Zadání soutěže

Byl jednou jeden starý, rezavý klíč. Jen tak se povaloval na zaprášeném stole, snad zapomenut. Ke každému klíči ale obvykle patří i dveře. Jaké dveře to jsou? A co je za nimi?

Text bude původní, to znamená váš a nechci ho najít nikde na internetu, byť by byl z vašeho pera.
Snažte se vaše dílo dělit na odstavce, nepoužívejte barvičky a dejte si záležet s pravopisem a gramatikou, ačkoliv když uděláte nějakou tu chybku, hlavu vám trhat nebudu.
Minimální délka je stanovena na 4 palce.

Vypracování

Byl jednou jeden starý, rezavý klíč. Jen tak se povaloval na zaprášeném stole, snad zapomenut. Ke každému klíči ale obvykle patří i dveře. Jaké dveře to jsou? A co je za nimi?

Vítr se rozverně proháněl korunou letité lípy. Do podvečerního ticha se neslo jen tiché šumění jejího listí. Slunce se líně posouvalo níž a níž až počalo mizet za vzdáleným horizontem.
Poslední zlatavé paprsky dopadaly na otlučenou fasádu malého domku, který vypadal, že lepší časy už má dlouho za sebou. Pokud byste přišli blíže, jistě by vám neunikla píle malých chlupatých tvorečků, kteří pečlivě zaplnili vytlučená okna sítí pavučin. Možná byste mohli spatřit i poslední dešťové kapky lapené do sítí...

Byl to dům s bohatou minulostí, pochybnou přítomností a velmi nejistou budoucností. Figuroval na majetkových listinách coby problémová nemovitost. Byl přesouván ze složky do složky, z archivu do archivu a v krátkých záchvatech úřednické aktivity se i pátralo po případných majitelích...

Rok za rokem přicházel sníh a schovával vše pod bělostnou přikrývku. Rok za rokem se trávník na zahradě přeměňoval v divočinu. Bodláčí se mísilo s planými růžemi v přílivu houževnatých kopřiv. Přes jistý... půvab by to byla noční můra každého zahradníka toužícího po úhledně zastřiženém anglickém trávníčku.

Nicméně, jednoho dne se věci daly do pohybu. Ať už to byl Osud, kdo rozdal karty nebo se přičinila Náhoda, majitel domu byl určen.

* * *

Ernin si prohlížela barvitou brožůrku s nabídkou domů a pozemků v Godrikově dole. Dobře věděla, že nemá ani na ten nejmenší z nich, ale to ji nemohlo vzít to potěšení z prohlížení a nadšení z opojných představ.
Bylo to sotva pár dní, kdy úspěšně složila kouzelnickou zkoušku dospělosti - OVCE. Tím se teoreticky zařadila mezi dospělé a plnoprávné kouzelníky. Bylo na čase opustit kolejní ložnici a najít si vlastní bydlení. Nicméně s tím nespěchala. Nějaká ta inspirace se hodí vždycky.

V krbu občas zapraskalo hořící poleno, líně olizované ohnivými jazyky. Kdyby v místnosti byla okna, inkoustově modrá obloha by mohla prozradit pokročilou noční dobu. Jenže tohle bylo sklepení, zde byla okna jen ve výše položených místnostech a ani ta neodpovídala klasickým představám. A však i přes tyto drobné zádrhele, pečlivě filtrující příchozí, se dovnitř dostala sova. Opeřenec shodil Ernin do klína oficiálně vyhlížející dopis, sedl si na vrchol křesla k dívčině hlavě a tvářil se nanejvýš spokojen sám se sebou. Měl proč.

Obálka byla adresována přímo jí a zahrnovala i křeslo ve společenské kolejní místnosti. Nebylo to nic neobvyklého. Přes lehkou nechuť, pramenící z oficiální formy dopisu, jej Ernin otevřela a přečetla.

Vážená slečno Ernin Větroplachá,
jakožto jediná naleznuvší žijící příbuzná zesnulé paní Werny Koblížkové, zdědila jste obytnou nemovitost číslo popisné 14 v Zakopnuté Boudě u Fričova. Toto rozhodnutí Ministerstva kouzel, odbor pro obyvatelstvo a kouzelnické nemovitosti, nabývá právní platnosti ihned po přečtení tohoto dopisu. Klíče a majetková smlouva vám budou zaslány posléze.

S pozdravem
Regina Střelbrčková, odbor právních převodů a přehozů

Ernin si dopis přečetla pětkrát. Nemohla mu uvěřit. Přečetla jej po šesté. Na žádnou Wernu si nevzpomínala. Nicméně, pokud se dobře pamatovala, Koblížkovi byli příbuzní z matčiny strany. Možná to byla záměna. Možná ne. Bylo by možné, aby jen tak zdědila dům? A nebylo to právě to, co si přála? Přesto. Vypadalo to tak... neuvěřitelně.

