Zadání domácího úkolu
Napište povídku o nějakém bystrozorském případu, v níž použijete
následující: krádež hůlky, napadení ministra kouzel, zmutovanou sovu, záhadu zamčeného kufru, vypíchnuté oko, nalezený deník a pomoc přítele.
A aby jste věděli, že i bystrozor má srdce, tak kdo bude mít extra problém s touto esejí, může mi napsat do kabinetu a domluvit se na individuální úpravě zadání eseje...
Vypracování
Dobrý den.
Hans se probudil trhnutím, jako by ho někdo polil ledovou vodou. Často se mu to stávalo, když měl zlé tušení, špatný sen nebo jen zapomněl odeslat důležitou sovu. Teď prožil všechny tři zkušenosti najednou. Zdál se mu opravdu ošklivý sen o nějakých divných dětech bez rukou, které se k němu nebezpečně blížily, a které si zpívaly „Break your Heart“ od Get Set Go, ačkoliv měly zašitá ústa. Odehrávalo se to navíc v takových ponurých barvách, probudil se, když ho jedno dítě skoro dostihlo. Při pomyšlení na děti ho zároveň napadlo, že neposlal kolegyni Martě dopis o tom, kdy se vrátí z mateřské, protože byla jediná, která mu neříkala tou směšnou přezdívkou. Posadil se na postel, když tu se před rámem jeho postele zjevil patron v podobě kamzíka.
„Šéf vzkazuje, ať se okamžitě dostavíte na oddělení, velmi důležité.“
„Vždycky je to velmi důležité,“ zamručel Hans za rozplývajícím se patronem a šel hledat ponožky.
O půl hodiny později byl už upravený na oddělení, kde bylo další pět jeho kolegů. Většina z nich vypadala, jako by kafe, které drželi v rukou, byl jediný středobod vesmíru, kterého je nutno se nikdy nepustit. Šéf a jeho zástupce vstoupili do dveří, oba s ustaraným výrazem na tváři.
„Vážení, máme problém. Přišel výhružný dopis přímo Ministrovi kouzel.“ Obecenstvo v místnosti zpozornělo.
„Tady to je,“ mávnul hůlkou a promítl dopis na velké plátno za sebou.
HLUPÁCI Z MINISTERSTVA!
NEMÁM SLOV PRO VAŠI NÍZKOU INTELIGENCI. NIKDO Z VÁS BY NEMĚL PRACOVAT V TAK CHOULOSTIVÉM PROSTŘEDÍ, NEBOŤ ALESPOŇ 99% Z VÁS JE NESCHOPNÁ, POČÍNAJE NAŠIM VLÁDCEM, KORUNOVANÝM VOLEM – MINISTREM KOUZEL OSOBNĚ.
A PROTO BUDE MINISTR KOUZEL MÝM PRVNÍM CÍLEM. ZABIJI HO. ZNIČÍM HO. ZNIČÍM VÁS, CELOU SPOLEČNOST KOUZELNÉHO SVĚTA. KOUZELNÍCI JSOU NABUBŘELÍ A OPROTI MUDLŮM NADŘAZENÍ. NEMYSLETE SI, ŽE JSTE NEZNIČITELNÍ.
MINISTR KOUZEL ZEMŘE, TAK PRAVÍM.
ČLOVĚK Z DAVU
Bystrozoři četli tiše a zamračeně. Když všichni dočetli a mlčky pozorovali svého nadřízeného, ujal se jejich šéf opět slova.
„Nemusím snad dodávat, že ochrana ministra kouzel je priorita číslo jedna, proto všechny případy, které máte rozdělané, budete dělat ve volném čase nebo je přesunete. Má tu někdo něco neodkladného?“
Jedna ruka se zvedla do vzduchu.
„Šéfe, ten případ Barrowski?“
„Oh, ano, Franku, na Barrowského nasaďte přísnou hlídku, klidně i viditelnou, aby se o nic nepokoušel. Pak se k tomu případu vrátíte.“ Frank přikývl.
„Fajn, tak máte někdo nějaké nápady k tomu dopisu?“ Chvíli bylo ticho, bystrozoři znovu projížděli očima text.
„Myslí si o sobě, že je chytrý,“ řekl zvučným hlasem Hans.
„Podle čeho tak soudíš, Happy?“ podivil se Hansův kolega sedící před ním. Hans obrátil oči v sloup. Nesnášel, když se mu říkalo Happy.
