Zadání domácího úkolu
Vypracování
Jak Bradavice ke Komnatě nejvyšší potřeby přišly
Přířitil se do jejích komnat jako hurikán. Ani nepotřebovala zvedat hlavu, aby si ověřila, že to byl skutečně on. Jeho dupání ho vždy prozradilo, třebaže si to sám neuvědomoval.
„Pokud si jdeš zase stěžovat na schody, ne, skutečně nemohu za to, že nerozumíš jejich pohybu."
„Roweno!" oslovil ji místo toho a lehce ji popudil tím, že ji neurvale skočil do křesla. „Mám nápad!"
Povzdechla si. Znala jeho nápady. Pravda, nebýt jeho nápadu, hrad by patrně nestál, ale od toho okamžiku bylo vše šílenější a šílenější, až to dospělo do bodu, kdy většina věcí byla naprosto neproveditelná.
„Tohle se ti bude líbit,“ namítl, jako by snad četl její myšlenky.
„Tak povídej,“ konečně se odvrátila od pergamenů na stole a pohlédla na něj, stěžena útrpným vědomím, že to bude zase na ni, aby mu vysvětlila, že něco takového je zhola nemožné.
„Chce to komnatu!“
„Komnatu? Chceš mi snad říct, že tady na hradě, co má sedm pater a tři obytné věže, je málo komnat?“
„Nemyslím jako normální komnatu,“ zarazil ji. „Ale komnatu… jak to jen vysvětlit… stalo se ti už někdy, že bys potřebovala místo, takové a takové, ale neexistovalo?“
Zarazila se. Nechápavě na něj hleděla. Povzdechl si a chytil ji za ruku. „Pojď, ukážu ti to.“
Po chvilkovém běhu, kdy nedokázal pochopit, že se v dlouhých šatech velmi špatně běhá po schodech, se ocitli v sedmém patře. Postavil ji před prázdnou zeď.
„A?“ zeptala se.
„No, představ si, že něco potřebuješ. Nutně potřebuješ. A tak zajdeš sem, budeš na to myslet, budeš v to doufat a ono se to zjeví…“
„Jak?“
„No…“
„No?“
„Myslel jsem, že na to bys už přišla ty…“
Samozřejmě, že ho odmítla. Měla na práci jiné věci, které volaly svou aktuálností z jejího stolu, neodkladné záležitosti, úkoly na opravení, dohled nad jejími malými havránky, které bylo potřeba směřovat, učit a vychovávat, neboť na škole nebylo starších ročníků.
A do toho jí ten proklatý Nebelvír zasadil do hlavy brouka takovým nápadem!
Jistě, bylo to možné. Pravděpodobně. Ale nějaký hlásek v její hlavě jí říkal, že přeci také pochybovala, když přišel s návrhem se založením kouzelnické školy. A tohle byla jen jedna komnata….
Jedna, jedna… brblala. Ale zároveň by v sobě muselo pojit tak moc dalších místností!
Ať si to vědomě uvědomovala, či ne, Godrik jí do hlavy nasadil protivného broučka, který ji po večerech doháněl k zvláštním kresbám, úvahám a výpočtům. Až jednou procitla, pergameny sbalila a donesla mu je do komnat.
Seděl zrovna u stolu, pohazoval si s jakýmsi míčkem, úkoly na stole neopravené hned vedle figurky lvíčka, co dostal od svých svěřenců. Pozdravil ji. A pak se překvapeně díval, když mu stůl položila tolik různých papírů, popsaných a pokreslených.
„Aspoň mi řekni, jestli sis to představoval nějak takhle,“ prohlásila po jeho několika minutovém zírání, kdy se ani nepohnul.
„Já… Jsi úžasná,“ vyhrkl nakonec. „Vážně, úžasná.“
A v ten moment věděla, že tu komnatu postaví a neexistuje žádná cesta zpět.
Po prvním týdnu měla pocit, že se dočista zbláznila. Na stole se jí hromadily neopravené úkoly, studenti ji téměř začali pohřešovat, Godrik omylem spletl kouzlo a ona to odnesla několikadenním kulháním. Salazar o nich prohlásil, že jsou blázni, a vrátil se do svého sklepení. Helga jim v pravidelných intervalech nosila čaj a sušenky, ale i tak na to svým způsobem zůstali sami.
Práce se táhly téměř až do konce roku, i když ji Nebelvír ze začátku ujistil svým pozitivismem, že třebaže její nákresy vypadají nanejvýš složitě, stihnou to za měsíc. A nebylo to jediná věc, kvůli které ho místy měla plné zuby a lehce si připadala jako Salazar.
Na podzim zvládl vykouzlit komnatě vlastní klima, takže pár dní tam bylo jako v nejtužší zimě. Chodila zabalena v pláštích a těžkých šatech, protože ji nenapadlo použít ohřívací kouzlo.
Jednou v zimě se mu podařilo neopatrným kouzlem probourat hradní zeď a hrozilo, že celá jedna strana hradu se zřítí.
Na jaře to málem celé pokazila. Měla pocit, že s nápravou jednoho kouzla, kterým jaksi uvolnila o něco víc syrové magie než obvykle, už nehne, a tak to nechala na další den.
Když přišla dalšího dne i s Godrikem, objevila v komnatě partu studentu z druhých ročníků.
Komnata si poprvé dělala to, co chtěla sama. A rozhodně ne naposledy.
