Zadání domácího úkolu

Vzpomeňte si na veškeré faktory, které jsme si říkali v hodinách, a napište mi poutavý snový příběh, který se odehraje ve vašem vytvořeném snovém světě.

Pokuste se přiložit alespoň jeden obrázek, kreslený nebo tvořený v grafickém programu.

Za každý další originální nápad plus pro vás!

Vypracování

Ročníková esej – Fantazírování
Lily Angelina Johnsonová

„PROLOG“

Once I had a dream / And this is it
~ Dark Chest Of Wonders (Nightwish, Once)

Připadala jsem si jako vetřelec, i když jsem tam technicky vzato vlastně nebyla. Asi jsem usnula a skončila jsem u sestry, která si užívala v mém vlastním snovém světě, tedy spíš ve světě sester Johnsonových. Kdyby si tam dělala něco nedůležitého, jak je ostatně jejím zvykem, tak bych jí asi nevěnovala pozornost, jenže to mělo dva háčky. Ukázal mi to sen, takže jsem nevěděla, jak bych z toho jen tak vypadla, asi nestačí cvaknout dálkovým ovladačem a pokračovat na jiném televizním kanále. A taky mě zajímalo, jak se moje imaginární, zdůrazňuji imaginární dvojče dostalo k mému obraceči času, jenž je daleko reálnější než ona, když jsem ho do Země neexistujícího léta nikdy nebrala. I přes pár nepříjemných myšlenek o sledování a špionáži jsem proto sestru nespustila z očí, aby mému obraceči neublížila. Nejdřív na něj jenom dlouze koukala, pohrávajíc si se zlatým řetízkem v ruce, pak jako by se k něčemu odhodlala a přetáhla si řetízek přes hlavu, po čemž následovalo spoustu obrátek. Ani jsem je nezvládala počítat, ale bylo mi jasné, že jestli tohle nebyl obyčejný sen, tak se tohle brzy někde projeví.

*

O několik týdnů později

PRVNÍ ČÁST

The light on the horizon was brighter yesterday
~ Final Masquerade (Linkin Park, The Hunting Party)

„Mě. To. Nebaví,“ oznámím prázdnému pokoji a znechuceně zahodím další svůj žalostný pokus o vymyšlení toho, co bych dělala, kdybych při misi měla parádní výhled na vlkodlaka, jak na mě skáče, což byla praktická část eseje z Lykantropologie. A já nemám ani šajna, jak bych se v takové situaci měla zachovat. Kromě panikaření, samozřejmě, ale za to by mě slečna Larrie asi sežrala. Teda pokud se za měsíčku mění v krvelačnou potvoru.

Ještě chvíli se snažím něco vykoumat, ale po chvíli se rozhodnu, že takhle to prostě nejde. Zavřu oči a soustředím se na známou krajinu. Na Zemi neexistujícího léta. Když otevřu oči, vidím les, kde znám pomalu každý strom a možná i většinu kamenů. Při pohledu na oblohu zjišťuju, že jsem se sem dostala ve zhruba stejnou dobu jako ve skutečném světě, což znamenalo blížící se západ Slunce. Ten jsem vždycky měla strašně ráda, protože mě i po mnoha letech fascinují ty barvy a jejich prolnutí a protože mi to připadá jako důležitý mezník v rámci mé aktivity – večer jsem vždycky nejživější, zatímco ráno je úspěch, když funguju bez jediné kapky kafe. Proto zamířím na nejlepší místo, odkud se dá tahle hra barev pozorovat, a to k Jezeru podzimu. Na východním břehu je nejlepší výhled, sluneční kotouč je totiž vidět přes vodu, což tomu dodává ještě kouzelnější efekt, odrazy posledních paprsků na hladině jednoduše vypadají magicky.

Jenže mě čeká zklamání. Což o to, na místě jsem sice včas, ale jako by něco okamžik, kdy se Slunce přehoupne přes obzor, nahrálo a záznam hodněkrát zrychlilo. Vyděšeně na to koukám. Pak mrknu na hodinky, kde se čas najednou hrozně rychle přetáčí dopředu. Minuty ubíhají rychle. Vteřiny ani nedokážu zachytit.

