Soutěže 1944
Výuka 2273
Semináře 765
Hogwarts.cz

Autor: Olivie Windy
Práce odevzdána: 17. 3. 2015 12:31
Předmět: Bystrozorství - přípravný kurz, 2. A
Termín: 1. termín

Zadání domácího úkolu

Výňatek ze zápisníku/deníku jednoho z prvních bystrozorů. Zkuste si co nejdůmyslněji představit, jak asi probíhala práce v provizorních podmínkách téměř bez podpory institucí.

Alespoň 4 palce.

Vypracování

Dobrý den.

 

Dochované zápisy z deníku Bartoloměje Scrubse.

Pro účely uchování vzpomínek přepisoval Scrubs své vzpomínky i se svými pocity a rozhovory, takže jsou velmi přesné a pro naše účely ideální.

 

6. února

Vzduch je dneska nepříjemně studený. Štípe do tváří a člověk se skoro nemůže nadechnout. Nepříjemné. A není to jediná dnešní nepříjemná věc.

Našli jsme zabitou dívku – čarodějku. Wendy Pell, osmnáctiletá servírka u Děravého kotle. Každý, kdo ji poznal, ji měl rád. Dokonce i já si ji pamatuji a to nejsem zrovna hospodský typ. Jednou jsem se stavil v kotli na polévku (pozn.: nikdy si nedávat hrachovku v Děravém kotli!), usmívala se na mě, a když jsme se dali do řeči, řekla mi, že by chtěla cestovat. Chce se podívat do Egypta, zkoumat místní kouzelnickou historii. Vždycky měla z historie Vynikající.

A teď tu leží, vyděšený výraz v obličeji. Jasná Avada Kedavra. Je mi na nic. Ale tyhle pocity stranou, buďme profesionální… nebo se alespoň snažme být.

Pracujeme v týmech po třech. V naší centrále – alespoň tak říkáme té malé místnůstce, kterou nám na Ministerstvu milostivě vyčlenili – sedí Parsons, Bolly a Bonová. Nechali jsme je na základně, protože jsou učiněními zázraky, co se vyhledávání informací týče – pokud je tedy neznají. V terénu na výzkumu jsem já, Adamsová a Wood. Jsme na zjišťování hrubé perspektivy nejlepší. Do akce pak vždy vyráží Westrian, Grey a Martinez. Je nás tak málo a Westrian se nás snaží prostřídávat, abychom všichni zvládali jednotlivá stanoviště, ale tohle není cvičná akce. Čtvrtá mrtvá čarodějka za poslední dva týdny.

Slyším prásknutí. Ještě než se otočím, vím, že tu stojí Westrian. Má takovou nějakou auru, že jeho přítomnost každý hned vycítí. Osobnost. Legenda.

„Nazdar, Barte,“ pozdraví mě mávnutím ruky. Vypadá vyčerpaně. Že by ta schůze s představiteli finančního zázemí pro náš bystrozorský tým nedopadla dobře? Kývnu na něj a pokusím se povzbudivě usmát. Ale smát se nad mrtvým tělem milé dívky nejde. Kývnutí postačí.

„Zjistili jste něco?“ zeptá se. Vytáhnu notes. Nevidí to rád, chce, abychom si pamatovali. Pamatuji si, ale na papíře vidím věci jasněji, v jejich pravých souvislostech.

„Obětí je Wendy Pell, osmnáct let. Rodina byla informovaná, je na cestě. Mrtvá z důvodu užití Avady Kedavry, jako ostatní oběti.“

„Ubohá Wendy. Byla vždycky tak milá,“ povzdechne si Westrian. Promne si čelo, jeho typické gesto, když je ustaraný.

„Máme svědky. Dva, dokonce!“ pronesu a Westrina ke mně zvedne hlavu. Cosi v mém hlase ho donutilo pochybovat. Skvělé reflexy.