* * *

Ocelově šedé nebe nevlídně shlíželo na zem, zmáčenou deštěm. Voda smísená s prachem jej proměnila ve šudy přítomné mazlavé bahno. Vzduch byl plný vláhy, ale přesto bylo dusno. Všude kolem byly známky nevyhnutelně se blížící bouře.

Ernin byla zdrcená. Notnou chvíli stála a nevěřícně pozorovala spíše rozpadlé než stojící stavení. Měla svůj vlastní dům. Opravdový. Skutečný. Svůj vlastní, ale... Tohle snad bylo za trest. Musí to být krutý vtip Osudu. V koutku duše zalitovala, že se nikdy nevěnovala praktickému kouzlení pro domácnost. Nikdy ji nenapadlo, že by mohla potřebovat kouzla na zpevnění zdí, aby se jednoho dne neocitla pod zřícenou střechou. Tohle nebyl předpoklad pro to být dobrou čarodějkou. Aspoň o tom byla do teď přesvědčená.

Asi si koupí stan. To bude nejlepší. Nějak už zkulturní ten malý kousíček zahrady a postaví tam stan. A potom uvidí, co se s tímhle nadělením dá dělat.

V mnoha nespočetných realitách by toto všechno mohlo skončit. V tisících alternativních realit by to skončilo. Dům by se dále rozpadal až by zněj zbylo jen několik útvarů, připomínajících poslední cihly. Příroda by jej pochovala ve své náručí. Ze zahrady by se časem stalo strniště a později hustý les skrývající poslední vzpomínky na doby minulé.
Ernin Větroplachá by se do Zakopnuté Boudy víckráte nevrátila. Stala by se reportérkou na volné noze. Procestovala většinu kouzelnického světa i podstatný kus toho mudlovského. A když se její čas naplnil, zemřela by při velmi nečekaném incidentu, v němž hrála jednu z hlavní rolí třínohá ropucha.
Tato realita však snila svůj vlastní sen...

* * *

Ačkoli se o tom vedou spory, i předměty mají svůj způsob existence. Především, co se týče předmětů magických či očarovaných. Snad proto, že jedním z hlavních znaků magie je i jistá nepředvídatelnost.
Právě díky ní byla realita navedena na vyhybku Osudu.

* * *

Blesk ozářil obzor. Chvíli po něm hrom roztrhl oblohu. Dnes v noci to zdaleka nebylo poprvé. Průvan by byl rozrážel okna s patřičnou dramatičností. Tedy pokud by tu nějaká byla. Místo toho se jen proháněl sem a tam po místnosti, zvedal sloupce prachu a kvalifikovaně kvílel mezi skomírající masou něčeho, co mohlo býti nábytkem. Byť ve vzdáleném čase.

Ráno bylo svěží a půvabné. Vzduch byl čistý a jiskřil jakýmsi nadšením.
Ernin se procházela domkem. Celý den se snažila všelijak vyspravit škody způsobené běsnícími tesáky času. I přes tuto snahu měl dům do obytné budovy stále slušně daleko.

Na něčem, co by při slušné míře představivosti, mohlo být stůl, ležel klíč. Byl celý zrezivělý, upoután na jediný kroužek. Vypadal tak obyčejně, až mudlovsky. Nebyl žáden důvod k tomu si ho všimnout. Ale jak už to tak bývá, právě proto na sebe tu pozornost poutal. Nenápadně. Přitahoval myšlenky typu: "K čemu asi patří? Kde má své dveře? Co otevírá? K jakému tajemství je určen?..." A jste v tom až po kolena. Někdy i níž.

Teď si asi říkáte, že každou chvíli musí přijít ona dramatická chvíle. Chvíle, kdy se ona naivní dívka nechá vést rukou Osudu a použije onen, (ne)pochybně zcela obyčejný, zrezivělý klíč k otevření tajných dveří, jež zcela změní její život. To by byla ta romantická, zcela jistě právem očekávaná verze.
Jenže Ernin nebyla romanticky založená dívka. Tedy, lépe řečeno byla. Věděla to o sobě. Právě to byl důvod, aby tyto své skony nahradila praktičností, pečlivě vybroušenou k dokonalosti. Lidé už mívají takové sklony dělat ze sebe někoho, kým nejsou a popírat toho, kým jsou a to vše ve všeobecné snaze, zavděčit se jiným lidem. Nikdo vlastně neví, proč to dělají, možná to už zkrátka patří k tradici.