„Už jen v tom oslovení – hlupáci z Mnisterstva. A pak se to prolíná celým dopisem – nízká inteligence, že jsme neschopní a náš vládce je korunovaný vůl. To o pisateli jasně dokazuje, že má nadprůměrnou inteligenci nebo si to alespoň myslí.“
„To je sice hezké, Pyto,“ řekl hlasitě šéf, „ale to nám nezužuje ani okruh podezřelých. Vždyť že jsme na Ministerstvu neschopní, to si myslí tak polovina národa.“
„Jsou tam narážky proti kouzelníkům, ze strany mudlů. Zastánce mudlů? Nebo sám je mudla?“ ozvala se bystrozorka Lana Huntová.
„To je sice hezký postřeh, Huntová, ale stejně nám to nezužuje kouzelnickou či mudlovskou populaci.“
„Čistý mudla to být nemůže, chápe principy kouzelnického práva, musí to být buď mudla s pouty v kouzelnických rodinách nebo kouzelník, kterého kouzelnictví nějak zradilo.“
„Třeba po druhé kouzelnické válce?“
„To by mohlo být, tehdy bylo hodně smíšených rodin popravováno a ničeno. Řekněme, že to bylo dítě, když mu odebrali rodiče a zabili je? Mohl by se teď mstít.“
Nastalo ticho doprovázeno nehlasným přikyvováním.
„Moore,“ ozval se šéf a jeden z bystrozorů zpozorněl.
„Ano, šéfe?“
„Vezměte si k ruce pracovníky z administračního oddělení, klidně všechny, a projeďte všechny rodiny z druhé kouzelnické války, kde byli rodiče zabiti a děti zůstali naživu. Je to slabá stopa, ale aspoň něco.“ Jestli to Moorovi připadalo jako náročná práce, nedal to najevo. Přikývl a vydal se splnit svůj úkol.
„Brooksová, Clark, Huntová a Pyto si vezmou hlídky u domu ministra, je to jasný? Zbytek si tu sedne a bude vymýšlet případné strategie.“
Hans se přihlásil.
„Pyto?“
„Budeme to dávat do tisku, šéfe?“
„To ještě nevím, budu to muset prokonzultovat s mediálním oddělením. Nevíme ještě skoro nic – co když je to jen maniak, který chce mediální pozornost? Tak mu jí dopřejeme? A navíc, moc dobře víme, jak je to s mediálními výstřelky. Aby nám pak před domem ministra nestálo padesát maniaků. Takže zatím nevím, a proto je to do odvolání tajná informace.“
Všichni se začali zvedat a tvořit skupinky, podle svého zařazení. Clark, Huntová, Brooksová a Pyto se taky sešli u jednoho stolu.
„Takže, hlídky si rozdělíme dva a dva? Nebo po třech s tím, že se jeden vždycky vyspí?“ Clark se okamžitě chopil iniciativy.
„Nechal bych to dva a dva. Méně nás to unaví. Zároveň však budeme připraveni, pošli nám zprávu patronem, kdyby bylo nutno zasáhnout.“
„Fajn. První hlídka?“
„Já a Huntová? Střídat se budeme po osmi hodinách?“ zeptal se Pyto.
„Jo, to zní dobře, Happy. Tak za osm hodin.“ Kývl Clark a spolu s Brooksovou odešli. Hans převracel oči, až ho z naštvanosti vytrhl nervózní hlas Huntové.
„Jdeme?“
„Jasně. Jdu se připravit. Sejdeme se za půl hodinky před domem ministra.“ Huntová přikývla a odkráčela svižným krokem.
Hans šel k sobě do šatny. Vzal si dvoje ponožky, přece jen bude zima, je teprve kolik – čtyři ráno? Merline, Merline, ve čtyři ráno jsou vzhůru jenom šílenci. Vzal si pohodlné a praktické kalhoty v černé barvě, které do akce vždycky nosil. Vzal si i triko s dlouhým rukávem, které mu pěkně přiléhalo. Slyšel ty historky bystrozorů, kde vlající tričko znamenalo prozrazení celé akce. Kolem pasu zapnul pásek, kde měl praktické lektvary – třemdavu, mnoholičný lektvar, lektvar na ztlumení bolesti a mikroflaštičku s vodou. Hodila se mu už tolikrát, že by to nedokázal ani spočítat. Pevné boty zavázal na dva uzly, přece jen, kdyby zakopl v akci kvůli rozvázané tkaničce… nechtěl na to ani pomyslet. Byl připravený. Hůlku držel pevně v ruce.
