Zadání domácího úkolu
Vypracování
Dobrý den,
pro svou esej si vybírám druhou možnost.
Bylo lednové ráno, mrazivé a pošmourné. Přestože většina lidí by v takovém počasí zívala únavou, v kancelářích Mezinárodního sdružení kouzelníků na Ministerstvu kouzel bylo toho rána rušno. Šéf je svolal už na sedmou ráno, což bylo velmi neobvyklé, zejména protože u toho použil výhružný hlas: „Kdo nepřijde, nemusí chodit už vůbec!“
Teď tam seděla veliká skupina kouzelníků, šum v místnosti však nebyl. Většina popíjela kávu z kelímků, které si vzali s sebou, někteří se rozrušeně dívali okolo. Co to bude?
Dveře se otevřely. Stál v nich šéf oddělení, George Sammon. Sammon byl obtloustlý, ale zároveň vysoký kouzelník s knírem a hustou kšticí zrzavé barvy. Uměl shlížet na své zaměstnance velice výhružně, dokonce se šuškalo, že proto ho obsadili na tuto vysokou pozici. Sammon došel ke svému stolu a odložil desky.
„Dobré ráno všem. Ministr kouzel se mnou minulý týden hovořil a předložil mi jisté dokumenty a statistiky, které svědčí o protimudlovském smýšlení z řad kouzelníků. Ačkoliv to není naše přímé zaměření, měli bychom se do toho vložit. Proto poskládám tříčlenný tým z vašich řad, který se zaměří na propagaci informovanosti o mudlech. Nějací dobrovolníci?“
Bylo to skoro jako výstřel do tmy. Jakmile řekl slovo „dobrovolníci“, všichni sklopili hlavy a dali si děsnou práci, aby ani pohledem nezavadili o šéfa. Sammon se usmál, na každé schůzi to probíhalo stejně.
„Tak tedy náhodně. Yvary!“ Ben Yvary se zvedl ze židle. Jeho útlé tělo vypadalo, že se co nevidět rozpadne, stejný výraz byl i v jinak pohledném obličeji. Přikývl, ale ani se neusmál.
„Fajn, tak dál. Greyová!“ Ze židle se zvedla černovlasá dívenka, které nemohlo být víc než sedmnáct. Odhodlaně přikývla.
„Aaa… tak třeba ještě… Wright!“ Padesátiletý kouzelník jen zvedl ruku. Kvůli takové šaškárně odmítal vstávat.
„Výborně. Takže Yvary, Greyová a Wright si vytvoří nějakou propagační skupinku, kde budou vymýšlet tyhlety propagační srandy. Máte na to dva týdny! Konec schůze!“ Šéf odkráčel a za ním se v proudu valili všichni ostatní. V místnosti zůstali jen ti tři.
„No.. ehm. Takže, co budeme dělat?“ nadhodil Ben a očkem pokukoval po starším kolegovi. Doufal, že se chytí a něco nadnese.
„Pěknou blbost si vymyslel šéf, co?“ zabručel Martin Wright a prokřupl si klouby na prstech. Greyová stála opodál a pozorovala oba kouzelníky zamračeným pohledem.
„Eh. No jako nejsem v oboru tak dlouho, abych podnikal samostatné projekty!“ ozval se zase nesměle Ben.
„Ty že tu nejsi dlouho? Já jsem tady první týden na stáži! Před třemi týdny jsem udělala teprve OVCE!“ pronesla rázně černovláska a přistoupila o krok blíže.
„Pch, nedochůdče,“ zabručel Martin. Greyová po něm švihla pohledem.
„No jasně, jsme to ale partička, že? Nedochůdče, starý mrzout a zbabělec!“ Její hlas začal dosahovat vysokých tónin. „Přesto jsme však byli vybráni, takže navrhuji, abychom si sedli a něco vymysleli, dva týdny totiž nejsou zas až tak dlouhá doba!“ Dořekla a šedýma očima si změřila oba kolegy. Posadila se k jednomu většímu stolu a vytáhla z desek nějaký papír a hůlkou přivolala brk a lahvičku inkoustu. Vnitřně se třásla, protože měla problém s autoritami, ale tady šlo i o její místo. Nemohla je nechat to zničit.
Ben si k ní přisedl téměř okamžitě, Martinovi to trochu trvalo.
„Takže. Téma je teda propagace informovanosti o mudlech?“ zeptala se Greyová jasným hlasem.