Za tři měsíce, tisíce kouzel, několika set blíže neurčitých nadávek a peprných výhružek se z domu na čísle popisné 14 v Zakopnuté Boudě u Fričova stalo obytné stavení. Na místě pečlivě přehlíženého pralesa bodláčí a plevele se nyní rozkládal trávník. Ne příliš udržovaný, ale ani zanedbaný. Tráva tam rostla velice rozumně, jako by věděla, co se stane, když se pokusí o nějakou nepředloženost. V podobném duchu se přetvářelo i stavení. Rozházet si to s čarodějkou nikdy není zdraví prospěšný nápad. A už to věděly cihly u základů stejně jako poslední střešní tašky. Po drobné upomínce to pochopily i cihly komína. Nikdy předtím nebyl komín takto úhledný. Desetiletí úspěšně rozvíjející se chaos byl infikován řádem a v několika málo týdnech bylo vše najednou jinak. Fungovalo to. Nějakou chvíli určitě.

Ernin seděla za stolem, (ano, skutečně to byl stůl, dokonce tak také vypadal) četla jednu z těch knih, které se zabývají chodem a údržbou domácností po kouzelnickém způsobu. Tento týden to již byla čtvrtá příručka. Některé činnosti by se možná daly označit jako „práce pro chlapy“, ale když nějakého potřebujete, jsou všichni v...no znáte to, nikde nikdo. Nicméně, za tu dobu, co jí dům přišili na krk se už naučila mnoho domácích tipů a triků. Stačilo by to na sepsání další knihy. Jenže není jisté, jestli to bude stačit na úklid podkroví, ke kterému se už pár dní chystala. Sklep představoval tvrdý oříšek a to se do něj nesměřovala většina věcí typu co když to ještě někdy budeme potřebovat, nasbíraná za několik generací. Půdy jsou noční můrou každého, kdo se někdy pokusí je navštívit s úmyslem tam poklidit.

Stodola se svého nepořádku vzdala minulý týden. Tímto se schody, vedoucí do podkroví, staly přístupnými i tvorům, jejichž rozměry přesahovaly několik desítek centimetrů do každé strany. Stará, nicméně nějakým zázrakem stále držící prkna tvořící schody, vedla vzhůru, kde po několika metrech končila. Po levé straně se nacházel malý odkladový prostor typu sem to hoď a po pravé ruce byly těžké kované dveře. Nebýt prachu a pavučin, které smývaly rozdíly mezi jednotlivými předměty, člověk by řekl, že sem ty dveře tak nějak nepatří. Ernin brzy poznala, že umíněně vypadající svislá prkna skutečně umíněná jsou. Vyzkoušela na ně cokoli od nesčetných otevíracích kouzel jako Alohomora či prosím, po mudly osvědčené bušení, vyrážení, nadávání, kopání či rozbíjení zámků. A nic. Dříve by se dostala skrz skálu. Vyzkoušela i několik alternativních metod včetně metody, kdy se zkrátka smíříte s tím, že to nejde, otočíte se zády a záhy přijde ta chvíle, kdy to naprosto jistě půjde. Fungovalo to vždy. jenže tyhle dveře to nějak nerespektovaly.

Se směsí rozhořčení, zklamání, hněvu a jistou dávkou nesmiřitelnosti, jenž tvořila velmi nestabilní a velmi ochotně vybuchující substanci emocí seděla v kuchyni. Přemýšlela, co všechno ještě nezkusila. Ernin nepatřila k lidem, kteří by vzdali něco, do čeho už sebe sami tak obtížně dokopali. Ty dveře budou otevřeny. Ať tak či onak. Neměly na výběr. jen o tom zatím nevěděly...

Uprostřed mírně radikální myšlenky se náhle zarazila. Její mysl byla náhle vtažena zpět do reality, když si uvědomila na co se to dívá. Byl to klíč. Velmi starý, velmi rezavý klíč. Ten pravý k oněm takto zrezivělým dveřím. „Mám tě!“ Vítězoslavně vykřikla. Vyskočila ze židle, popadla klíč a běžela si ověřit svou novou teorii.

Zámek tiše zaprotestoval, nicméně, klíč do něj zapadl naprosto přesně. A pak se stalo něco, co už se nestalo velmi, velmi dlouho. Dveře byly s hrůzu nahánějícím skřípotem otevřeny...

...
...a svět se změnil...
...

Všechny barvy vybuchly, aby byly opět poskládány zpět. Avšak, do úplně jiné formy.
Místnost za dveřmi k domu nepatřila. Byla vzdušná, velmi světlá a nezpochybnitelně - čistá. Čas jako by se k ní nikdy nepřiblížil dostatečně blízko, aby na ní zanechal sebemenší stopu.
Ernin stála ve dveřích s překvapeným výrazem někoho, kdo se právě rozhoduje mezi fascinovaným úžasem a těžkou panikou. Mudla by se nepochybně zbláznil. Na nějaký čas určitě. Ernin zachránila skutečnost, že je čarodějkou. Lidé žijící s magií jsou přeci jen na podobná překvapení zvyklí, i když ne zdaleka v takovémto měřítku. Jen pár minut a bude znovu schopná fungovat..