Když se přemístil před dům Ministra kouzel, Huntová už tam čekala. Hůlku svírala v ruce, jinak byla oblečená podobně jako on. Pan a paní Smithovi, usmál se v duchu Hans.
„Myslela jsem, že bude lepší, když na tebe počkám.“
„To jsi rozhodla správně, měli bychom oznámit ministrovi, že tu jsme. Vypadáš nervózně,“ poznamenal Hans, když se pomalým krokem vydaly k domovním dveřím.
„Ty nejsi? Jsem tu v podstatě pořád brána jako nováček, ačkoliv jsem tu už rok. Pořád bývám nervózní. Zejména u takových velkých případů.“
„Jsem vždycky trochu nervózní. Ale to k tomu patří.“
„Toho psychopata chci chytit, co nejdřív. Co… Čemu se směješ, Hansi?“
„Já jen, že teď mluvíš jako léty prověřený bystrozor, rozhodně ne jako nováček.“ Nepatrně se usmála a zvučně zaklepala. Dveře se otevřely téměř okamžitě.
„Kdo jste?“ zeptal se vysoký muž s děsivým vzezřením.
„Hans Pyto a má kolegyně Lana Huntová. Jsme z oddělení bystrozorů, byli jsme přiděleni na hlídku ministra. Naši další dva kolegové, Brooksová a Clark, nás vystřídají za osm hodin.“
Muž poodstoupil a pustil je dovnitř.
„Pojďte za mnou, ministr vás chtěl vidět. Já jsem Paul Thomas, jsem jedním z členů osobní stráže. Támhle je ještě Adam Wright, Charles Evans, v horním patře je ještě Becky Postová a Alex Devine. Říkám vám to proto, že kdybyste nevěděli, tak se vám musí legitimovat. Oni to vědí, samozřejmě v tomto domě máme použita kouzla, která ruší účinky mnoholičných lektvarů, přeměňovacích kouzel a tak, funguje to tady na principu Gringottovy banky. Vy budete hlídkovat především venku, vnitřní perimetr obejdete jednou za čas, ano?“
Bystrozorové přikývli. Paul otevřel dveře, kde přecházel po místnosti samotný Ministr kouzel. Hans se s ním už jednou setkal, přesto pochyboval, že by si ho mohl pamatovat. Huntová vypadala profesionálně, přesto jistou nervozitu skrýt nedokázala. Alespoň ne před Hansem.
„Ach ano, to jsou ti bystrozorové, kteří mě mají hlídat?“
„Ano, pane. Jsem Hans Pyto a tohle je má kolegyně Lana Huntová.“
„Je mi jedno, kdo jste! Je to směšné! Sám jsem byl bystrozorem, umím se bránit, umím bojovat. A nějaká taková trapná výhružka mě přece neupoutá v mém vlastním domě.“
„Ministr kouzel je trochu… nenadšený z tohoto rozhodnutí.“ Oznámil Paul bystrozorům.
„To si pište, že jsem nenadšený, Thomasi. A nedělejte si z toho srandu! Kdybych měl reagovat na každou pitomou výhružku takovým způsobem, tak bych z domu nevyšel nikdy!“
„Pane,“ začala Lana hlasem, na kterém nebylo ani stopy po nervozitě. „Tato výhružka byla psaná nenávistně, není to jen taková výhružka, kterých dostáváte stovky. Byla posouzena odborníky jako vysoce nebezpečná, proto podstupujeme tato opatření. S vaší spoluprácí to samozřejmě bude jednodušší, rychleji toho psychopata chytíme a vy se budete moci vrátit do úřadu.
Takže, když nás necháte dělat naši práci, bude to v pořádku, souhlasíte?“
Ministr se na Lanu díval jako na tříhlavého tlustočerva. Takhle s ním nikdo nemluví, ona opravdu rázně vysvětlila podmínky a uchopila tuhle situaci do rukou. Tahle drobná holka.
„Fajn!“ štěkl ministr a sedl si za pracovní stůl. „Vyřídím nějakou korespondenci, když už mám tolik volného času, že?“
„To bude nejlepší,“ pronesla Lana a odešla z místnosti. Pyto šel za ní.
„To bylo dobrý,“ zasmál se.