„Jo. A jak se vlastně jmenuješ, princezno?“ utrousil Martin. Greyová k tomuto muži začínala pociťovat nenávist.
„Jsem Tracy Greyová. Jak se jmenujete vy, princátko?“ Martin pozvedl obočí. Nečekal útok od této mladičké holky. Ta mládež je drzejší a drzejší.
„Martin Wright. A ocenil bych, kdyby ses ke mně chovala s respektem.“
„To bych ocenila i já,“ utrousila Tracy a nadepsala si papír tématem jejich práce. V organizaci těchto projektů byla už ve škole jedničkou. Ben se tvářil dotčeně, že se ho nikdo nezeptal na to, jak se jmenuje on, a tak jen mlčel.
„Začal bych nějakou přednáškou. Lidi je nesnáší, ale aspoň budeme mít nějaký program.“ Zavrčel Martin.
„Jo, to by šlo,“ ozval se Ben a viditelně si oddychl.
„Jasně, to je super. Takže dáme nějakou blbost, kterou lidi nesnáší, místo toho, abychom tady seděli o deset minut déle a vymysleli něco pořádného?“
„Jo, to zní fajn.“
„Tak to teda ne!“ Tracy tříska deskami o stůl. Oba muži zpozorněli. „Tady mluvíme o projektu, který může posunout veškeré vnímání kouzelníků na mudly. A vy se na to chcete vykašlat! Podívejte, jestli to tak máte v plánu, tak to raději nechte celé na mě, já už se s tím poperu, myslím, že bych to zvládla efektivněji než s vámi dvěma.“
„To zní jako výborný nápad,“ zasmál se Martin. „Tak já jdu. Je úplně pěkné, jak jsi naivní a myslíš si, že všechno, co tě naučili ve škole, je pravda. Jsem tu už přes třicet let, vím, jak to chodí ve světě, princezno. Takže si to užij!“ Zvedl se a odkráčel z místnosti. Greyová se otočila na Bena.
„Ty mi pomůžeš, Bene?“ Ben zmatně přikývl, neboť ho naprosto šokovalo, že zná jeho jméno.
„Výborně… pojďme se pustit do práce!“
O TÝDEN POZDĚJI
V každé stránce kouzelnické domácnosti se objevil letáček. Ten zval na besedu „MUDLOVÉ – VŠE CO NEVÍTE, ALE BÁLI JSTE SE ZEPTAT!“ Tento letáček se objevil v několikatisícových výtiscích i po celém Ministerstvu kouzel, ve školách, dokonce i v novinách otiskli tuto pozvánku.
Martin se díval na fialový leták, který byl posetý žlutými hvězdami. Vprostřed letáku stála postava, zcela neidentifikovatelná, asi mudla. Martin Wright se uchechtl. Beseda, pomyslel si, to by asi přednáška byla srozumitelnější.
„Ty letáky se mi nezdají moc dobré,“ pronesl Ben tiše. Tracy se na něj zářivě usmála.
„Nesmysl, jsou báječné. Dokonale se hodí k naší besedě. A hlavně – ty se moc podceňuješ, jsi mnohem šikovnější, než si myslíš.“ Ben se začervenal, nic však neřekl.
O DALŠÍ TÝDEN POZDĚJI
Nastal den D. Den, kdy se měla konat beseda. Tracy a Ben vůbec nespali, celou noc dokončovali přípravy.
„Šibeniční termíny, to je něco,“ pronesl Ben, když dopil asi stopatnáctý šálek kávy.
„Myslím, že jsme dobře připraveni. Bude to fajn.“ Usmáli se na sebe.
Sál se rychle plnil. Tracy po dvoudenním váhaní nakonec pronajala větší sál, pro případ, že by přišlo víc lidí. Ukázalo se, že udělala velmi dobrý tah, neboť celá místnost se rychle plnila, lidé už seděli i na schodech, někteří stáli.
Tracy se několikrát nadechla. Kývla na Bena, který ji ukázal vztyčený palec. Tracy se usmála a vešla na pódium. Šum v sále okamžitě umlkl. Tracy byla šťastná, že ji oslepují reflektory, ačkoliv měla dojem, že zahlédla v první řadě šéfa.
„Sonorus!“ hůlka jí zvýšila hlasové schopnosti, takže byla slyšet až do zadních řad.