„To od vás nebylo příliš hezké, mademoseille...“
Ernin uniklo překvapené vypísknutí. Uskočila ode dveří, které...na ní mluvily. Nevěřícně si je prohlížela. Po chvíli změnila svůj pohled na podezíravý.
„Promiňte...ehm, vážené Dveře...ale, co nebylo hezké?“ Chvíli na to už si byla skoro jistá, co to asi tak mohlo být.
„Ty vaše způsoby mademoseille. Řekl bych, že by se daly nazvat poněkud...brut ...surovými. Když se dveře neotevírají, tak to mívá svůj důvod a ve většině případů to znamená, že nemáte ten správný clé. Není důvodu k nim býti takto adverse... Zvláště pak, když Vy, mademoseille, ten správný clé vlastníte jen o několik kroků níže.“
„Promiňte prosím, netušila jsem...“ Ernin se cítila jako naprostý idiot. Ne proto, že odpovídala dveřím, ale proto,že v ní jejich slova velmi spolehlivě vyvolala pocity viny za své nedávné, i když nevědomé, destruktivní chování vůči jejich nedobytné a nekomunikativní straně, dalo by se říci. Cítila se jako malé dítě nachytané při rošťárně někým, o kom zdaleka neví, jaké tresty rozdává ,ani jak moc by to bolelo. Nejvíce matoucí bylo neodbytné tušení, že se dotyčný nezlobí tak nějak dostatečně.
Dveře ještě chvíli zachovávaly svůj dřevěný výraz. Pak se jejich, už tak hluboce sametový hlas, zdál ještě přívětivější. „Vaše omluva je přijata, mademoseille. Ovšem příště bych uvítalo, kdybyste použila svůj clé na prvním místě...“
Ernin by přísahala, že se na ní dveře usmály.

Dívka vykročila napříč okouzlujícím pokojem. Jeho okna byla vysoká a relativně úzká. Když vyšla na balkón, naskytl se jí nezapomenutelný pohled. Krajina byla neskutečně půvabná a natolik přívětivá, že jste si ji jednoduše museli zamilovat. V celé atmosféře tohoto místa bylo to něco, co zpívá k vašemu srdci a vede láskyplný dialog s vaší duší. Bylo to jako šíleně se zamilovat do něčeho tak silně, že byste se sami toužili stát jeho součástí.

Ernin po tváři stékala slza. Byla hluboce dojata tímto místem. Probouzelo v ní to neurčité, nepopsatelnéněco patřící k její bytosti. Bylo ji, jako kdyby se po velmi dlouhém spánku probudila do překrásného dne. Byla celistvá. Mozaika jejího života byla zcelená. Byla sama sebou. Tak to mělo být. Věděla to. To, co dříve vypadalo tak neurčité nyní zářilo ve vší kráse... Cítila sebe sama.

Otočila se ke Dveřím. „Je možné...se tady zdržet?“
„Samozřejmě.“
„Pak bych se tu ráda zdržela.“ Na tváři se ji usadil jemný úsměv, který již nikdy úplně nezmizel.
„Chápu, mademoseille...“ Dveře úsměv opětovaly s vlídností někoho, kdo se dívá na svého oblíbeného svěřence a vidí z něj jen to nejlepší.
„Nicméně, je tu něco...“
Ernin se zadívala na rezavý klíč. Chvíli ho s něho svírala v ruce a pak...jej odhodila Dveřmi ven do světa, odkud přišla. Dveře se pomalu zavíraly s jistou...neodvratností.
Aniž to Ernin tušila, právě učinila něco, co před ní učinila i její předchůdkyně... Pro jeden svět zmizela, aby mohla žít v jiném tak, jak si přála...

* * *

Trvalo to nějakou dobu.
První byly kopřivy. Ty pomalu, téměř nesměle zarůstaly nejrůznější zákoutí zahrady s patřičnou obezřetností. Když bylo jisté, že se jim nic nepřihodilo, přidalo se všechno ostatní. Cihly komína povolily, až byl celý komín opět profesionálně nakřivo. Střešní tašky se rozestoupily či zcela sestoupily, aby vytvořily kvalitní díry ve střeše. Okenní skleněné výplně znovu nahradily pavučiny...
Do domu číslo 14 v Zakopnuté Boudě se pomalu, ale jistě vracel chaos a přetvářel jej zpět k obrazu svému. Nábytek byl pokrýván prachem. Byl tam i jeden starý, rezavý klíč. Jen tak se povaloval na zaprášeném stole, snad zapomenut...