Zadání domácího úkolu

Vypracování

Dobrý den, madam Larrie,
ach, bylo to moc poučné, slyšet o vlkodlactví a některých problémech s tím spojených od madam Agnes. Děkuji za tuto hodinu vám i jí!
Mám dva dotazy, které mě napadly během hodiny, ale na které už jsem se nestihla zeptat. Pokud by to tedy bylo možné, ráda se dozvím odpověď od madam.

1. Když se proměníte ve vlkodlaka, předpokládám, že jde pouze o proměnu těla, nikoliv šatů. Jak to vlkodlaci řeší, když se pak navracejí do své podoby a… šaty nejsou nablízku? Mají k tomu někde několik skrýší, kam doběhnou nazí, nebo to řeší jinak? Mám na mysli ty vlkodlaky, kteří nezůstávají v bezpečí zamčeného domu.
2. Jak se k vám (či jiným vlkodlakům) chovají zvířata, pokud jste v lidské podobě? Cítí nebezpečí, nebo naopak náklonnost ke „zvířecí“ stránce člověka? Nebo se k člověku s vlkodlactvím chovají zkrátka tak, jako by se chovali ke každému dalšímu člověku? A speciálně mě zajímá, jak je to případně s chováním vlků k člověku s vlkodlactvím.

***

Tak je to tu, brnění v nohou, taková zvláštní vibrace, mi stoupá do celého těla, jako by se třáslo při představě měsíce vycházejícího nad obzor v celé své dokonalé kulatosti. Ale třese se hrůzou, nebo v dychtivém očekávání toho, co přijde? Bojím se… je to, jako by mě stravoval jed, zatím tichý a kradmě šmátrající, ale kdy přijde ten skutečný úder?

Ve chvíli, kdy mi třas rozvibruje celé tělo, připadám si jako z želatiny, kůže mě pálí, jako by k mému tělu přestávala patřit. Nejradši bych ji servala, je jako tisíce švábů běžících po těle, hnusí se mi. Jenže se nemohu hnout, náhlá ostrá bolest mě sráží na kolena a já dopadám na dlaně, paže mám slabé jak stébla trávy ve vichřici, jen jen se pode mnou podlomit. A pak to přijde…

Zátylkem mi projede křeč a bolest tak silná, až mě celou ochromí. Ztuhle spočívám na podlaze, opřená o dlaně a kolena, a myslím na to, že bych nejradši umřela, moct se jen tak pohnout, doplazit se třeba i vleže k noži a skončit to trápení, které se mi jako žhavá láva rozlévá tělem. S prvním křupnutím jako by se má vůle žít naprosto zpřelámala. Láme se i obraz, prostor, čas… Zmateně tluču dlaněmi o zem, ale nebolí to, protože mi tělo zaplavuje bolest mnohem výraznější, nesnesitelná, jako by mě drtil popelářský vůz a dělal ze mě malou kostku odpadků. Dýchám mělce a přerývaně, cítím každou kost v těle, jak se láme, drtí a roste jako žhavé nože do nového tvaru. Nikdy bych si nemyslela, že je možné cítit takovou ostrou, dlouhotrvající bolest a nezbláznit se z toho. Nebo už blázním, když vidím své prsty na rukou mizet, jako by se jimi živilo mé vlastní tělo? Sotva zmizí prsty, v hlavě mi vybouchne další ohňostroj žhavé bolesti, to když se mi nos protahuje za neustálého křupání do vlčího čumáku. Už nemám sílu se třást, trpně spočívám na nohou, které nejsou moje, zatímco se mi záda střídavě propínají křečí a prodlužují se obratle. Cítím potřebu plakat, ale strnulost mi to nedovoluje. Vím, že ta proměna nemůže trvat dlouho, ale mně připadá jako celá věčnost, celá beznadějná věčnost bez možnosti úniku…

Únik… Mé tlapy zaškrábou do podlahy, jako by to slovo bylo pro ně povelem. Únik… pohledem zkoumám prostor kolem sebe, ale ještě pořád mě svírá ta palčivá bolest žhavého železa kolujícího mi v krvi, kostech… Krev… Cítím její pachuť na jazyku, zprvu se mi hnusí, pak ale získá příchuť čehosi lákavého. Únik… V zoufalství se poddám poslednímu návalu té bolesti, kterou snad nelze přežít, ústa plná rostoucích zubů se mi otevřou, hlava zakloní a ve chvíli, kdy mi tisíce jehliček vlčí srsti probodne kůži křičím své zoufalství k měsíci, místo známého hlasu se ale ozývá vlčí vytí. Únik… Krev… Musím své bolesti utéct. Tlapy zahrabou ve vzduchu a já se konečně mohu pohnout.

Běžím a chňapu vítr mezi zuby, mocné a sebejisté. Únik… Krev… Noc mi nabízí tolik možností, tolik zajímavých pachů, jeden z nich je lákavý, voní povědomě a lákavě, voní krví, voní příslibem kořisti! Rozběhnu se po stopě…