„Dobrý den, dámy a pánové. Vítám vás na besedě, která se týká mudlů. Víte, když tenhle projekt vznikal, bylo nám jasné, že pro nejlepší informace o mudlech nepůjdete na přednášku, kterou povede kouzelník.“ Z davu se ozvalo zakašlání. Greyová si vzpomněla na Martina a její odhodlání bylo rázem větší. „Ne, vážení. Když chcete vědět, jak se rozmnožují salamandři, taky se nepůjdete zeptat Madam Malkinové, že?“ ze sálu se ozval lehký smích.
„Když jsme tedy s mým kolegou přemýšleli, co by mohlo být největším přínosem pro kouzelnickou veřejnost, došli jsme k jasnému závěru. My vás poučovat o mudlech nebudeme. Mudlové budou. Prosím, abyste potleskem přivítali mudlovskou dívku Ester Quinnovou.“ Ze sálu se ozval potlesk, byť trochu vlažnější. Na pódium přišla pohledná dívka, které mohlo být tak sedmnáct let, víc určitě ne. Měla dlouhé blond vlasy a oblečená byla vkusně. Nesměle se usmála a posadila se na jednu ze tří židliček, které zde byly připraveny.
„Druhou židličku obsadí paní Greta Bobinská. Prosím o potlesk.“ Znovu se ozval sálem potlesk, který provázel ženu ve středních letech na nízkých podpatcích a pečlivě střiženým mikádem.
„Poslední židle bude obsazená panem Alexandrem Peekem.“ Teď už Tracy publikum vyzívat nemusela, tleskali s neskrývanou zvědavostí.
„Já bych vás poprosila, abyste se prvně představili,“ pronesla Tracy ke svým hostům.
„Tak jak už bylo řečeno, jmenuji se Ester Quinnová,“ začala dívenka. „Je mi šestnáct let a studuji střední školu. Nemám žádné vazby na kouzelnický svět, vlastně jsem se o něm dozvěděla až nedávno. Já a Tracy máme společného kamaráda, kterému ujelo jednou mezi řečí, že se musí vrátit do školy, ale že ještě nemá hotový úkol do Kouzelných formulí. Jsem velice neodbytná, takže mi nakonec všechno vykecal. Musím říct, že se náš vztah v mnohém zlepšil, jsme k sobě otevřenější a vzájemně jsme se toho o sobě moc dozvěděli.“ Ester se usmála a podala mikrofon kolegyni. Greta ho vzala do ruky s klidem.
„Zdravím vás, takže já jsem Greta Bobinská. Jsem manželkou kouzelníka, ačkoliv sama jsem žila v domnění, že nic jako kouzla neexistuje. Musela jsem tuto myšlenku přehodnotit, když se nám narodila před patnácti lety dvojčata, která mají kouzelnický dar po otci. Tehdy mi to manžel prozradil. Netřeba dodávat, že jsem byla v šoku. Taky, jak bych mohla nebýt, když myslíte, že je všechno normální a najednou kolem vás letí banán, nůžky a manžel.“ Z publika se ozval smích. „Každopádně, všechny naše děti, máme jich celkem pět, chodí do Bradavic, neboť všechny jsou po otci čarodějně nadané. Myslím, že se pořád učím do toho světa pronikat, protože ve světě mých dětí i manžela se dějí o tolik zajímavější věci než v tom mém. Jsem za ně šťastná.“
„Tak a já jsem Alex Peek. Jsem mudla, který pracuje v mudlovském světě jako novinář, což byl i důvod, proč jsem poznal kouzelnický svět. Byl jsem na jedné pátračce a najednou vidím nějakého kluka, jak na mě míří klackem. Aspoň tak mi to tehdy připadalo, nemohl jsem vědět, že je to hůlka. Nebál jsem se proto, ale on toho využil a vystřelil na mě kletbu. Tehdy mě zachránil bystrozor jménem Peter Cook, který provedl štítové kouzlo a zachránil mi tak život.“ Sálem se ozval uznalý potlesk. „Ano, tehdy mělo přijít nějaké komando, které mi mělo vymazat paměť, ale já je moc prosil, aby mi tuto vzpomínku nechali. S Peterem jsme se začali vídat a on mi vyprávěl o kouzelnickém světě. Já mu vyprávěl o mudlech a moje historky ho bavily, až mi jednou řekl, že bych měl o tom napsat knihu. A já to udělal, napsal jsem knihu, která se jmenuje „Mudlovskýma očima, kouzelnickým rozumem.“ Není moc známá, popisuji v ní ale hlavně nesoulad mezi mudly a kouzelníky. To, co vám připadá normální, mě připadá neuvěřitelné. Stejně tak se snažím nějak vtipně popsat, jak funguje život mudlů.“
Ozval se potlesk, načež se znovu ozvala Tracy.