„Mám problém s komunikací s vztekanými lidmi. Vidím v nich malé děti. Jsem nejstarší z pěti sourozenců, takže s nimi mluvím jako s mými sourozenci. Nevyrazí mě?“
„Spíš tě povýší,“ zasmál se Hans. „Jdeme obcházet?“
„Hlídce zdar,“ usmála se Lana a vyrazila dělat svou práci.
Střídavě hlídkovali už přes týden. Zatím žádný útok nepřišel, z administrativy vytvořili skupinu asi tří tisíců lidí, kteří byli stiženi druhou kouzelnickou válkou. Potřebovali nějaké vodítko, které se jim nedostávalo.
Byla zase řada na Huntové a Pytovi. Dávali si zrovna kávu a nechali tak na chvíli odpočinout zmrzlé končetiny.
„Proč ti vlastně říkají Happy? Nezdá se, že by tě to zrovna těšilo, co?“
„Nesnáším tu přiblblenou přezdívku. Je to poskládáno z prvních slabik mého jména, což někomu připadalo děsně zábavné, ale chytlo se to. A já jsem nikdy nebyl moc šťastný, proto je Happy takové neadekvátní jméno pro mě.“
„Taky mi nepřipadáš jako Happy,“ řekla Lana prostě a Hans si uvědomil, že Lana je další z těch, která ho nikdy přezdívkou neoslovila. Pocítil k ní vlnu vděčnosti. Chtěl ji na to něco říct, ale v tu chvíli se něco přihodilo.
Nad jejich hlavami se prohnalo cosi, co mohli přirovnat k orlu nebo opravdu veliké sově, ale nějak to nepřipomínalo žádného létajícího tvora, kterého kdy viděli. Okamžitě to zamířilo do okna ministra. Sklo v okně se roztříštilo na tisíc kousků a ozval se řev deseti lotroskopů. Bystrozoři zahodili kafe a běželi do patra za ministrem.
Když doběhli do pokoje, stáli tam všichni z osobní stráže, vypadali však nějak mimo, jako by byli v transu. Jen stáli a koukali do prázdného prostoru. Ministr ležel na zemi, očividně v bezvědomí. Hans i Lana přejeli očima pokoj. Na stole byl původ všeho.
Byla to sova, přesněji výr, ale nikdy neviděli nic, co by se ta málo podobalo výrovi. Bylo to na několika místech úplně holé, křídla dokonce byla pokryta mimo peřím i šupinami. Měla jen jedno ucho, druhé bylo doplněno o nějakou kovovou anténku. Jedno z očí bylo umělé, jako by elektronické a rozhodně děsivé. Druhé oko bylo viditelně slepé a mrtvé. Peří tohoto tvora, aspoň tedy v místech, kde ho trochu bylo, bylo zčernalé jako spálenina. Bylo to ve všech směrech odporné zvíře, tvor… Hansovi probíhala v hlavě slova jako „nechutný a zmutovaný.“
Sova se na ně zaměřila. Začala vyluzovat podivné zvuky, podobné bzučení. Lana n nic nečekala a vypálila útočné kouzlo, ve stejném okamžiku zareagoval i Hans. Oba zaútočili, sova však jen mávla křídly a odletěla oknem pryč. Lana se vrhla k ministrovi a Hans slyšel, jak šeptá „Enervate.“ Ministr se probral okamžitě. Byl zmatený a očividně pohmožděný, jak to u napadení bývá.
„Nalétlo to sem a povalilo mě to!“ Hans si všiml, že ani ministr nepovažuje sovu za sovu, proto ji označuje jako „to“.
„Lano, přemístíme ministra na oddělení,“ řekl Hans naléhavě a jednou rukou podepřel Paula, kterému se zatočila hlava.
„Ale šéf říkal…“
„To je jedno, prezident je v nebezpečí a my musíme podat zprávu. Bude víc v bezpečí v místnosti plné bystrozorů, nemyslíš?“
„Fajn. Tak pošli napřed patrona, aby věděli, že přijdeme. A ať tam je nějaký zdravotník, měl by se na ministra podívat.“
Hans přikývl a poslal svého psího patrona šéfovi s jednoduchým vzkazem: „Ministr byl napaden, přemisťujeme se do centrály bystrozorů. Máme zprávy o útočníkovi. Svolejte celý štáb bystrozorů. Zajistěte zdravotníka.“
Když se o dvacet minut později objevili v centrále, stál ve dveřích nervózní šéf s pěti zdravotníky.