„Svědky?“

„Noo.“ Zaváhal jsem. Svědky, které plánuji Westrianovi ukázat, nelze hodnotit jako zrovna objektivní a spolehlivé. Ale na druhou stranu – lepší než hůlkou do oka.

„Kde jsou?“

„Tam,“ ukazuji. „Jsou to vybírači popelnic. Mudlové. A jsou tak trochu pošuci.“

Kousek od nás stáli dva zanedbaní bezdomovci, špinaví a zapáchající. Westrian však nedal najevo ani známku toho, že vypadají podivně či nevábně zapáchají. Přišel k nim rázným krokem, představil se a ptal se na to, co vlastně viděli. Jejich odpovědi byly… no zkrátka nic moc neříkaly.

„Joo, noo… to bylo zhruba ve dvanáct, že jo, Herbe? Ve dvanáct děláme obchůůzky. Říkáme tomu půlnoční hodinka, hihihi. Noo a byl tu ten vysokej chlapík. Takovej klóbrc měl, viď Herbe? No joo, on Herb an neví, on si všímal jen toho pláště, noo říkál, že v tom by určitě zim nebyla. Víte, néé, když je zima, v plášti by nebyla, hihihi. Noo a on pak stál naproti té holce, ta byla jako šokovaná, víte? Protože on tam předtím nestál a najednou stáál. Prostě jako kouzlo, pane!“

„Mimozemšťani!“ zamručel Herb a já musel jen obdivovat sebeovládání Westriana. Ani se nepousmál, jen přikyvoval a nabádal je, ať mluví dál.

„Noo a pak po něčem chmatala, asi měla pistoli za pasem, protože tam sahala! Ale poliši říkali, že žádnou pistoli nenašli, tak já jako nevíím. A on tu máchal nějakým dřívkem nebo co, ale asi to byla pistole, páč ta holčina spadla na záda a už se nehnula. Ale neslyšeli jsme žádnej výstřel, viď, Herbe? A musela to bej ňáká fakt vymakaná zbraň, nebylo slyšet nic jen takové fííííí, zelené světlo a asik byla mrtvá, viď, Herbe?“

„Mimozemšťani!“

„Jo!“

Westrian jim poděkoval a oznámil jim, že mohou jít.

„Vím, že to nebylo nic moc…“ řekl jsem to skoro s omluvou v hlase. Jistě, že to nebylo nic moc, už když jsem ho k nim vedl, věděl jsem, že to bude propadák.

„Nic moc? Nečteš mezi řádky, příteli.“ Na okamžik jsem vážně zauvažoval o mimozemšťanech. Jeho další slova mě však vyvedla z tápání.

„Je to muž, kouzelník. Vzhledem k tomu, že se dokáže přemisťovat bez problémů, můžeme vycházet z toho, že je plnoletý. Útočí v noci, předchozí oběti také našli ráno, ačkoliv je večer ještě bylo vidět naživu. A zabíjí Avadou, což jsme sice věděli, ale i tak se nám tady rýsuje profil.“

Vypadal zamyšleně.

„Měl by sis jít odpočinout, Barte. Zavolám tě, když bude třeba.“

„Můžu tu být.“

„To můžeš, ale odpočatý budeš více platný. Byl jsi tu celou noc, tak padej.“

Doma ulehám se směsicí myšlenek a pocitů. Co se mi na tom jeho zamyšleném pohledu nezdálo? Budu o tom ještě přemýšlet.

 

7. února

Vstávám brzy. Udělám pár kliků, jako vždycky. Zastávám názor, že by měly být přísné testy na fyzičku, když se přijímají noví dobrovolníci. Bystrozoři, tak nám Westrian přezdívá. Ale dobrovolníků není hodně, bereme každého, kdo chce bojovat proti zlu. A pak nám sedí v kanclu Bonová, která váží dvě stě kilo. Zdalipak by se zvládla přemístit?

