu hrozivě necení své tesáky, ale zívá – a velice mírumilovně, musím dodat. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem viděla výsledný snímek, momentku z konce vééélkého zívnutí.

Když jsem tedy šla na návštěvu za Adalwinem, pokoušela jsem se stejnou měrou mít na paměti Vaše varování i zmíněnou fotografii... tak říkajíc skvělý trénink přístupu k vlkodlakům, jak jste o něm mluvila: bez předsedků, ale s rozumnou skepsí, obezřetně.

Adalwin se – naštěstí – tomu brněnskému vlku vcelku podobal. Varování bylo na místě, ale nevztahovalo se k domnělé agresivitě, ale k jeho... hm... aktivitě.

Adalwin opravdu není rváč, což mu může dosvědčit jeho vlastní kůže: i když se k němu dostanete tak blízko, abyste ji pod huňatou, polodlouhou srstí zahlédla, neuvidíte žádné jizvy.

Na druhou stranu je fakt, že k takovému přiblížení nedojde jen tak. Adalwin je totiž "chňapka" – má sklon ohnat se bez varovného vrčení po všem, co je v jeho blízkosti, ať jsou to motýli, větvičky... nebo ruce. Nekousne, to ne (alespoň ne lidi nebo jiné vlky), ale pár šrámů si od něj člověk přeci jen odnese, když jej nechrání vlčí srst.

K tomu připočtěte, že Adalwin má slabost pro svou vlastní verzi hry na schovávanou: on se schová (třeba si vyhrabe dolík pod spadeným kmenem... jako třeba vlk z olomoucké zoo), a až jde někdo kolem, vyskočí na něj.

Také má rád hru na číhanou – od schovky se liší tím, že je v ní zapojeno i plížení. Čím déle se dokáže nepozorovaně blížit za svým cílem, tím větší radost má. Skočí vždy až v okamžiku, kdy je spatřen.

Vlci ti takto trénují své lovecké schopnosti... ale většinu to přejde, jakmile dospějí, Adalwina nikoli.

Jeho nejvýraznějším fyzickým rysem tak nakonec překvapivě nejsou velké vyceněné tesáky, ale "hříva" kolem krku, je výraznější než u jiných vlků. Delší srst má také na břichu a na ocasu, na těle je spíš huňatá než dlouhá.
Jeho světle šedá srst někdy vypadá skoro modře, zvlášť v měsíčním světle.

Na rozdíl od vlků, které jsem viděla v zoologických zahradách, má Adalwin zelenomodré oči.

...a na závěr ještě Adalwina podobizna bez popisků, zato s přidaným šedivým pozadím: [link]

S pozdravem
H. Centaurix