„Šéfe, pět jich určitě nebude třeba, ministr je jen pohmožděný.“
„Pyto, vaše zpráva nebyla jasná! Myslel jsem, že ministr nemá hlavu! Zajistěte zdravotníka, to je nějaká informace? Kdo vás učil posílat takové zprávy?“
„Nebyl čas říkat podrobnosti. Příště si sednu a napíšu vám nějaký román i s věnováním.“ Ušklíbl se Pyto a všiml si, že i šéfovi se trochu pohnuli koutky.
„Tak švihem! Ministra zdravotníci ošetří, vy mezitím budete hovořit o tom útočníkovi. Všichni sedí v té velké místnosti, jo?“
„Můžeme zužit podezřelé osoby. Bude to rozhodně někdo, kdo umí pracovat s mudlovskou elektronikou, kdo je například vědec nebo byl v minulosti stíhán za nějaké pokusy,“ pronesl Pyto rázně v napjaté místnosti.
„Na ministra zaútočila taková zvláštní zmutovaná sova,“ doplnila Hanse Lana a začala popisovat, jak ten tvor vypadal. V místnosti zavládlo šokované šumění.
„Můžeme to tedy nějak zužit?“ obrátil se Pyto na Moora. Ten přikývl.
„Jistě, to nám hodně pomůže. I mudlové bývají na techniku nepříliš zruční, proto bývá jen málo takových, kteří by vyčnívali na povrch. Měli jsme pár takových typů už předtím. Do hodiny vám dám jména.“
„Skvělé. Tento tvor měl taky schopnost vyvolat trans, který naprosto znehybnil celou osobní stráž ministra. Pokusil se to použít i na nás, ale my jsme okamžitě zaútočili.“
„Pomohl ten útok?“
„Ne, ten tvor mávl křídly a uletěl. Myslíme si, že v něm je něco jako kouzlo protego, ale jistí si samozřejmě nejsme.“
„A vzal mi hůlku!“ ozvalo se ode dveří. Všichni se otočili, stál v nich sám ministr.
„Prosím?“
„Ten tvor, když mě povalil, mi vzal hůlku.“
„Proč? Na pokusy? Nebo jen abyste se nebránil?“
„Otázka k zamyšlení, viďte?“ pronesl pochmurně ministr.
„Mám to jméno!“ ozval se po hodině Moore.
„Jen jedno?“
„Jen jedno sedí. Richard Block, 32 let. Jako dítě byl odsouzen za smíšený původ v druhé kouzelnické válce, přesto se mu podařilo schovat, jeho rodiče zahynuli. Slyšelo se o něm až v posledních deseti letech, byl zadržen za útoky na vysoce postavené kouzelníky, za manipulaci s mudlovskou elektronikou v kouzelnický neprospěch, za teror na kouzelných tvorech.“
„A to ještě nesedí?“
„Ne. Vždycky uprchl.“
„Skvělé. Adresu máš?“
„Poslední známou.“
Za hodinu stálo před domem Blocka komando bystrozorů. Rozrazili dveře a vnikli dovnitř. Očividně tu nikdo nebyl už nějakou dobu. Na stole a policích byl prach, pavučiny v rozích poskytovaly pěkný domov pavoučím rodinkám. Když přišli k pracovnímu stolu, bylo na něm spousta papírů s plány. Bylo to nechutné, byly tam různé nápady, jak cokoliv zkřížit, jak vytvořit smrtící zbraň z mudlovských pistolí. Bylo tam tisíce takových plánů.
„Prohledat! A všechny materiály roztřídit!“ zavelel šéf a bystrozoři se dali do práce.
Po třech hodinách zde bylo několik hromádek roztřízeného materiálu.