Zaženu ponuré myšlenky a dám si sprchu. Vlažnou, kdyby náhodou kafe nedokázalo probrat mé znavené tělo. Sotva polknu poslední doušek kafe, zjeví se patron Westriana. Rys mi jeho hlasem prozradí, že se sejdeme zítra v centrále, v sedm ráno. To znamená volný den. Ještě že nemusíme dělat nějaké směšné papírování, to by zabralo věky.

Celý den strávím nad spisy jednotlivých obětí. Třeba v tom vyčtu nějakou souvislost.

 

8. února

Probudil jsem se ve čtyři ráno na stole. Ve tváři mám otlačený spis a celý vypadám značně pomačkaně. S krkem nemohu hýbat.

Kafe, sprcha, myšlenky. Jako každé ráno poslední dobou.

V sedm vcházím do centrály, Westrian tam už je, vypadá velmi ustaraně.

„Barte, ahoj. Jdeš přesně! Hned vyrážíme!“

„Kam?“ Má zmatená otázka je doprovázená uchycením za paži a odtáhnutím do haly. Přemístíme se. Nebo Westrian se přemístí a já letím s ním.

Jsme na nějakém paloučku. Kolem nás nejsou stromy, jen prázdná plocha. Můžeme být kdekoliv.

„Barte, musím se ti s něčím svěřit.“

„Jo?“

„Ano, ale musím se nejdřív napít, dáš si taky?“ nabízí mi svou placatku. Normálně nepiju, ale tohle vypadá vážně. Navíc pít z Westrianovi placatky je tak trochu pocta. Loknu si.

Hned potom, co to udělám, cítím, že je něco špatně. Westrian zbystřil, jeho rysy ztvrdly a já mám v hlavě tak nějak prázdno. Veritasérum! Skočil jsem na nejprimitivnější trik ze všech. Zahodím placatku a poodejdu pár kroků od Westriana.

„Ano, pochopil jsi to, Barte. Loknul sis Veritaséra. Samozřejmě, lokl sis jen lehce, takže nebude mít dlouhodobý účinek, ale aspoň pár otázek určitě stihnu.“ Rázným krokem přijde ke mně a chytí mě za hábit.

„Zabil jsi ty čarodějky? Tak zabil?“

Cože?

„Ne!“

„Pomáhal jsi je někomu zabít?“

„NE!“

Westrian mě pustí a já upadnu. Když se sbírám ze země, Westrian se dál mračí.

„Co to mělo být?“ ptám se.

„Vrahem je někdo z naší jednotky. Nevím, komu mám věřit, komu věřit můžu.“

„A já jsem prověřený?“ Slyším v mém hlase ublíženost. Westrian taky, protože zvedne obočí.

„Ne. Pokud jsi tím vrahem, černá magie určitě vymyslela nějakou obranu proti Veritaséru. Mohl jsi to čekat. Nemůžu se spolehnout na nikoho.“

Otočí se a odchází. Nevím, kde se ve mně vzal vztek, ale třemi dlouhými kroky jsem k němu došel a chycením za paži jsem ho otočil k sobě. Westrian byl tak překvapen, že se ani nebránil.

„Na nikoho? Takže chceš všechnu práci oddřít sám? Zbláznil ses? Nikdy toho chlapa nechytíš, pokud nebudeš mít někoho, kdo ti bude krýt záda!“

„A KOHO? VŠICHNI MŮŽETE BÝT ZRÁDCI!“ Asi jsem nikdy neviděl Westriana takhle rozrušeného. Musí to být těžké vědět, že jeden z lidí, které si našel a v rámci možností vycvičil, se obrátil proti němu.

„Přijď ke mně, třeba dneska večer. Něco ti ukážu,“ řeknu mu klidně.

„Pastička, Barte?“

„Já nejsem ten, kdo klade pasti, Westriane.“ Přemístím se. Už toho bylo dost.

 

8. února – večer

Westrian zaklepal na mé dveře kolem deváté. Když jsem otevřel, tvářil se tak opatrně a obezřetně, málem ani nevešel dovnitř, jak zkoumal různé pastičky.

