Zadání semináře

Úkoly: Na výběr máte ze dvou možností. Vyberte si pouze jednu!

1. Napište příběh, kde bude hlavním hrdinou právě Skákající Jack. Minimálně tři palce.

2. Ve výkladu je obrázek Skákajícího Jacka. Avšak mně osobně připomíná mého oblíbeného zpěváka. Proto vás prosím, jestli byste mi mohli Skákajícího Jacka namalovat znovu. Přece jen, ani tahle fotka není dokonalá. Podle popisu určitě víte, co mu chybí.

 

Vypracování

Dobrý den, madam Jostein,
snad příběh potěší. :)

******************************

Štíhlý muž s s podivně zkrabacenou tváří, která tak připomínala spíš masku než lidský obličej, seděl na větvi starého stromu a přehlížel odsud celý městský park. Jeho vysoká postava zanikala ve tmě podzimního listí, které se ještě stále drželo v korunách stromů. Kolem jedné hodiny ráno bylo toto místo už v podstatě liduprázdné, proto sem Skákající Jack chodil přemýšlet a občas taky číhat na nějakou tu ženskou či chlapíka, které by pro rozptýlení v tom nekonečném čase trochu poškádlil. Bylo to ostatně to jediné, co mu ze života zbývalo, jediná radost, ke které se upínal už celé roky.

Kdysi, když žil ještě v Londýně, tehdy se ještě dokázal cítit šťastný, aspoň po prvních dvacet let, tehdy se seznámil s ní, svou okouzlující Agnes, jež se mu stala zhoubou. Dodnes se velmi dobře pamatoval na její jasně zelené oči, v kterých se odráželo slunce jako v lesní tůňce obklopené vřesem. Ale jen do chvíle, kdy se na noční výpravě k Jackovu domu nezřítila ze srázu a nezemřela pod ním. Vybavil si živě i tvář jejího otce, zrůzněnou nenávistí k Jackovi, kterému přičítal Agnesinu smrt. Netušil, že je její rodina kouzelnická, dokud ho Agnesin otec neproklel, aby neustále skákal z místa na místo, aby nikde nenašel ani domov, ani klid. Jack se na stromě uchechtl. Pan Glandrick jistě netušil, jak se mu jeho kletba povedla, už dávno určitě shnil v hrobě, zatímco Jack tu už třetí století bloudí a skáče z místa na místo, ze země do země… a nikde nemá své místo. Cítil, že kdyby takové místo našel, kdyby objevil někoho, ke komu by mohl cítit cokoliv, opravdovou náklonnost, nenávist, že by třeba dokázal konečně zastavit, zatím ale nikoho takového nenašel a popravdě, už nějakých pár desítek let ani nikoho takového nehledal.

Vítr zavál prudčeji a tak si přitáhl ohmataný plášť k tělu. Stále ještě na něm bylo světle zelenkavé písmeno W. Vzpomínal si, jak mu kdysi Agnes dala tu přezdívku, Wack, v rozverném škádlení a jak mu na jeho plášť to dvojité W sama vyšila. Wack se Jackovi náramně líbilo, znamenalo zároveň cvok i kamarád, a tím vším zprvu pro Agnes byl, svou výstředností ji zaujal. Už dávno o sobě neuvažoval jako o Wack Jackovi, příliš si zvykl na novináři užívaného Skákajícího Jacka, snad člověka, snad samotného ďábla, který trýzní ženy a děsí všechny jak svou zuřivostí, tak tím, co dokáže, skákat přes celé domy a mizet závratnou rychlostí.Docela se mu líbilo, když se během druhé světové války přemístil do Prahy, že mu Češi začali říkat Pérák. Tehdy, měl po celém staletí konečně chuť zkusit zase dělat i něco dobrého, ne se jen mstít za tu hroznou ztrátu, kterou mu kletba Agnesina otce způsobila. A tak místo trýznění žen, dívek i mužů zaměřil svoji pozornost na německé vojáky, kterým naháněl strach už jen šepot jeho jména. To ho nějaký čas zaměstnalo a byl se svou pověstí spokojení. Jenže zvyk je železná košile, po pár letech pocitíl zase tu neochvějnou zlobu na lidi, nutkání jít zase někam dál. A tak cestoval ještě pořád po Čechách, a z Péráka se stal Žiletkář, děsivý mužský přízrak, který rozřezává lidem oblečení. Trochu se tím uklidnil a až po deseti letech se rozhodl, že se přesune do Ameriky, kde je mnoho míst, která ještě nenavštívil. Přemýšlel, že až procestuje celý svět, zda někde najde domov, nebo co se stane, až už bude mít všechna místa světa za sebou… zmizí jeho kletba?

Z úvah ho vyrušily tiché kroky na jedné z cest v parku. Zahlédl tam mladíka a dívku. Už si říkal, že na ně skočí a zavřeští, aby je vyděsil, když si všiml, že se posadili na lavičku a místo dvoření, které se za staletí nezměnilo, si na nohy cosi přivazují. Jack se opatrně nahnul ze své větve a div mu nespadl klobouk z hlavy, když si uvědomil, že oba lidé mají na nohou jakési pérující boty.
„No to je mi ale div, oni skákají! A bez kletby… Nakonec snad nebude tahle doba tak špatná, jak se zdála být…,“ pošeptal si pro sebe Skákající Jack. A poprvé po dlouhé době ucítil ve svém nitru jiskřičku radosti, takové té spontánní, osvěžující. Dřív, než si to uvědomil, seskočil ze stromu a hopkal si to k nocí obklopené dvojici.

“Hele, kámo, co máš za značku? Pěkně ti to péruje!“ oslovil Jacka bezstarostně mladík a ukázal Jackovi na nohy.
„To je super, že tady trénuje i někdo další, můžeme se navzájem naučit nějaký triky,“ podotkla s úsměvem dívka. „My sem s Denisem chodíme v noci často, aspoň nám nikdo nenadává do cvoků.“
Jack se chvíli zaraženě rozhlížel z jednoho na druhého a pak odpověděl: „Myslím, že mám rád značku Wack…“
„Wack, tu neznáme, my máme boty od Skyrunner. A jak se jmenuješ? Mimochodem, vypadáš jak z komixu, to je super, ten plášť ti musí ve větru pěkně plácat, co?“
Skákající Jack se usmál a představil se jako Jack.
Dívka se pousmála a také se představila: „Já jsem Anabeth. Tak, Wack Jacku, ukaž nám, co umíš!“ Jack byl tím oslovením i výzvou zaražený, pak ale odhodil zábrany a skákal a skákal, poprvé po třech staletích s opravdovou chutí a zápalem, ne proto, že by to byl jeho úděl z prokletí. Cítil, že tady v parku objevil malý střípek domova, když poprvé v životě nemusel hopsat sám a z donucení. A tak se do noci nesl trojnásobný křik třech nadšených skákajících postav smísený se zvukem padajícího podzimního listí.