*

DRUHÁ ČÁST

I don't know who I'm fighting
~ Empty Eyes (Within Temptation, The Unforgiving)

Neklidně se zmítám v posteli a snažím se usnout, i když mi v hlavě víří myšlenky jako splašené a dožadují se, abych jim věnovala svou pozornost. Proč a co se, u Salazara, stalo? Nechápu to, nic takového se mi ještě nikdy nestalo a já nic takového ani nechtěla, jak se tedy něco takového mohlo stát ve světě, kterému vládnu jenom já, a pouze moje maličkost ovlivňuje, co se tady bude dít? Oprava, do chodu Země neexistujícího léta vlastně může zasahovat i sestra, jenže to je ve své podstatě jenom zhmotnělá část mě samotné, takže by neměla mít takové pravomoci. Jak jsem nad tím ale přemýšlela, tak jsem došla k závěru, že nic takového bych nedokázala ovlivnit ani já, vždyť nijak nemůžu za to, jak dlouhý tu je den, nebo proč se v Zimním městě neprotrhají ty šedé mraky plné sněhu, takže tohle musela způsobit nějaká vyšší moc. Co jsem jí mohla provést tak strašného? To netuším, ani si neuvědomuju, že bych v poslední době něco provedla obecně, kromě toho, že jsem zaspala termín na odevzdávání doplněných úkolů k madam Bete. Ale tak to není životu důležité.

*

TŘETÍ ČÁST

Waiting for nothing all my life / Battle against time
~ Battle Against Time (Wintersun, Wintersun)

Poslední zoufalý nápad. Restartovat to tady. Že bych se prostě zkusila vrátit do normálního světa a třeba by to po návratu sem vypadalo zase normálně. Jenže když se snažím dostat do svého pokoje na hradě, jako jsem to dělala už hodněkrát, jako kdybych narazila na pevnou, nepřekonatelnou zeď. Dorážím na ni asi deset minut, dokud nemám pocit, že mi praskne hlava. Pak toho nechám a rozhodnu se navštívit ty nejmoudřejší tvory, kteří v mé zemi žijí. Žabího prince, hůvu a kentaurožku. Pořadí rozhodnu jednoduše podle toho, jak je ode mě kdo daleko. Takže začnu u hůvy. Nedávno jsme spolu začaly komunikovat jejím složitým jazykem a občas jí i docela rozumím. Bohužel, v téhle věci je naprosto nepoužitelná, protože usnula, hned jak se Slunce vyhouplo nad obzor, a já nemám to srdce ani energii ji budit.

U Jezera podzimu dopadnu podobně. Žabí princ si všiml maximálně toho, že poslední den i noc byly nějak podezřele krátké. Je sice naprosto geniální v udělování rad o tom, jak funguje společnost, lidé a všelijaké city, ale něco takového je pro něj novinka. Opravdu se zrychlil den? Nechám ho, ať si nad tím rozjímá sám, a vyrazím za nejmoudřejší kentaurožkou Sonjou. Hned, jak mě uvidí, do mě zabodne svoje jantarové oči a přicválá ke mně. Beze slova mě vede na své oblíbené místo na Loukách netichnoucí hudby, kde mi vysvětlí celou situaci. Jedna věta z celé té řeči mi utkví v hlavě. Někdo si zahrával s časem. Vzpomenu si na ten zvláštní sen, jenž jsem si ve svém snovém sešitku zvýraznila zeleným zvýrazňovačem a udělala k němu několik otazníků. Asi vím, kdo to byl. Asi určitě.

*

ČTVRTÁ ČÁST

Hope and many miles to go
~ A Lifetime Of Adventure (Tuomas Holopainen ft. Johanna Kurkela, Music Inspired by the Life and Times of Scrooge)

„…možná by ti mohl pomoci někdo ze Severního města,“ ukončí svou řeč zamyšleně Sonja. „Já na tohle bohužel žádné řešení nemám, ale můžu tě ujistit, že se snažíme něco vyčíst z hvězd. Bohužel jsme na to měly o polovinu méně času, proti normálu je zrychlený asi dvojnásobně.“
„Děkuju,“ řeknu jednoduše. „Pokusím se o to.“
„Kdybychom na něco přišly, dáme ti vědět. Poznáš to,“ dodá, když už se nadechuju, abych se zeptala, jak to udělá. Jenom přikývnu. A vydám se zpátky do srubu, abych se přioblékla a přeletaxovala se do Severního města.