„Nech už toho!“ křikl jsem na něj otráveně, když zkoušel asi patnácté kouzlo na odhalení přítomnosti zla. Přešel místnost až k mému stolu, hůlku však nechal v ruce.

„Podívej se,“ vytáhl jsem svůj notes a spisy z vražd.

„Zase ty tvoje poznámky, Barte?“ Westrianův hlas byl navýsost otrávený. Přiznávám, že jsem měl chuť ho tím praštit po hlavě.

„Ano, moje poznámky.  Vždycky byla oběť usmrcená někdy v noci, řekněme mezi jedenáctou večer a třetí ráno. Je to kouzelník, který se nebojí použít Avadu, ale zároveň ji umí použít! Zakázané kletby nejsou sranda, musejí se umět použít. A nepochybuji, že ji ten kouzelník už někdy použil. Navíc ve třech ze čtyř případů věděl, že tam nejsou svědci. Byl obeznámen se situací, věděl, co se děje. Měl informovanost, jakou nikdo jiný nemá, Westriane.“

Westrian se na mě zahleděl. Napadlo ho to!

„Informační trojka.“

„Dvojka. Boneovou můžeme vyloučit. Naši dva nedůvěryhodní svědci viděli muže, ne ženu. Navíc řekli, že byl vysoký. Ačkoliv jsou nedůvěryhodní, malou obtloustlou ženu si asi těžko spletou s vysokým mužem, ne?“

„Takže Parsons nebo Bolly?“ Westrian už šeptá.

„Šel jsem ještě dál.“

„Dál?“

„Projel jsem si složky. Vím, že je to zakázané, ale dokázal jsem si je opatřit, neptej se jak.“

„Na to, co je zakázané se teď vykašli. Chytáme vraha! Priority! Co jsi zjistil?“

„No… co sis o nás zjišťoval, než jsi nás verboval?“

„Volal jsem na pár míst, kde o vás mohli něco vědět a samozřejmě trestní rejstřík.“

„Ano no… trestní rejstřík je jen papír. Není v něm sepsané to, z čeho byli lidi obvinění, je tam jen to, co jim bylo prokázáno.“ Odmlčím se. Sám jsem byl obviněn z krádeže jídla.

„Mluv dál.“

„Je tu jeden člověk, který působí velmi usedle, velmi tiše a velmi – velmi – chytře.  Velmi chytří lidé bývají nebezpeční. Jeden z lidí, které jsi přijal za své, byl dvakrát podezřelý z úkladné vraždy dvou dívek. Nikdy se to neprokázalo.“

„Parsons?“ vydechne Westrian.

„Ne. Bolly.“

 

9. února – brzké ráno

„Bolly!“

„Přestaň to pořád opakovat.“

Poslední dvě hodiny Westrian nevěřícně opakuje to jméno. Snaží se s tím vyrovnat. Chápu to, považuje to za osobní zradu. Vycvičí si svého – budiž, bystrozora – a on mu za jeho zády vraždí.

„Možná nám dával falešné informace poslední dobou. Aby nás svedl ze stopy.“

„Je to možné.“

„Co budeme dělat?“ tuhle otázku mám na jazyku už dlouho. Asi nevím, kam dál.

„Musíme ho chytit při činu.“

„Ale…“

„Nechápeš to! Nemůžeme ho zatknout na ministerstvu! To nejde! Nemáme žádný hmatatelný důkaz. A navíc – naše opora v ministerstvu není tak velká, mysleli by si, že jen honíme triko, že si chceme nahnat nějakou popularitu.“

„To je přece blbost!“

„Ano, je. Ale ministerstvo nás nemá teď důvod nějak vážně podporovat. To, že jsme chytili pár lumpů, to není důvod, aby nás sponzorovali do nekonečna. Pokud nechytneme Bollyho při činu, skončí celá bystrozorská éra dřív, než stihne vůbec začít.“

„Jenže nemůžeme Bollyho jen tak sledovat. Bude to dřív nebo později očekávat. A je ostražitý.“

„Ano… to nemůžeme. Ale možná ho můžeme uchlácholit.“

 

9. února – odpoledne

Vpadneme do centrály, já i Westrian. Westrian okamžitě odzbrojí Parsonse a hned na to ho omráčí. Boneová začne ječet, jedno umlčovací kouzlo na ni sesílám v podstatě okamžitě. Bolly už stojí a pichlavým pohledem a hůlkou v ruce si nás měří.