„Tohle jsou plány, nechali jsme je všechny dohromady, jen těžko bychom z toho mohli udělat nějaké kategorie, všechno to totiž patří do kategorie „šílené“,“ provázela Lana šéfa jednotlivými hromádkami. „Tady máme výstřižky. Je to opravdu náš člověk vystřihoval si věci ministrovi a o prominentních členech kouzelnické obce. Ke všemu má taky poznámky, dokonce některé i sledoval. Jsou tam fotografie. Pak tady máme zamčený kufr. Nemůžeme ho ničím otevřít. A taky deník.“
„Deník?“
„Ano, ale je kódovaný. Asi si myslel, že ho nenajdeme, nechal ho pod dvojitou podlahou.“
„Co je dvojitá podlaha?“
„Uvolněné prkno v podlaze, pod nímž je prázdný prostor. Ale pod tímto prostorem je ještě jedno uvolněné prkno.“
„Důmyslné.“
„Ne dost.“
„A ten zamčený kufr? Ať se na to podívají z odboru záhad, je možné, že v tom je něco nebezpečného nebo něco, co můžeme zařadit do důkazního materiálu.“
„Ano, pane.“
„A na ten deník… máme někoho na šifry a kódy?“
„Brians vede oddělení kódů a šifer.“
„Výborně. Tak ať e na to podívá. Vrchní priorita.“
„Ano, pane.“
„Ozvali se už z odboru záhad?“
„Ne, pane. Ale Brians posílal oběžník, že se jim podařilo rozlousknout ten kód. Jdou nahoru.“
„Skvělé, díky Huntová.“
„Mám všechny svolat?“
„Ano, to bude nejlepší.“
„Rozluštili jsme ten kód, ale je to i tak dost nesmyslné. Myslíme si, že to je nějaká slovní hříčka. Třeba vás něco napadne. Na každé třetí straně je odkaz, který je nadepsaný „ztráta paměti“, pod nimi je celkově tahle věta. KDO SE JENOM ODVÁŽÍ, DOJÍT AŽ K ZÁPADU SLUNCE, KDE PÍSEK JE?“
„To je celé?“ ozvala se Brooksová, očividně zcela zmatená.
„Ano.“
„Západ Slunce! Na Pomerančové ulici se říkalo, že zapadá slunce jako poslední v celé zemi.“
„To je sice hezké, ale nemůžeme obsadit celou Pomerančovou, že?“
„Ten písek! Neříká se, že u pláže na pomerančové je písek těžší? Kdo se od-váží? Váha- písek? Sedí to!“
„Ano!“
„A každá třetí strana? Jako číslo tři na domě?“
Když tu noc obklíčili dům číslo 3 na Pomerančové ulici, bylo tam až mrtvolné ticho. Bystrozoři vnikli dovnitř, s hlukem a precizní profesionální prácí. Block kladl v dlouhé noční košili odpor, dokonce, když k němu přišel sám šéf, vytasil z rukávu jakousi jehlici, kterou mu vypíchl oko. V tu chvíli se na Blocka vrhlo dalších pět bystrozorů. Block byl zatčen.
ZA DVA MĚSÍCE
„Zdravím, šéfe.“
„Pyto, nazdar.“ Šéf měl přes důlek v oku černou pásku. Odmítl čarodějné oko. „Jak jde ten případ Pikových?“
„Už na ně máme stopu. Do týdne jsou naši.“
„Skvělé. S Huntovou to máte pod kontrolou.“
„To bych řekl. Mimochodem, jsme se teď s Lanou tak bavili, neozvali se z odboru záhad, co bylo s tím kufrem od Blocka?“
„Neozvali. Patrně ho rozpustili v nějaké kyselině a tváří se, že nic. Odbor záhad, co bychom chtěli.“
Na Odboru záhad byl však záhadný kufr tajemstvím a zajímavostí, která vytrhla pracovníky z běžné rutiny.
„Čau, kluci.“
„Nazdar, Edwardsi.“
„Hele, k tomu kufru. Bavil jsem se o něm s moc dobrý kamarádem a ten mi poradil, že bychom na kufr mohli použít najednou všechna odemykací kouzla a lektvary, které máme. Prostě naráz. Třeba to bude taková pecka, že se to otevře…“
„To není špatný nápad. Vyzkoušíme to.“
Vzduchem letěly lektvary, zněla alohomora a různá kouzla k odemykání kouzlem zavřených prostorů. Najednou zámek cvakl.
„Přítel nad zlato.“
„To teda.“
„Tak co je uvnitř?“
Když pracovníci kufr otevřeli, oněměli hrůzou. Jeden z nich ještě duchapřítomně zavřel kufr a hůlkou na něj napsal „zničit“.
Žádný z tehdy přítomných pracovníků se už nevzpamatoval. Někteří spáchali sebevraždu, jiní jsou na uzavřeném oddělení U sv. Munga.
Co tak ďábelského bylo v kufru, se už nikdo nikdy nedozvěděl.
Mějte se hezky,
Olivie Windy