Jo, je sice super mít naději, že mi někdo pomůže, pomyslím si o několik hodin později, ale to tam jako mám jít pěšky? Krb se totiž rozhodl, že bude stávkovat. Možná mu v odporu pomohla ta časová změna, zelené plameny se každopádně už dobrou chvíli neobjevují. Což mě dost zneklidňuje, do Severního města to je pěšky docela daleko. Nakonec mi ale nezbyde nic jiného, než abych si vzala nějaké svoje věci do batohu a vyrazila po svých. Párkrát se mi sice povedlo se tady přenést z jednoho místa na druhé podobným způsobem jako při přemisťování, ale mám takový pocit, že v současné situaci by mi to asi taky moc nepomohlo.

K Mrazivému kraji dojdu těsně předtím, než zapadne Slunce, zase tím divným zrychleným záběrem. Povzdychnu si, zabalím se do všech bund, co jsem měla a snažím se zhmotnit si tu stan, jako dělám se vším, co tady potřebuju. Většinou to je tak, že na to prostě pomyslím a za moment to mám před sebou. Jenže to nejde. Začíná mi docházet rozsah tohohle časového problému; nejenom to tady celé zrychluje, ale dokonce nějak zastavil všechno, co dělalo můj svět magickým, takže teď tu platí stejné zákonitosti jako v normálním světě.

Záblesk zlaté. Otočím se, protože v tom šeru to je dost neobvyklé. A vidím fénixe. Co ten tady dělá, že by tohle způsobilo, že se z Nevlídných skal přesunul sem? Nevím, ale každopádně letí ke mně. Hledím na něj s přimhouřenýma očima, on mi pohled opětuje, a pak mi v hlavě zazní jediné slovo. Poleť. Ještě chvíli si ho podezíravě měřím, ale pak na návrh přistupuju. Nese mě přes Mrazivý kraj přímo do Severního města.

*

PÁTÁ ČÁST

Sail away my little sister / Sail away to the other side
~ The Other Side (Sirenia, Nine Destinies And A Downfall)

Zasněžené ulice vypadají jako vždycky. Rozloučím se s fénixem a poděkuju mu. Věnuje mi poslední smutný pohled a já pochopím, že tohle udělal proto, že ví, co se děje a má pocit, že já jediná to můžu zastavit. No, nerada bych ho zklamala. To zklamání mě přivádí na docela zásadní věc: když se mi něco stane tady, odnesu si to i do reálného světa? Kdybych si tady zlomila ruku, budu ji mít na hradě v pořádku, nebo ne? A kdybych tu nedejlajka skončila navždycky, znamená to, že už se nikdy nevrátím? No, zkoušet se mi to nechce.

Vykročím bílou ulicí a snažím se zorientovat, když mi do zorného pole vejde nějaká postava. Zaraduju se, že se můžu zeptat na cestu, ale něco mi na ní přijde podezřele známé. Když si shodí kapuci z čela, poznám ji.

„Ségra,“ prohlásí a široce se usměje. Poznám ale, že to není upřímný úsměv. „Čekala jsem, kdy na tebe narazím.“
„Ségra,“ oslovím ji stejně jako ona mě, „ani by mě nenapadlo, že tě tu ještě uvidím.“
„Hele, neurážej mě. Ta zbabělá jseš ty, protože nechceš nic riskovat, abys z toho neměla průšvih, takže bys tu spíš neměla být ty.“
„Hele, neurážej mě, tohle je moje krajina snů.“
„Ale já jsem vlastně ty.“
„To nepopírám. Co mi chceš?“
„Předpokládám, že sis všimla, že tady není něco v pořádku…“ začne konverzačním tónem, jenž téměř přetéká ironií a mně je jasné, že v tomhle duchu se ponese všechno, co mi chce říct. Vždycky, když něco zkazí, tak se uzavře buď sama do sebe, nebo se skryje za hradbu ironie a sarkasmu, za kterou je ale pořád tou malou a docela osamělou holkou, i když se to snaží moc neukazovat. Tenhle základ máme obě stejné, jenom se tomu bráníme různými způsoby.
„Věř mi nebo ne, ale všimla.“ Když si začala, tak se budu bránit stejně, jako ona útočí.
„Tyjo, to jseš bystrá. Ale vsadím se, že nevíš, proč to tak je.“
„Vím, hrála sis s obracečem času. Kam ses potřebovala tak nutně vracet?“