„Uklidníme se, ano?“ řekne zcela vyrovnaně Westrian a spoutá Parsonse dalším pohybem hůlky.

„Co se děje?“ zeptá se tiše Bolly. Má strach, je to na něm vidět. Ale spíš než strach na něm vidím zmatení. Čekal, že jdeme pro něj.

„Parsons je náš vrah. Donášel nám špatné informace a je tak chytrý a prohnaný, že to mohl být jedině on.“ Bravo, Westriane, říkám si v duchu. Vychval Parsonse do nebes, Bolly se bude cítit méněcenně a vyleze. U Merlina, viditelně vidím, jak se s námi chce Bolly hádat. Ale vydrží to.

„Parsons je vrah?“ pronese Boneová, na které jsem už zrušil umlčovací kouzlo.

„Ano. Bereme ho okamžitě na výslech. Barte,“ otočí se ke mně. „Zruš hlídku kvůli Betty Holmesové, už není potřeba. Teď už je v bezpečí, nikdo jí neublíží.“

„Jdu na to!“

 

9. února – půlnoc

Seděli jsme v tom křoví celé hodiny. Pro jistotu už od desíti. Betty, která nám mile svolila dělat návnadu, se za chvíli bude přesně tudy procházet.

Jedenáct. Stále nic.

Půlnoc. Betty už přichází. Vypadá velmi uvolněně na fakt, že jsme ji namočili do možného pokusu o vraždu. nemůžu si pomoct, ale neskutečně jí to sluší. Uh, profesionalita!

 

Když Betty prochází a nic se neděje, začne se hrabat v kabelce. To jí zabere hned několik minut, než najde parfém a přestříkne se jím.

V tu chvíli se zničehonic před námi objeví muž v klobouku. Vidím ho jasně, jako nikdy dřív. Bolly.

Westrian mi naznačuje, že ještě mám počkat.

„Ahoj, Betty,“ pronese tichým hlasem Bolly. Betty s sebou přesvědčivě škubne.

„Znám vás?“

„Ne. A za okamžik na tom ani nebude záležet.“ Pozvedne hůlku. Betty vytřeští oči.

 

Záblesk červených světel, které odmrští Bollyho několik metrů dál. Vypálili jsme s Westrianem zároveň. Bolly leží v bezvědomí.

 

10. února

Westrian mi klepe na dveře. Otevřu a pouštím ho dál.

„Bolly sedí na výslechu. Už se přiznal. Vlastně tam vykřikuje, že je chytřejší než my všichni dohromady.“

„Jak jinak.“

„Ale přišel jsem ti říct dobrou novinu. Díky tomuto dopadení nám schválili bystrozorské oddělení. Zatím dočasně, samozřejmě. Ale už to půjde, seženu sponzory a můžeme začít provádět výcviky na skutečně profesionální úrovni.“

„To je skvělé, Westriane.“

„Počítám s tebou, Barte!“

„Děkuji. Nezklamu tě.“

„Musím se ještě jít omluvit po patnácté Parsonsovi. i když mě ujistil, že mu nevadilo, být součástí takového dopadení, mám výčitky.“

 

Dveře se otevřou a dovnitř vpadne Betty. Westrian se jen zasměje a pronese něco o tom, že má být už někde jinde. Když odchází, mrkne na mě. Betty se celá červená, špitá cosi o tom, že je to neprofesionální, ale Westrian už je dávno venku.

Když se podívám na Betty, vím, že aspoň na dalších pár dní si nebudu muset dělat s něčím starosti. Velmi příjemný pocit.

 

Mějte se pěkně,

Olivie Windy