Zadání soutěže

Byl jednou jeden starý, rezavý klíč. Jen tak se povaloval na zaprášeném stole, snad zapomenut. Ke každému klíči ale obvykle patří i dveře. Jaké dveře to jsou? A co je za nimi?

Text bude původní, to znamená váš a nechci ho najít nikde na internetu, byť by byl z vašeho pera.
Snažte se vaše dílo dělit na odstavce, nepoužívejte barvičky a dejte si záležet s pravopisem a gramatikou, ačkoliv když uděláte nějakou tu chybku, hlavu vám trhat nebudu.
Minimální délka je stanovena na 4 palce.

Vypracování

Klíč

Starý muž seděl v houpajícím křesle. Jeho pohled, upřený do plamenů olizující dřevo v krbu, byl unavený, ale přesto plný odhodlání, což vypovídalo o jeho odvaze a dobrodružném životě. Jeho vrásčité prsty cosi držely. Předávaly si to a dotýkaly se toho, jako by si chtěly zapamatovat přesný tvar předmětu.
„Pane Goldmane, vaše vnučka je tady,“ pravil elegantně oblečený mladík, který vešel do místnosti. Starý muž jen nepřítomně zakýval hlavou. Mladík gesto zopakoval na znamení toho, že rozumí. Zašel za masivní dveře, aby je opět otevřel v doprovodu usmívající se dívky.
„Dědečku,“ řekla zvesela a vrhla se k muži. Ten pomalu otočil hlavu ke své vnučce a laskavě se na ni usmál, jako by byla jeho jediným potěšením, které ho vždy probudí z melancholického snu.
„Ahoj Melanie, jsem tak šťastný, že tě vidím.“
„Já taky, poslední dobou se moc nevídáme.“
„Máš pravdu, jsem pořád ponořený ve svých myšlenkách,“ při posledním slovu se opět zahleděl na plameny v krbu.
„Víš, maminka říkala, že jsi jen starý mrzout a že chceš být sám. Já jí říkala, že se jen citíš nepochopený a měli bychom ti pomoct. Je to tak, dědečku?“
Pan Goldman pohladil Melanii po tváři. „Jsi tak hodná a na svůj věk tuze rozumná. Když mě bylo jedenáct, tak jsem pořád lítal venku a nemyslel na nic a na nikoho. Budoucnost mě nezajímala. Byl jsem pošetilý a naivní.“
„Ale mě je už třináct, dědo. Tři roky jsi se s námi vůbec nekontaktoval.“
„Oooch,“ zarazil se muž a pohledem sklouznul k předmětu ve svých rukách, „to je hodně času. Asi … asi víc, než jsem předpokládal.“
Dlouhé minuty nikdo nepromluvil. Melanie dobře věděla, že když její dědeček o něčem přemýšlel, nikdo ho nesměl rušit. Fascinoval ji. Byl pro ni velkým vzorem. Skrýval tolik tajemství, která by chtěla odhalit, ale věděla, že by jí dědeček nikdy neprozradil všechny detaily svého neobyčejného života.
„Melanie,“ pravil po chvíli, „musím ti něco dát, než odejdu. Ale nejdřív mi odpověz na otázku, věříš v nemožné?“
„Cože?“ zasmála se Mel.
„Jestli věříš všem těm nesmyslům, co říkají ve škole, nebo jestli jsi jako já. Svá, tvrdohlavá a snivá. Jestli máš fantazii, chceš cestovat na daleká místa a jestli … věříš svému srdci.“
Mel zaraženě zírala na dědečka. Čekala, že se dozví něco úžasného, ale … nemožného? „Já … nevím,“ řekla a viděla, jak dědečkovy nadšené oči pohasly a klesly. „Nevím, jestli mám tolik fantazie co ty, dědečku. Ale ano, věřím. Celým svým srdcem věřím na vše neuvěřitelné a nemožné. Každý den si představuji, jaké by to bylo, žít ve svém vlastním vymyšleném světě a …“
„Už nic neříkej,“ řekl pan Goldman, který opět ožil, „nespletl jsem se v tobě, ale musíš něco vědět, já odcházím.“
„Odcházíš? Umíráš?“
„Neumírám, jen odcházím.“
„Kam odcházíš?!“
„Pryč. Tam. Do svého světa. Proto jsem si tě zavolal,“ zakuckal se, „zavři oči.“ Melanie zavřela vyděšené oči, ze kterých začaly stékat kapky slz. Cítila, jak jí dědeček dává něco těžkého kolem krku. Otevřela oči.
„Co to je?“ ptala se.
„Klíč.“
„Od jakých dveří?“
„To zjistíš, pokud budeš dál věřit v nemožné. Slib mi, tady, že nikdy nepřestaneš věřit v nemožné. Slib mi to, ať mohu v klidu odejít.“
„Slibuju, dědečku, mám tě ráda,“ Melanii se zlomil hlas a hlasitě se rozbrečela. Ruka, která jí hladila po tváři ztratila sílu a oči, které se na ni láskyplně dívaly, se navždy zavřely. Pak už se všechno seběhlo tak rychle. Komorník, záchranka, doktoři … pohřeb.