V její tváři na chvíli zahlédnu nefalšovaný údiv, ale ten během momentu vystřídá její oblíbený pohrdavý výraz. Když promluví, její hlas zní smutně, skoro jako by se styděla za to, co provedla. Což nebyl nejen nevídaný úkaz, to u ní bylo něco naprosto nemožného, třeba já ji tak viděla poprvé. „Jenom jsem se nudila a tys o tý věcičce tolikrát básnila, tak jsem si ho tady zhmotnila. A začalo mě bavit s tím otáčet. No jenže když jsem toho nechala, nic se nestalo. Tak jsem otáčela dál a dál, aby to něco dělalo. A teď je to tu celý úplně v háji.“
„V tom posledním se očividně shodneme.“
„To je super, takže můžeš pryč, abych to dala do pořádku.“
„Nemůžu. Už jsem to zkoušela a nejde to.“
„Fakt ne? Ale co s tebou?“
„Třeba to tu vrátím, jak to bylo?“ nadhodím.
„Ne, to je moje práce. Já bych s dovolením utřela, co jsem rozlila.“
„Teď jsi velká zodpovědná sestřička?“
„Ne. To jsem byla vždycky, jenom jsi nebyla ochotná to připustit. A jako starší a moudřejší ti, prcku, říkám, abys mě nechala to vyřídit.“
„Nenechám. Jak jsi řekla, já jsem ty, takže je to i můj problém, který nenechám na nějaké pochybné osobě.“
Přehodí si kapuci přes hlavu, aby ukázala, že tady náš rozhovor končí. Přes rameno na mě ještě houkne: „Jestli já jsem pochybná, malá sestřičko, tak nevím, jaká jsi ty!“

Chci na ni taky křiknout něco tak jedovatého, ale zabrání mi v tom malá letící silueta hůvy z Jižních lesů. Mám chuť se jí zeptat, co tady dělá, ale poznám to z ruličky pergamenu, již má přivázanou k nožičce. Sonjin vzkaz. Na něco přišla.

*

ŠESTÁ ČÁST

Wish upon a star / Believe in will
~ FantasMic (Nightwish, Wishmaster)

Jednu věc jsem z těch všech knih o hůvách nevyčetla, i když bych tipovala, že by tam být měla, protože mi přijde docela důležitá. Vážně jsem netušila, že umí přemístit člověka. Fakt. V jednu chvíli jsem si četla Sonjin dopis a vzápětí jsem stála na louce vedle kentaurožky s poťouchlým úsměvem.

„To jsi nevěděla, viď?“
„A ty snad jo?“
„Samozřejmě. Myslela jsem, že ti to třeba řekla nebo houkla. Ale to to je jedno, asi jsem přišla na ten náš časový problém.“ Přikývnu, aby pokračovala. „No a jde o to, že jediná věc, co by tohle mohla nějak ovlivnit, je ve hvězdách.“
„Ehe?“ zeptám se inteligentně.
„No, zanikající hvězdy prý nějak pohlcují čas.“
„To by musela tady někde zemřít nějaká hvězda… jestli to teda chápu dobře.“
„Ehm, jo. Přesně ke stejnému závěru jsem došla i já.“
„Takže jsme zase na začátku,“ shrnu to. Zklamaně jsem sebou plácla na trávu a zeptala se kentaurožky: „Sonjo, jestli Země neexistujícího léta přestane existovat, vrátím se někdy do normálního světa?“
V jejích jantarových očích se mihne stín. „Nejspíš ne.“ Pak dodá: „Je mi to líto.“

Chvíli obě mlčíme. Celou tu dobu věnuju pečlivému studiu oblohy, kterou má Sonja určitě naučenou nazpaměť. Na východě se už pomalu začíná objevovat nažloutlá záře, předzvěst blížícího se dne. Vypadá to, že už se to zase zrychlilo, protože celou noc jsem se se sestrou opravdu vybavovat nemohla. Všechny ty hvězdy na mě pomrkávají z moc velkých dálek. Ne, tudy cesta nevede, než by přišly na pomoc, tak by uplynulo několik světelných let. Nevím, jak jsem na to přišla, ale byla jsem si s tím jistá. Hvězdy to být nemohou.