„Nyní, pokud máte nějaké otázky na kohokoliv z našich hostů, nebojte se zeptat. Všichni tři se uvolili, že vám budou zodpovídat všechny vaše otázky.“
„Dobrý den, mám dotaz na paní Gretu. Jsem se chtěla zeptat, jestli se ty děti nesnažíte nějak brzdit v jejich kouzelnických schopnostech. Například, nechcete, aby pracovali v mudlovských oborech?“
„Nebrzdím je, naopak se je snažím podporovat. A kde budou pracovat, to nechám čistě na nich. S manželem jsme se domluvili, že je budu učit i mudlovským věcem, jako například, jak funguje elektřina, jak cestovat mudlovskými prostředky a pochopení mudlovských peněz. Přesto však s nimi také procvičujeme kouzelné formule a létání, nemějte obavy.“
„Já bych se chtěla zeptat slečny Ester, jak plánuje oslavit své sedmnáctiny, přece jen, dospělost se neslaví každý den!“
„Aha, tak já vás trochu opravím, u mudlů je plnoletost počítána až od roku osmnáctého. V sedmnácti tedy plnoletá nebudu. Ale oslavím to jistě stylově!“
„Pane Alexi, jak fungujete u mudlů, když víte o kouzelnickém světě?“
„Samozřejmě to není úplně jednoduché, mám v podstatě dvě práce, dva světy, které musím skloubit. Občas si připadám jako nějaký tajný agent. Moje přítelkyně je však čarodějka, takže mi pomáhá zvládat ten stres.“
Otázek neubývalo, rukou ve vzduchu viděla Tracy stále víc. Když však po dvou hodinách začaly padat otázky typu „Jak funguje gumová kachnička?“, rozhodla se besedu ukončit. Odkázala publikum ještě na autogramiádu Alexovy knihy a zároveň poděkovala za přízeň. Potlesk, který následoval, neměl konce. Byl živý a aktivní, nadšený.
„Zvládli jsme to, Bene!“ zasmála se Tracy.
„To tys to zvládla! Válela jsi!“
NA DALŠÍ DEN
Tracy a Ben se zrovna bavili i automatu na kafe, když k nim přistoupil šéf.
„Slečno Greyová, pane Yvary, můžete jít se mnou do mé kanceláře?“ Oba kolegové se ploužili za zamračeným šéfem. Že by se něco nepovedlo?
„Sedněte si,“ vyzval se Sammon, když došli do kanceláře. Sám si sedl za těžký stůl, kde na ně děsivě shlížel.
„Takže jsem se doslechl, že náš dlouhodobý a milovaný pracovník, který byl vždycky našim týmům oporou, pan Martin Wright, se na projektu nepodílel.“
„Pane…“ nadechovala se Greyová, ale Sammon jen zvedl ruku.
„Hm. Je to zapeklitá situace. Ale myslím si, že je načase, aby kouzelník Martin Wright odešel do důchodu, patrně pro neplnění povinností nebo přesluhování. Hm. Ještě nevím. Každopádně jeho pracovní pozice bude volná. Myslel jsem, že byste vy dva mohli zastávat dobrý tým v oblasti propagace a zlepšení životní situace mudlů a kouzelníků.“
Tracy a Ben neřekli ani slovo. S otevřenými ústy zírali na šéfa.
„No, takové oddělení tu ještě není, ale zařídíme ho. Co vy na to? Odvedli jste skutečně skvělou práci, zprostředkování setkání s vybranými mudly byl chytrý tah. A viděl jsem, že pan Peek vyprodal všechny své knihy. Brečel v zákulisí štěstím.“
„Pane?“ Greyová našla svůj hlas. „Víte, já jsem tu jen jako stážistka, nevím, jestli je to správné, abych měla vedoucí pozici.“
„Zpochybňujete mé rozhodnutí, Greyová?“
„Ne, pane, to určitě ne.“
„Výborně. Takže do pondělí máte volno, oběžníky vám pak pošlou informace o vašem novém místu. Odchod.“
Když se za nimi zavřely dveře, Sammon se zasmál. „Jó, takhle se hledají talenti.“
Mějte se hezky,
Olivie Windy :)