Melanie seděla ve svém pokoji a dívala se na klíč, který jí dědeček dal. Od jeho smrti už uběhl týden a pomalu se s tím začínala srovnávat.
„Zlato, co to máš?“ řekla matka, když vstoupila do pokoje.
„Nic, jen klíč, který mi dal dědeček.“
„Kdy?“
„Než umřel.“
„Ty jsi u něj byla?“ bylo jasné, že tato informace jí nepotěšila.
„Ano, ptal se mě, jestli věřím v nemožné a pak mi dal tenhle klíč.“
„Ten starý blázen! Snad jsi neposlouchala žádné historky o tom, že svět je plný kouzel. Kruci Melanie. Kdy vyrosteš, už nejsi malá holka, musíš si zvyknout na realitu!“
„Ale já věřím tomu, co říkal dědeček.“
„Nechci abys skončila jako on, starý osamocený blázen!“
„On není … nebyl blázen! Byl moc chytrý a odvážný, neměl strach snít!“
„Ne! Už jsem řekla, zapomeň na všechno, co jsi od něj slyšela. Zapomeň už na něj!“ Matka byla nepříčetná a v záchvatu zuřivosti Melanii strhla klíč z krku a odešla s ním pryč. „Jednoho dne mi poděkuješ.“

O 15 let později

„Všechno nejlepší k narozeninám, mami.“
„Melanie, to je pěkné překvapení, kde ses tu vzala?“
„V práci jsem si vzala volno. Nemohla jsem přijet na Vánoce, tak jsem přijela na tvoje narozeniny, jsi spokojená?“
„Ano, moc. Tak dlouho jsme se neviděly, pořád pracuješ.“
„Jo, realita je holt krutá,“ zasmála se.
„Mel, prosím, mohla bys skočit na půdu? Mám tam stará fotoalba a chtěla bych je ukázat hostům.“
„Jasně,“ řekla a vydala se směrem k půdě.
Půda byla zaprášená a přes značené krabice nebyla vidět ani podlaha. Mel hledala krabici s nápisem „Fotoalba“ ale nemohla ji najít tak si sedla na jednu z nich a rozhlížela se. Vtom si všimla, že jedna krabice není popsaná. Chtěla se do ní podívat, kdyby to náhodou nebyla ona. Otevřela krabici, ale uvnitř žádné fotoalbum nebylo. Byla v ní menší krabička s nápisem „Táta“.
„Dědeček?“ řekla si Mel a zvědavě krabičku otevřela hned na vrchu byl papír. „Celý svůj dům i jeho pozemky odkazuji své vnučce Melanii Hammersmithové. CO?“
Melanie byla v šoku. Dědeček jí odkázal celý svůj dům a ona o tom celých patnáct let nevěděla. Žila v podnájmu ve velkoměstě. To nebylo to, po čem vždycky snila. Usedlost na venkově jako měl dědeček, to bylo něco … a ona tam mohla žít, ale nežila, protože její matka nechtěla, aby měla cokoli společeného se svým mrtvým dědečkem.
Znovu se podívala do krabice a viděla tam klíč. Ten starý rezavý klíč, který jí dědeček dal. Rozbrečela se.
„Já jsem mu slíbila, že budu navždy věřit v nemožné. Že budu navždy snít, jako on. A co je ze mě teď? Nedělám nic jiného, že pracuju. Pracuju v kanceláři jako účetní. Živí mě čísla. Nic neříkající čísla!“
„Melanie, našla jsi to album?“ zeptala se matka, která vešla na půdu. Když viděla dceru v slzách, jak v ruce drží klíč a závěť, věděla hned, co se stalo. „Pochop, nechtěla jsem ,abys vedla nesmyslný život.“
„Nesmyslný život? Před tím jsi mě chtěla uchránit? To co mám teď, je nesmyslný život! Život nemá cenu, když nemůžeš snít. Podívej se, co ze mě je. Řadová kancelářská kalkulačka.“
„Máš realistické zaměstnání, žiješ normálním životem.“
„Normálně strašným životem. Dědeček měl úžasný život plný dobrodružství, copak to nechápeš?“ Melanie víc nevydržela. Měla hysterický záchvat. Už nemohla. Proklouzla kolem matky a vyběhla ven. Nasedla do auta a rychle ujížděla směrem k dědečkovu domu.