„Nejsou to hvězdy,“ řeknu nahlas. „Nejsou to ony, protože vždycky existuje takové řešení, které se dá provést.“
Sonja se zatváří zmateně. „Jseš si s tím jistá?“
„Jsem,“ přikývnu přesvědčeně. „Sonjo, jak může zaniknout hvězda?“
Podívá se na mě, jako by mě nikdy neviděla. „Spotřebuje plyny ve svém nitru, přece.“
Zavrtím hlavou. „To není ono, ne. Jinak.“
„Spadne. Ale to není hvězda, i když se tomu jevu říká, že padají hvězdy, to jsou jenom kousky kosmického nepořádku. Kamenů a tak.“
„Nemůže to být doslovně… padající hvězdy… nebo hvězdičky.“ Jako by mi měla prasknout hlava. Řešení mám na dosah, ale nedokážu k tomu dojít, chybí mi tam nějaká souvislost. Velká časová mezera. Hodně padajících hvězd, aby to ten čas zpacifikovalo. Hvězdný roj? Blbost. Co vypadá jako hvězdy?
„Mám to!“ vyhrknu najednou. „Je to sníh, Sonjo!“
„To zní logicky,“ pronese kentaurožka zamyšleně. „Ale myslíš, že to jednoduše sežere čas navíc? Vždyť už jsi v Severním městě byla.“
„Říkala jsi zánik hvězd. Sníh zanikne tak…“
„…že roztaje,“ doplní. „Chceš rozehřát sníh ve městě. Ale jak?“

*

SEDMÁ ČÁST

Starchild, in the Sea of Stars you fall
~ Starchild (Wintersun, Wintersun)

Hůva mě přenese zpátky do města. Fajn, to by byla ta snadná část. Těžší bude přemluvit zdejší lidi, aby něco udělali, a taky musím najít sestru. Párkrát zkusmo houknu na hůvu. Podívá se na mě s hlavou nakloněnou na stranu a kývne. Doufám, že jsem jí řekla, aby našla sestru, a ne třeba aby letěla ulovit nějakou zmrzlou myš. Já zamířím do svého oblíbeného obchodu s knížkami, protože mám pocit, že tam najdu odpovědi.

Prodavačka je ke mně vstřícná a milá jako vždycky. Když jí vysvětlím, co potřebuju, zachmuří se, ale souhlasí, že mi pomůže. Nějakým zdejším vynálezem, který se trochu podobá obyčejnému rádiu, ale funguje jako rozhlas, obvolá celé město, celkem hodně lidí, a obeznámí je se situací. Pak mi tu věc předá a já se na ni podezíravě zadívám, protože jsem nikdy neuměla moc řečnit. Nějaká zasunutá část mojí mysli mi ale připomene, že tohle je prostě nutné zlo, takže se nadechnu a spustím. Popíšu lidem, co můžeme dělat, že jediné řešení je rozmrazit veškerý sníh. Už předtím mě napadlo, že by šlo rozdělat spoustu ohňů, přidat do nich trochu letaxového prášku, aby jen tak nezhasly, a čekat, jestli to zafunguje. Na kouzla se bohužel spolehnout nemůžu, a už vůbec ne na zdejší magii. Navrhnu, aby oheň rozdělali z různých nepotřebných předmětů a kusů nábytku, až bude čas v pořádku, tak jim to můžu nahradit. Na závěr poděkuju a předám předmět zpátky. Žena se na mě usměje, že jsem jim to řekla pěkně, a pošle mě pro ten „litux“, aby to hezky hořelo, sama se vydá pro staré dřevěné regály na knížky. Venku vidím, že mě lidé opravdu slyšeli, na ulicích už hoří několik hranic.