Cestou polykala hořké slzy a přemýšlela o všem, co se stalo. Jak si její matka vůbec mohla myslet, že jí tímhle ochraňuje. Naprosto jí zničila život!
Dorazila na místo. Chvíli jen seděla v autě a pozorně si prohlížela každý detail starého domu. Podívala se na zahradu, kde se zrezivělá houpačka kymácela ve větru. Vzpomínala, jak jí dědeček houpal na té houpačce, když byla malá a neustále jí opakoval: „Život nemá cenu, když nemůžeš snít. Největší zbabělost, je ze strachu snít.“
Melanie otevřela dveře od auta a vešla do domu a v ruce držela rezavý klíč. Procházela místnost za místností až došla do sálu s krbem. Bylo to tady tak jiné, Když tady byla naposledy, hřálo jí teplo krbu a dědečkova pohledu. Teď tu byly jen prázdné stěny a vyhaslý krb naznačoval úzkost. Křeslo tu ale zbylo.
Šla se podívat blíž. Na křesle byl papírek. Rozevřela ho.
„Každý má dostat druhou šanci, Melanie. Třetí patro, poslední dveře vlevo. Tvůj dědeček.“
„Kdy to asi napsal? Že by … že by to byly dveře pro ten klíč?“ řekla a zadívala se na předmět ve své dlani. No jistě, Jinak to být ani nemohlo. Jak nejrychleji mohla běžela do třetího patra k posledním dveřím vlevo. Zarazila se. Co jí tam asi čeká. Každý má dostat druhou šanci?“
Zachvěla se. Rozklepanými prsty vložila klíč do zámku – pasoval. Kousla se do rtu a nervózně klíčem otočila. Zámek cvaknul. Melanie chytla kliku a otevřela dveře. Oslepilo ji zářivé světlo.

Jako by se ocitla ve snu. Dveře, kterými před chvilkou prošla zmizely. Všude kolem ní byly nádherné rostliny, potok a zvířata. Hotový ráj. A v tom ráji se zjevila osoba.
„Dědečku!“ vykřikla. „Co ty … nesmím? Nebo jsem taky mrtvá?“
„Nesníš, holčičko, ani jsi neumřela, „pohladil jí křehkými prsty v černých vlasech, „říkal jsem ti přece že jen odcházím. Odešel jsem do svého světa, který teď může být i tvůj, pokud chceš. Žila jsi přesně takovým životem, jakým jsme nikdy, já ani ty, žít nechtěli. Tohle místo ti dá možnost to napravit. Souhlasíš?“ Natáhl k vnučce ruku. Mel se zamyslela, dostane druhou šanci, dostane šanci žít životem, jakým žil dědeček. Bude žít životem, po kterém vždy snila. A to jen díky tomu, že věří. Věří, že se to může stát a tak se to stane. Představivost je to nejkrásnější a nejmocnější, co máme.
Usmála se a vzala dědečka za ruku. Dívala se na ni, jak se drobné vrásky vyhlazují a přísně upravené nehty se zkracují. Pohlédla na dědečka, který byl najednou vyšší. Podívala se na sebe. Na svoje nohy, ruce, tělo i vlasy.
„Mě je … mě je zase třináct, dědečku.“
„Ano, holčičko, každý má dostat druhou šanci.“