Jdu ke svému prázdnému bytu, aby vzala něco ze své zásoby letaxového prášku. Pokud budu trénovat to místní přenášení nebo mě bude nosit hůva, tak ho asi ani nebudu potřebovat, ale jistota je jistota. Obcházím ulice a přihazuju substanci do plamenů. Nezezelenají, ale začnou hořet jasněji. Postupně přestává sněžit. Za tu dobu, co sem ve volných chvílích létám, jsem nic takového ještě nezažila. Sníh na zemi taje, mraky se trhají. Když vykoukne sluníčko, lidé žasnou; nikdy nic takového neviděli. Je chladno, ale jiným způsobem, den je totiž jasný, ne plný bílého svinstva z nebes. Moje hodinky se zastavily, jak je jejich dobrým zvykem při dlouhých pobytech, ale je mi jasné, že se čas začíná zpomalovat.

Slunce putuje po obloze. Blíží se k horizontu. Jak pomalu zapadá, obloha na západě mění svou barvu. Nejdřív do oranžova, přes žlutou a narůžovělou přechází do fialové, modré a tmavě modré. Obloha pomalu tmavne. A mně je jasné, že je všechno v pořádku, jako bylo dřív. Zkusím známý únikový tunel do reálného světa, cestu do mého pokoje ve zmijozelském sklepení. Nekryje ho žádná zeď. Projdu jím a octnu se ve své zelené ložnici. Podle hodin na stěně uběhlo sotva šedesát minut od doby, co jsem zmizela, mně to ale připadá jako věčnost.

*

O týden později

„EPILOG“

And in the darkest nights / If my memory serves me right / I'll never turn back time
~ Whatsername (Green Day, American Idiot)

„Kdes celou dobu byla?“ vyjedu na sestru, když ji spatřím.
„Pryč od toho všeho. Promiň.“ Vypadá, jako by toho litovala. A zároveň má v očích obdiv. „Ty jsi na to přišla?“
„Jo. Rozmrazili jsme Severní město.“
„Všimla jsem si. Vypadá to tam hezky,“ pousměje se.
Pokrčím rameny. „Já jsem hlavně ráda, že tam nepřišlo léto. To bych pak musela vymyslet nějaký inteligentnější název pro celou tuhle zemi. Sice tam teď mají i slunečné dny, ale pořád to jsou slunečné zimní dny, teplota tam prý ještě nestoupla nad nulu.“
„Já bych nápad měla.“
„Poslouchám.“
Hodí na mě jeden z těch svých pohledů stylu já vím něco a ty ne.
„Já si počkám, neboj, ty mi to jednou řekneš. Musíš se tím pochlubit. Znám tě.“
„A já tebe. Obraceč už nemáš, viď?“
„Mám. Ale nechala jsem si ho přeměnit jenom na šperk. Bála bych se ho používat.“
„To chápu. Země, která přemohla čas.“
„Ehe?“
„To je ten nápad, ty trdlo. Země, která přemohla čas. Vždyť je to pravda, ne?“
„Nezní to špatně,“ připustím opatrně. „Co ty na název Země neexistujícího léta, která přemohla čas?“
Nakrčí nos. „Není to moc dlouhý?“
„Je. Ale můžeš tomu říkat třeba ZeNeLét.“
Zamyslí se a pak se na mě podívá s tím svým úsměvem-neúsměvem na rtech. „To by šlo. Jsem ráda, že jsi to zvládla. Dobře ty.“
„Já vím. Ale slib mi, že už nebudeš dělat žádný blbosti.“
„To ti neslíbím. Leda že nebudu svými blbostmi ohrožovat ZeNeLét.“
„Beru tě za slovo a pokládám to za přísahu.“
„Já taky.“

* * *

Já vím, že jsem s těmi délkami hrozná, ale mně to prostě jinak nejde. Doufám, že se Vám příběh líbil a že nebyl poutavý jen podle mého skromného názoru. Pokud Vám to kvůli těm písničkám znělo trochu jako moje Náležitá kouzelnická úroveň, tak jakákoliv podobnost je čistě náhodná, mně tohle napadlo podle toho prvního úryvku a pak už to nějak jelo... ale jestli Vás to uklidní, tak takové úkoly nepíšu jenom k Vám, v šuplíku mám takových povídek víc. A nejen v šuplíku. Děkuju za další skvělý ročník a pokud otevřete třeťák, tak se mnou snad můžete počítat :))